ECLI:CZ:US:2018:3.US.3514.17.1
sp. zn. III. ÚS 3514/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele O. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, věznice Jiřice, Lysá nad Labem, zastoupeného JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou, sídlem Přemyslovská 28, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. srpna 2017 sp. zn. 2 To 73/2017 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. července 2017 sp. zn. 45 T 7/2015, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").
2. Stěžovatel je přesvědčen, že v záhlaví specifikovaná usnesení porušují jeho základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, které je zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na obhajobu garantovaného čl. 40 Listiny. Dále stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel také uvádí, že obecné soudy porušily příkaz obsažený v čl. 90 Ústavy České republiky, tj. zákonem stanoveným způsobem neposkytly ochranu jeho právům.
3. Z ústavní stížnosti, předložených rozhodnutí obecných soudů a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1301/2016, získaného ve veřejně přístupné internetové databázi http://www.nsoud.cz, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
4. Rozsudkem městského soudu ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. 45 T 7/2015 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Následně vrchní soud rozsudkem ze dne 4. 2. 2016 sp. zn. 2 To 113/2015 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozsudek městského soudu zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1301/2016 podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Dne 14. 9. 2017 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení ve shora uvedené pravomocně skončené trestní věci vedené městským soudem pod spisovou značkou 45 T 7/2015 a vrchním soudem pod spisovou značkou 2 To 113/2015. Stěžovatel uvádí, že ve svém návrhu poukázal na zcela nové a zásadní skutečnosti a důkazy, které nebyly obecným soudům dříve známé a mohly samy o sobě či ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o jeho vině, tedy se domníval, že byly naplněny podmínky pro povolení obnovy řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu. Touto novou skutečností mělo být čestné prohlášení poškozené, podle kterého si obvinění vymyslela a dále výpovědi svědků dokládající, že se jim s touto informací svěřila.
6. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením návrh na povolení obnovy řízení zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vyslechl poškozenou, která uvedla, že trvá na původních výpovědích z hlavního líčení a čestné prohlášení sepsala kvůli své matce, které chtěla pomoci. Poté poškozená využila své právo a odmítla ve věci vypovídat. Další provedené výpovědi městský soud zhodnotil jako ne zcela věrohodné, případně uvedl, že neobsahují žádné nové skutečnosti. Městský soud dále uvedl, že obhajoba stěžovatele vychází stále ze stejného základu, a byla již uplatněna při hlavním líčení. Dále konstatoval, že poškozená učinila stěžovatelem předložené čestné prohlášení pod tlakem.
7. Stížnost stěžovatele proti usnesení městského soudu vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl, neboť zjistil, že v meritu věci není důvodná. Konstatoval, že ve veřejném zasedání stěžovatel uvedl, že na výslechu dalších jím navrženým svědků netrvá a další stěžovatelem navržené důkazy již nebyly způsobilé rozhodnutí městského soudu zvrátit. Vrchní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel i matka poškozené se neustále úporně snaží zpochybnit poškozenou, případně její výpovědi. Na závěr uvedl, že nově navržené důkazy s ohledem na jejich vypovídací hodnotu a snahu zpochybnit dosavadní výsledky dokazování v uvedené trestní věci, nemohou ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy zcela účelově pominuly důkazy jím navržené, případně provedené důkazy ve svých rozhodnutích nijak nereflektovaly, ani se nevypořádaly s jeho námitkami. Stěžovatel je přesvědčen, že všechny důkazy byly obecnými soudy hodnoceny výlučně k jeho tíži. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že soudy vůči němu zastávaly zjevně nepřátelský přístup, což se projevilo v porušení principu in dubio pro reo a presumpce neviny.
9. Dále stěžovatel rekapituluje důkazy navržené v návrhu na povolení obnovy řízení, které byly provedeny. Současně předkládá své hodnocení těchto důkazů a vyvozuje z nich skutková zjištění. Stěžovatel trvá na tom, že poškozená si své obvinění vymyslela, což dokládá jejím čestným prohlášením a dalšími důkazy, které dle jeho mínění zpochybňují její věrohodnost. Na základě těchto skutečností stěžovatel dospívá k závěru, že byly splněny trestním řádem kladené podmínky pro povolení obnovy řízení a jím navržené nové důkazy dosahují minimálně určitého stupně pravděpodobnosti pro možnou následnou změnu rozhodnutí. Tyto skutečnosti však obecné soudy měly ignorovat, některým provedeným důkazům a námitkám stěžovatele se nevěnovaly a jejich závěry - dle tvrzení stěžovatele - nemají oporu v provedeném dokazování.
10. Stěžovatel dále zpochybňuje rozhodnutí soudů v trestní věci vedené městským soudem pod sp. zn. 45 T 7/2015 a vrchním soudem pod sp. zn. 2 To 113/2015 a konstatuje jejich protiústavnost. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že tato řízení nebyla dříve ústavní stížností napadena, nejsou obsažena v petitu ústavní stížnosti a nejsou předmětem řízení před Ústavním soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky kladenými §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Při rozhodování o povolení obnovy řízení se za relevantní skutečnosti nebo důkazní prostředky považují ty, které zpochybňují usvědčující důkazy provedené v původním, meritorním, řízení. Jejich hodnocení nesmí překročit rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním, by mohl přivodit změnu rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 275/18 ze dne 27. 2. 2018 - všechna citovaná rozhodnutí jsou přístupná v internetové databází http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy proto mají pouze posoudit, zda je pravděpodobná změna předchozího rozhodnutí.
14. Ústavní stížnosti dominuje rekapitulace navržených důkazů. Ústavní soud připomíná, že jsou to výlučně obecné soudy, které mají pravomoc hodnotit důkazy podle svého volného uvážení v mezích vytyčených procesními předpisy, v tomto případě trestním řádem (viz např. usnesení ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. III. ÚS 3532/17). Ústavní pořádek a zákon o Ústavním soudu umožňují Ústavnímu soudu zasáhnout do této jejich pravomoci zcela výjimečně, jen při určitých druzích pochybeních: 1) opomenutých důkazech [např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)], což je druh pochybení namítaný v ústavní stížnosti; 2) v případě získání důkazů právně nepřípustným způsobem. Tento druh pochybení stěžovatel nenamítá; 3) v případech, ve kterých určitý závěr soudu postrádá jakoukoliv racionální, empirickou či logickou oporu v provedeném dokazování. Ústavní stížnost částečně obsahuje i tuto námitku.
15. Ústavní soud však neshledal, že by v tomto případě mohlo dojít k tzv. opomenutým důkazům, či že by skutková zjištění obecných soudů, či jejich závěry neměly oporu v provedeném dokazování. Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily sice krátce, ale s náležitou narativní koherencí. To, že se detailně nevypořádaly se všemi navrženými důkazy, neznamená bez dalšího, že by případ dosáhl ústavněprávního rozměru. I v ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje čestné prohlášení poškozené a veškeré další navržené důkazy podporující jeho verzi. Městský soud a následně vrchní soud dovodily, že stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení opakuje námitky z předchozího řízení a tento svůj závěr náležitě odůvodnily. Ústavní soud proto nemá, co by jim z ústavněprávního hlediska vytknul. Z jejich rozhodnutí rovněž není patrné jakékoli nepřátelství ke stěžovateli, či porušování základních zásad trestního řízení.
16. Ústavní soud také připomíná, že záruky poskytnuté čl. 6 Úmluvy nedopadají na řízení, v němž se rozhoduje o návrhu na povolení obnovy trestního řízení (viz usnesení ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 4007/16). Evropský soud pro lidská práva ve své rozhodovací praxi vyloučil aplikaci tohoto ustanovení na řízení o žádosti o přezkoumání pravomocného rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí senátu druhé sekce soudu ve věci Vebiu proti České republice ze dne 26. 8. 2003 č. 46168/99), tedy i v řízení o povolení obnovy pravomocně skončeného trestního řízení (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve věci Oberschlick proti Rakousku ze dne 16. 5. 1995 č. stížností 19255/92 a 21655/93). Totéž platí i pro aplikaci čl. 40 Listiny.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
18. Stěžovatel se také domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, resp. aby mu byl výkon trestu odnětí svobody přerušen do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti. Toto ustanovení však výslovně odkazuje k napadenému rozhodnutí, tj. rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení a nemůže tak směřovat k rozhodnutí, kterým byl stěžovateli uložen trest. Proto nejsou splněny podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu