ECLI:CZ:US:2018:3.US.3565.17.1
sp. zn. III. ÚS 3565/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou, sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017 č. j. 8 Tdo 713/2017-31, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. prosince 2016 sp. zn. 6 To 499/2016 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2016 sp. zn. 1 T 324/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. 1 T 324/2014 byl stěžovatel uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Ten měl spáchat tím, že při projednávání trestní věci vedené pro jeho rozsáhlou majetkovou trestnou činnost pod sp. zn. 4 T 86/2011 do protokolu o hlavním líčení po řádném poučení lživě obvinil z nezákonného postupu vůči sobě několik příslušníků Policie České republiky. Za tento přečin a sbíhající se dva přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 5. 2013 č. j. 1 T 27/2013-41 a rozsudkem téhož soudu ze dne 1. 10. 2013 č. j. 24 T 336/2012-41, mu byl uložen za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 28 měsíců.
3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 12. 2016 sp. zn. 6 To 499/2016 bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017 č. j. 8 Tdo 713/2017-31 bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel upozorňuje, že byl v nezáviděníhodné situaci, kdy proti němu stojí několik policistů, kteří si navzájem dosvědčují svou nevinu. Soudy v takové situaci neměly rozhodnout o jeho vině minimálně bez provedení všech jím navrhovaných důkazů a posouzení svědectví nezúčastněných osob. Ne všechny důkazy však byly provedeny a nezúčastněné osoby si pak již na věc nepamatovaly.
6. Kromě toho, i kdyby se příslušného jednání po objektivní stránce dopustil, nelze dle jeho názoru dovodit úmysl, že by chtěl komukoliv způsobit trestní stíhání. Pokud pachatel neví, že jiného obviňuje z trestného činu, tedy že dané údajné jednání jiného lze kvalifikovat jako trestný čin s důsledky z toho vyplývajícími, tedy mimo jiné i možného trestního stíhání, pak pachatel nemůže být pro tento trestný čin vůbec postižen.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vyjádření k věci
8. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Žádný z nich však poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti ústavní stížnosti nevyužil.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 1 T 324/2014. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Lze konstatovat, že ve věci bylo provedeno relativně rozsáhlé dokazování, které nevzbuzuje žádné pochybnosti o své úplnosti a dostatečnosti. Byly provedeny výslechy řady policistů, ale i nezúčastněných svědků. Je pravdou, že nezúčastněné osoby si s odstupem času na věc pamatovaly již jen matně, nicméně tato skutečnost sama o sobě nijak nezpochybňuje existenci důkazního řetězce, který ve svém důsledku stěžovatele usvědčuje.
12. Soudy se přiměřeně věnovaly též problematice subjektivní stránky trestného činu, když vysvětlily, že stěžovatel jistě byl nejméně srozuměn s tím, že policistům takto může způsobit trestní stíhání a zároveň si byl vědom toho, že jde o osoby, které vůči němu vykonávají povinnosti vyplývající z jejich zaměstnání, přičemž mu vzhledem k jeho bohaté trestní minulosti a s tím související interakci s orgány činnými v trestním řízení, orgány Policie České republiky z toho nevyjímaje, bylo dobře známo, že pod trestní sankcí není tolerováno, aby dotyčný pachatel založil svoji obhajobu na křivém obvinění policistů.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu