ECLI:CZ:US:2018:3.US.3348.16.1
sp. zn. III. ÚS 3348/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Zimy, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem, sídlem Dykova 17, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2016 č. j. 33 Cdo 2986/2015-154, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2014 č. j. 33 Cdo 1240/2014-89 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2015 č. j. 17 Co 277/2013-108, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti OPTREAL, spol. s r. o., sídlem Na Pankráci 1062/58, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 2. 4. 2013 č. j. 18 C 143/2012-35 uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 1 000 000 Kč, odpovídající sjednané smluvní pokutě, a to s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů z částky 1 000 000 Kč od 31. 7. 2009 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů z částky 1 000 000 Kč, počítaného za den 30. 7. 2009 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 9. 2013 č. j. 17 Co 277/2013-64 rozsudek obvodního soudu ve výroku I. potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 14. 4. 2008 směnnou smlouvu, jejímž předmětem byla směna pozemků ve vlastnictví stěžovatele za pozemky ve vlastnictví vedlejší účastnice. Vzhledem k nerovnosti hodnoty směňovaných pozemků se vedlejší účastnice zavázala zaplatit stěžovateli finanční vypořádání ve výši 1 000 000 Kč. Účastníci si sjednali, že vedlejší účastnice může vypořádání splnit i tím, že na obou oddělovaných a směňovaných pozemcích vybuduje a zavede nejpozději do 30. 6. 2009 funkční přípojky všech inženýrských sítí. Dále se dohodli, že částka 1 000 000 Kč finančního vypořádání, kterou vedlejší účastnice složila do notářské úschovy, bude vyplacena stěžovateli, nedoloží-li vedlejší účastnice do 30. 6. 2009 kolaudační rozhodnutí (správně "kolaudační souhlas") ohledně užívání přípojek. V čl. II. odst. 3 směnné smlouvy se vedlejší účastnice zavázala zaplatit stěžovateli smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč pro případ, že do 30. 6. 2009 nedoloží kolaudační rozhodnutí. Vedlejší účastnice tuto povinnost ve smluveném termínu nesplnila (Městský úřad Říčany, stavební úřad, vydal kolaudační souhlas dne 15. 7. 2009). Z takto zjištěného skutkového stavu věci oba soudy shodně dovodily, že účastníci si sjednali smluvní pokutu v souladu s §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, dále jen "občanský zákoník" (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), k zajištění smluvní povinnosti vedlejší účastnice vybudovat přípojky všech inženýrských sítí a předložit do 30. 6. 2009 kolaudační souhlas s jejich užíváním. K námitce vedlejší účastnice, že sazba smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká a že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle §39 občanského zákoníku, městský soud konstatoval, že takto sjednaná pokuta se zřetelem k tomu, že vedlejší účastnice je právnickou osobou, která se dlouhodobě zabývá realitní činností včetně výstavby domů, principiálně nemůže být v rozporu s dobrými mravy.
5. Z podnětu dovolání podaného vedlejší účastnicí Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2014 č. j. 33 Cdo 1240/2014-89 rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že ujednání o smluvní pokutě je pro její nepřiměřenost neplatné (§39 občanského zákoníku). Městskému soudu vytkl, že v rozporu s právními závěry, jež jsou ustáleně zastávány v judikatuře Nejvyššího soudu a jejichž správnost obstála i v ústavní rovině, nepřihlédl ke všem rozhodným okolnostem, za nichž byla smluvní pokuta sjednána. Nejvyšší soud dovodil, že v posuzovaném případě se účastníci v souvislosti s nerovnocenností směňovaných pozemků dohodli na vypořádání tak, že vedlejší účastnice se zavázala zaplatit stěžovateli 1 000 000 Kč, popřípadě vybudovat přípojky a ve sjednaném termínu předložit kolaudační souhlasy s jejich užíváním notáři, u něhož před tím složí částku finančního vypořádání do notářské úschovy. Smluvní pokutou ve výši 1 000 000 Kč byl zajištěn závazek vedlejší účastnice předložit notáři ve sjednaném termínu kolaudační souhlasy s užíváním vybudovaných přípojek. Současně si však účastníci sjednali, že do notářské úschovy složená částka 1 000 000 Kč finančního vypořádání bude vyplacena stěžovateli, nedoloží-li vedlejší účastnice ve lhůtě kolaudační souhlasy. Za této situace tak nelze dovodit, že stěžovateli v důsledku nesplnění zajištěné povinnosti vznikla škoda; smluvní pokuta sjednaná ve výši 1 000 000 Kč nemohla plnit funkci uhrazovací (paušalizované náhrady škody) ani funkci preventivně sankční a její výše je tudíž přemrštěná. Současně dovolací soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013 sp. zn. 26 Cdo 2626/2013 vyjádřil nesouhlas s názorem městského soudu, že smluvní pokuta nemůže být principiálně v rozporu s dobrými mravy, jestliže vedlejší účastnice je právnickou osobou, která se dlouhodobě zabývá realitní činností včetně výstavby domů.
6. Městský soud následně rozsudkem ze dne 15. 1. 2015 č. j. 17 Co 277/2013-108 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a o nákladech řízení před soudy všech stupňů rozhodl tak, že vedlejší účastnici se jejich náhrada nepřiznává (výrok II.). S odkazem na závazný právní názor Nejvyššího soudu posoudil smluvní pokutu jako neplatné ujednání pro rozpor s dobrými mravy (§39 občanského zákoníku).
7. Proti rozsudku městského soudu podali dovolání oba účastníci řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 7. 2016 č. j. 33 Cdo 2986/2015-154 ve výroku I. dovolání stěžovatele odmítl a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení rozsudek městského soudu ze dne 15. 1. 2015 č. j. 17 Co 277/2013-108 z podnětu vedlejší účastnice zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovodil, že dovolání stěžovatele není dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustné, neboť nejsou splněny předpoklady jeho přípustnosti, jež stěžovatel v dovolání vymezil. Nejvyšší soud uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. stěžovatel zpochybnil správnost právního závěru, že ujednání o smluvní pokutě je pro její nepřiměřenost neplatné (§544 odst. 1, §39 občanského zákoníku). Jeho argumentace je zaměřena na kritiku řešení této otázky dovolacím soudem v kasačním rozhodnutí. Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud posoudil otázku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě zcela v intencích právního závěru, jímž jej dovolací soud zavázal v předchozím rozhodnutí, a není důvodu - při nezměněném skutkovém stavu věci - aby dovolací soud tuto (již dříve vyřešenou) právní otázku posoudil jinak.
II.
Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud postavil své rozhodnutí na tom, že městský soud rozhodl v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu, které v době rozhodování městského soudu ještě neexistovalo. V uvedeném stěžovatel spatřuje i porušení principu právní jistoty obsaženého v čl. 1 odst. 1 Ústavy.
9. Podle stěžovatele Nejvyšší soud v odůvodnění napadaného rozsudku mylně vykládá směnnou smlouvu. Vyplacením částky z notářské úschovy nemohlo dojít k vypořádání, jelikož započetím budování přípojek si vedlejší účastnice zvolila tento způsob kompenzace, čímž se možnost peněžitého vyrovnání stala irelevantní (konzumovala se) a částka z notářské úschovy byla vyplacena jako závazek této společnosti v důsledku prodlení s tímto zvoleným způsobem plnění. K zániku závazku kompenzací nerovnosti směňovaných pozemků peněžním vypořádáním nemohlo dojít proto, že si vedlejší účastnice vybrala druhý ze způsobů splnění, tedy vybudování přípojek. I v tomto spatřuje stěžovatel libovůli Nejvyššího soudu, když Nejvyšší soud záměrně přizpůsobil skutkový stav věci tak, aby vyhovoval jeho záměru upřít stěžovateli jeho právo na výplatu smluvní pokuty.
10. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že smluvní pokuta neplnila roli preventivní, když tuto preventivní roli plnila, avšak stěžovatel nemůže za to, že ačkoliv si vedlejší účastnice vybrala druhý ze způsobů plnění, nebyla schopna dodržet smluvený termín k předložení kolaudačních rozhodnutí. Stejný závěr je dle stěžovatele nutno přijmout i ohledně funkce sankční.
11. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí nelogicky uvádí, že smluvní pokuta nemůže být zaplacena z důvodu její nemravné výše. Podle názoru stěžovatele byly ve věci dva možné způsoby plnění. Buď zaplacení peněžité kompenzace, nebo vybudování přípojek a v případě prodlení s předložením kolaudačních rozhodnutí těchto přípojek propadnutí částky 1 000 000 Kč a povinnost zaplatit smluvní pokutu taktéž 1 000 000 Kč. Nemohlo tedy nikdy dojít k tomu, že vedlejší účastnice splní svůj závazek peněžitou formou a ještě bude muset platit smluvní pokutu, jak dovozuje Nejvyšší soud. Z uvedeného je podle stěžovatele zřejmé, že Nejvyšší soud se odchýlil od skutkového stavu, když neakceptoval, že si vedlejší účastnice zvolila jako způsob plnění vybudování přípojek, čímž vyloučila možnost splnit svůj závazek peněžitým plněním.
12. Stěžovatel dále namítá, že v případě posuzování výše smluvní pokuty v souladu s dobrými mravy Nejvyšší soud v napadeném rozsudku rezignoval na princip ochrany slabší strany. Nejvyšší soud dovozuje, že požadavkům dobrých mravů je podřízeno i to právní jednání, které je uskutečněno právnickou osobu v postavení profesionála. Stěžovatel uvádí, že návrh směnné smlouvy byl vypracován výhradně vedlejší účastnicí a stěžovatel byl v postavení slabší strany, která důvěřovala odbornosti vedlejší účastnice. S ohledem na uvedené považuje stěžovatel odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu jako nelogické, zmatené a nepřesvědčivé, což vše v souhrnu znamená jeho nepřezkoumatelnost a porušení práva na soudní ochranu.
13. Jelikož městský soud svůj navazující rozsudek založil na závazném právním názoru obsaženém v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu, obsahuje podle názoru stěžovatele tytéž vady a znamená porušení práva na soudní ochranu kvůli zcela nedostatečnému odůvodnění, které je v podstatě tvořeno doslovnou citací kasačního rozsudku Nejvyššího soudu.
14. Nedostatečné odůvodnění obsahuje podle stěžovatele i usnesení Nejvyššího soudu, přestože stěžovatel dostatečně vymezil dovolací důvod, řádně jej odůvodnil a pečlivě doplnil relevantními rozhodnutími Nejvyššího soudu, s nimiž byl dovoláním napadený rozsudek městského soudu v rozporu. Dovolací soud se touto argumentací nezabýval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
17. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není "superrevizní" instancí v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně do výkladu a aplikace "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
19. V předmětné věci Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí dovodil, že městský soud posoudil otázku souladu sjednané výše smluvní pokuty s dobrými mravy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu; za daného skutkového stavu nejenže smluvní pokuta nemohla plnit roli paušalizované náhrady škody (tj. uhrazovací funkci), ale ani roli preventivně-sankční. Výši smluvní pokuty je tak nutno považovat za přemrštěnou. Městský soud se uvedeným názorem Nejvyššího soudu řídil a s odkazem na závazný právní názor Nejvyššího soudu posoudil smluvní pokutu jako neplatné ujednání pro jeho rozpor s dobrými mravy (§39 občanského zákoníku) a žalobu zamítl. Uvedené závěry obecných soudů považuje Ústavní soud jako ústavně konformní.
20. Ústavní soud dále uvádí, že posouzení jednání (výkonu práva) jako odporujícího dobrým mravům je věcí volné úvahy soudů, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí. Úvaha soudu založená na aplikaci §3 odst. 1 občanského zákoníku (srov. nyní §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) musí být také v každém jednotlivém případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy [nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99 (N 126/23 SbNU 217)]. V daném případě soudy této své povinnosti dostály.
21. Není ani v možnostech Ústavního soudu zasahovat do subtilních vztahů jednotlivců, nevykazuje-li jejich jednání porušení základních práv a svobod (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97, dostupné na http://nalus.usoud.cz). U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem (čl. 88 odst. 2 Ústavy). Jak výše uvedeno, k tomu v předmětné věci nedošlo.
22. Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné, Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost toliko z hlediska porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), konkrétně zda nedošlo k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), a nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného upraveného obyčejným zákonem.
23. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
24. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
25. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu