ECLI:CZ:US:2018:3.US.3532.17.1
sp. zn. III. ÚS 3532/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila, Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené JUDr. Martinem Grobelným, advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. srpna 2017 č. j. 68 To 162/2017-483 a usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 7. února 2017 č. j. 2 T 6/2015-465, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Jeseníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dle jejího tvrzení dojít k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Jeseníku (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelčin návrh na povolení obnovy řízení ve věci sp. zn. 2 T 6/2015. V ní byla stěžovatelka odsouzena za spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měla, stručně řečeno, dopustit tak, že od poškozeného, s nímž udržovala intimní vztah, vylákala finanční prostředky ve výši 610 500 Kč, jež byly především zdánlivě užity na zakoupení rodinného domu od stěžovatelčiných rodičů. Ve veřejném zasedání vyslechl okresní soud jako svědky rodiče a sestru stěžovatelky a provedl další nové listinné důkazy. Výpovědi rodinných příslušníků, kteří v původním řízení odmítli vypovídat, označil soud za účelové se snahou pomoci stěžovatelce. Ve výpovědi otce poukázal soud na neuspokojivé vysvětlení jednání dcery i rodičů pokud šlo o prodej domu. Rovněž výpověď sestry nemůže být důvodem pro obnovu řízení, neboť ta, navzdory svým tvrzením, nevěděla vše o stěžovatelčině osobním životě, např. objektivně potvrzeném těhotenství. Listinné důkazy, potvrzující stěžovatelčinu dobrou finanční situaci, byly dle soudu vyvráceny důkazy z původního řízení. Uvedené důkazy tak nemohou být dle okresního soudu důvodem pro obnovu řízení, neboť se částečně jedná o opakování obhajoby uplatněné již v původním trestním řízení a částečně o důkazy nepodstatné (účelové výpovědi rodinných příslušníků stěžovatelky). Žádná nová skutečnost tak nemůže dle okresního soudu odůvodnit vydání nového rozhodnutí o vině nebo trestu.
3. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením, když označil závěry okresního soudu za správné. Výpovědi rodinných příslušníků, kteří navíc odmítli vypovídat v původním řízení, zcela korespondují s původní, vyvrácenou obhajobou, a nepřináší do řízení žádné nové poznatky. Naopak dle krajského soudu tyto výpovědi nepřímo potvrdily závěr, že kupní smlouva byla uzavřena pouze "na oko" za účelem vylákání peněz od poškozeného. Při sledování jiného účelu by dle krajského soudu byla uzavřena darovací smlouva, tak jako při darování nemovitosti druhé dceři (stěžovatelčiny sestry). Konfrontaci mezi svědky a poškozeným považoval krajský soud za zcela nadbytečnou, stejně jako opětovný výslech poškozeného. Za nadbytečný považuje krajský soud i další šetření ohledně emailové adresy, z níž byly poškozenému zasílány elektronické zprávy. Při výslechu v původním řízení stěžovatelka ohledně této korespondence vypovídala tak, že soud logicky dospěl k závěru o jejím autorství uvedených zpráv (konkrétně stěžovatelka uvedla, že k daným zprávám "neví, co dodat").
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces, spočívající zejména v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Nové důkazy, provedené před okresním soudem, potvrdily stěžovatelčinu původní obhajobu ohledně nepřevzetí peněz od poškozeného. Soudy však bez dostatečného odůvodnění vyhodnotily výpovědi jako nevěrohodné. Svědecké výpovědi byly dle stěžovatelky zcela logické a věrohodné. Tím vznikly nové důvodné pochybnosti o vině stěžovatelky a soudy tak měly přistoupit k provedení dalších důkazů (nový výslech poškozeného, konfrontace). Soudy na jednu stranu konstatovaly, že nové důkazy podporují obhajobu, avšak na druhou stranu dochází k závěru, že se o nic nového nejedná. V tom spatřuje stěžovatelka libovůli. Stejně nepřípustně (tedy bez náležitého odůvodnění) se soudy vypořádaly s důkazními návrhy ohledně zjištění autorství elektronické komunikace, z níž dovodily existenci milostného vztahu mezi stěžovatelkou a poškozeným. Konečně, soudy rezignovaly na hodnocení dokladu o zakoupení jízdního kola, jako nového důkazu, vyvracejícího věrohodnost poškozeného. V dané věci tak dle stěžovatelky existovaly důvody pro povolení obnovy řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí z hlediska porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka namítá.
7. Těžiště stěžovatelčiných námitek spočívá v jejím nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
8. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V tomto směru stěžovatelka poukazuje na neprovedené důkazy dotazem na provozovatele podezřelého mailu a opětovným výslechem (konfrontací) poškozeného. O opomenuté důkazní návrhy podle Ústavního soudu nejde. Soudy se jimi řádně zabývaly a jejich provedení vyhodnotily jako nadbytečné (srov. str. 4 usnesení krajského soudu), přičemž tento svůj závěr náležitě odůvodnily.
9. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné takové námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti nevznesla.
10. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů (zejména výpovědi poškozeného). Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. Některými zvláštnostmi při hodnocení provedených důkazů v řízení o povolení obnovy řízení se Ústavní soud zabýval (viz bod 10 a násl. usnesení sp. zn. III. ÚS 3463/16 ze dne 19. 12. 2017 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/). Uvedené závěry jsou pak částečně aplikovatelné i v dané trestní věci. Soudy v tomto řízení neposuzují přesvědčivost důkazní konstrukce z původního trestního řízení, nýbrž toliko otázku, zda může být tato konstrukce "zbořena" nově předloženými důkazy. Jestliže soudy stěžovatelčin návrh zamítly s odůvodněním, že zejména nově provedené svědecké výpovědi jsou nevěrohodné, resp. nepřinášejí nic nového k již vyvrácené a nelogické stěžovatelčině obhajobě, jde o postup ústavně konformní. Přitom soudy zcela oprávněně přihlédly k jednání svědků v původním trestním řízení, jakož i v jeho poslední fázi. O tzv. extrémní rozpor se v takové situaci nejedná. Totéž platí i ohledně hodnocení autorství elektronické komunikace. Stěžovatelce lze částečně přisvědčit, že soudy se explicitně nevypořádaly s obsahem potvrzení o zakoupení jízdního kola. Vzhledem ke kontextu stíhané trestné činnosti, fázi trestního řízení a obsahu tohoto důkazu, jde však nanejvýš o pochybení formální. Ústavnímu soudu není vůbec zřejmé, jak by takový důkaz mohl vyvrátit tvrzení o vylákání finančních prostředků na jiné (dražší) jízdní kolo. Ani v tom tedy nelze spatřovat důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu