ECLI:CZ:US:2018:3.US.3358.17.1
sp. zn. III. ÚS 3358/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Avesolvent, s. r. o., sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem, sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2017 č. j. 49 Co 156/2017-109 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. března 2017 č. j. 119 C 264/2015-93, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti JTM TRADE s. r. o., sídlem Žebrákova 69/12, Slezská Ostrava - Heřmanice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byly k žalobě vedlejší účastnice vyloučeny z exekuce [nařízené usnesením městského soudu ze dne 26. 2. 2002 č. j. 69 Nc 150/2001-8 a prováděné soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou, Exekutorský úřad Přerov (dále jen "exekutor") pod sp. zn. 103 EX 19563/14] konkrétní movité věci (výrok I) a stěžovatelce jako žalované bylo uloženo uhradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 14 461,80 Kč (výrok II).
3. Proti výroku II rozsudku městského soudu brojila stěžovatelka odvoláním, avšak Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") jej v napadeném výroku shora označeným usnesením potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel z toho, že vedlejší účastnice byla plně úspěšná, a proto jí musí být podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. K tomu dodal, že použití §143 o. s. ř. nepřipadá v úvahu, neboť nelze souhlasit s tím, že stěžovatelka nezavdala příčinu k podání žaloby; tu lze spatřovat již v tom, že stěžovatelka jako oprávněná podala návrh na soudní výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, u kterého mohla předpokládat, že v rámci soupisu mohou být postiženy i jiné movité věci, než které patří povinnému. V úvahu nepřichází ani postup podle §150 o. s. ř., neboť by to představovalo nepřiměřený zásah do majetkové sféry vedlejší účastnice, jež neměla jinou možnost domáhat se ochrany svého vlastnického práva, než podáním excindační žaloby. Jestliže stěžovatelka argumentovala tak, že vedlejší účastnice své vlastnické právo k předmětným movitým věcem exekutorovi neprokázala, a proto byl její návrh na jejich vyškrtnutí ze soupisu exekutorem zamítnut, nelze to vedlejší účastnici dle krajského soudu klást k tíži, protože stěžovatelka sama uvedla, že se soupisu neúčastnila a věci neviděla, a nemůže posoudit, zda patří do jejího vlastnictví či do vlastnictví povinného. Přitom nelze předpokládat, že pouze na základě účetních dokladů, jejichž nepředložení stěžovatelka vedlejší účastnici vytýká, a předložených listin, které v odvolání označuje za nevěrohodné, by stěžovatelka souhlasila s jejich vyloučením, a že by se tak mohlo podání žaloby předejít, navíc se vedlejší účastnice snažila při soupisu soudnímu vykonavateli situaci objasnit.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na nález ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 292/07 (N 133/53 SbNU 669) s tím, že v daném případě nebyly splněny Ústavním soudem stanovené podmínky pro vyloučení aplikace §150 o. s. ř. Městskému soudu pak stěžovatelka vytkla, že se splněním těchto podmínek nezabýval, a závěr krajského soudu označila za extrémně nespravedlivý, a to z důvodu, že ji sankcionuje pouze za to, že podala návrh na exekuci, navíc prostřednictvím subjektu, jemuž byla pravomoc svěřena státem, a bezdůvodně jí přičítá k tíži způsob provedení exekuce, neboť ten určuje soudní exekutor, nikoliv oprávněný, navíc k němu bylo přistoupeno až po 13 letech neúspěšného vymáhá pohledávky, takže nelze exekutorovi vyčítat "zbytečnou tvrdost". V důsledku toho, že krajský soud měl odlišný názor, aniž by své odchýlení se od judikatury Ústavního soudu řádně zdůvodnil, dle stěžovatelky vybočil z pravidel řádného procesu, a tím, že ji sankcionoval za snahu domoci se své pohledávky, porušil její právo na ochranu vlastnictví.
5. Dále podle stěžovatelky došlo k porušení zásady přímosti, kdy si krajský soud bez opory v obsahu soudního spisu a bez jejího vyjádření vytvořil názor, že pokud by ji vedlejší účastnice požádala o vyloučení sporných věcí, pak že by to (stěžovatelka) odmítla. Uvedený soud tedy svými hypotézami bez interakce s účastníky dle stěžovatelky doplnil obsah spisu.
6. Stěžovatelka namítla rovněž porušení zásady rovnosti účastníků řízení, jež mělo spočívat v tom, že se soudy obou stupňů zcela opomněly vypořádat s její argumentací, kterou zpochybňovala věrohodnost důkazů předložených vedlejší účastnicí, nezohlednily ani to, že je právnickou osobou a že je povinna veškeré transakce zaevidovat v účetnictví a provádět inventarizaci. Dodala, že ona ani exekutor neměli možnost posoudit otázku vyloučení věcí ve stejném rozsahu jako soud, neboť některé důkazy byly navrženy a provedeny až v soudním řízení, a exekutor nemá pravomoc nařizovat jednání, a tak důkaz výpovědí svědka nemohl provést. Soudy tedy nedisponovaly stejnými důkazy, a proto je závěr soudu o zavinění na vzniku řízení "extrémně nespravedlivý", navíc totožnost důkazů je jednou z podmínek obsažených ve výše uvedeném nálezu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení výroku I rozsudku městského soudu, ústavní stížnost je v této části nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, protože stěžovatelka v tomto bodě nevyčerpala procesní prostředek, který měla k ochraně svých práv k dispozici, tj. odvolání, když jím napadla pouze výrok II tohoto rozsudku (o nákladech řízení).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti soudním rozhodnutím, jimiž jí bylo uloženo uhradit vedlejší účastnici částku 14 461,80 Kč představující náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a zřejmě také proti rozhodnutí, kterým jí nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení, v němž z tohoto titulu požadovala částku 5 000 Kč. Ústavní stížnost tedy směřuje proti soudnímu rozhodnutí vydanému ve věci, již lze označit za "bagatelní" (srov. §238 odst. 2 o. s. ř.), nadto ve věci náhrady nákladů řízení.
12. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně upozorňuje na to, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující úvahu o možném porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]; toliko procesní povaha soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, totiž způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku (viz např. usnesení ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1374/14).
13. Z konstantní judikatury Ústavního soudu dále plyne, že tzv. bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou bagatelnost, vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovatelce proti jejím očekáváním nezdařilo.
14. Z ústavní stížnosti není především patrno, v jakém ohledu mají napadená rozhodnutí nějaký podstatný dopad na stěžovatelčinu majetkovou situaci, a ani to nelze vyvodit z okolností případu, zvláště vezme-li se v úvahu, že stěžovatelka je právnickou osobou. Jde-li o kvalitativní stránku věci, vzhledem k bagatelnímu předmětu náhradově nákladové otázky úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (viz např. usnesení ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1374/14).
15. Z napadeného usnesení krajského soudu plyne, že se stěžovatelka, jako neúspěšná žalovaná v řízení o excindační žalobě, domáhala použití §150 o. s. ř., uvedený soud se touto otázkou zabýval, shledal však, že podmínky postupu podle tohoto ustanovení nejsou splněny, a to z důvodu, že stěžovatelka vznik nákladů zavinila, neboť (by) pokyn exekutorovi k vyškrtnutí ze soupisu neudělila, jestliže on sám to odmítl učinit, a tento svůj závěr opřel o konkrétní skutečnosti. Krajskému soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti vytkla, že nerespektoval názor Ústavního soudu vyslovený ve výše zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 292/07.
16. Vyjde-li Ústavní soud z toho, že ratio decidendi tohoto nálezu spočívá v tom, že v řízení o excindační žalobě nemá úspěšný žalobce právo na náhradu nákladů řízení, ledaže by žalovaný (oprávněný) zavinil jejich vznik, nelze krajskému soudu vytknout, že by postupoval svévolně, neboť se z tohoto hlediska věcí zabýval a svůj závěr dostatečně odůvodnil. A i když důvody, na nichž je napadené usnesení krajského soudu postaveno, mohou vyvolávat pochybnosti o tom, zda je předmětný závěr "udržitelný" z hlediska jeho věcné správnosti, případné pochybení ústavněprávní "kvality" nedosahuje a je mimo ústavně vymezený rozsah kognice Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
17. Uvedla-li stěžovatelka, že v odvolacím řízení neměla možnost se k těmto důvodům vyjádřit, nutno upozornit, že krajský soud vycházel právě z toho, co sama v odvolání uvedla. Dále stěžovatelka namítla, že před podáním žaloby nedisponovala ona ani exekutor všemi důkazy, jež byly následně v daném řízení provedeny. Dle názoru Ústavního soudu se však požadavek naprosté totožnosti důkazů nejeví jako adekvátní a posouzení naplnění této podmínky ("totožnosti důkazů") je věcí obecných soudů podle okolností konkrétního případu.
18. Protože nic nesvědčí tomu, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv, jak bylo stěžovatelkou tvrzeno, Ústavní soud její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu