ECLI:CZ:US:2018:3.US.3736.17.1
sp. zn. III. ÚS 3736/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky I. P., t. č. Věznice Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem, sídlem Kleinerova 24/1504, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017 č. j. 8 Tdo 794/2017-56 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2016 sp. zn. 7 To 76/2016, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jejího tvrzení došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práv vyplývajících z čl. 39 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 5. 2016 č. j. 50 T 1/2016-1109 uznána vinnou ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 a odst. 3 písm. c) a i) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník), a pokusu zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) a odst. 5 písm. c) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se měla dopustit, stručně řečeno, tak, že odeslala insolvenční správkyni dopis, v němž jí sděluje, že ji svým jednáním donutila vzít život sobě a svému vnukovi, následně zakoupila benzín, svému nezletilému vnukovi podala večer víno s rozpuštěným uspávacím práškem a po jeho usnutí založila v rodinném domě požár a odešla spát k vnukovi. Oba byly probuzeni sousedkou a zachráněni z domu bez zranění. Po popsané události stěžovatelka uplatnila právo na plnění ze dvou pojistných smluv a oznámila vznik škodné události, přičemž nepravdivě uvedla, že v domě začalo hořet z neznámých důvodů. Pojišťovna však plnění neprovedla. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozeného vnuka, výpovědi svědka ohledně nákupu benzinu, odborného vyjádření hasičského sboru, výpovědi insolvenční správkyně, výpovědí rodinných příslušníků a známých o stěžovatelčině dlouhodobém chování, obsahu telefonické komunikace, znaleckých posudků z oblasti psychologie a psychiatrie. Trestný čin pojistného podvodu měla stěžovatelka spáchat především nepravdivým uvedením okolností vzniku požáru. Zánik pojistné smlouvy se přitom stal zřejmým až později, takže není pro naplnění skutkové podstaty podstatný. Úmysl stěžovatelky považoval soud za prokázaný z vyplnění pojistné události.
3. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil s podstatnými závěry soudu krajského. Nalézací soud dle jeho názoru provedl dokazování v dostatečném rozsahu. Tyto důkazy tvoří dle vrchního soudu úplně řetězec nepřímých důkazů, které pochybnosti o stěžovatelčině vině zcela vylučují. Provádění dalších důkazů tak vrchní soud označil za nadbytečné.
4. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelčiny námitky totiž neodpovídaly dle dovolacího soudu žádnému z dovolacích důvodů. Opomenuté důkazy Nejvyšší soud v dané věci neshledal, neboť soudy provedly velmi rozsáhlé dokazování a provedení dalších pro nadbytečnost odmítly. Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že nemohlo dojít ke spáchání trestného činu pojistného podvodu pro nezpůsobilý předmět trestného činu. Takový stav neznamená nutně dle Nejvyššího soudu beztrestnost uvedeného jednání. Skutek je pak pouze odlišně hodnocen z hlediska uvedeného v §12 odst. 2 trestního zákoníku. Okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost stěžovatelčina jednání, však dovolací soud neshledal.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv ve skutečnosti, že soudy nevyhověly jejím důkazním návrhům (konkrétně znalecké posudky, fotografie z místa činu a zkoumání stěžovatelky na tzv. detektoru lži) a jejich odmítnutí je v tomto směru povrchní. Návrh na provedení hlavního důkazu (znaleckého posudku) nebyl vypořádán vůbec. Nejvyšší soud se však touto námitkou nezabýval. Posudky mohly vyjádřit pochybnosti z odborného vyjádření o hašení a zkoumání požáru. Na vypracování tohoto posudku však orgány činné v trestním řízení rezignovaly. Tím bylo dle stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces. Požár mohl dle stěžovatelky vzniknout vadou elektroinstalace nebo samovznícením hořlavých látek, což odborné vyjádření spolehlivě nevyvrátilo. Soudy se rovněž nedostatečně zabývaly stavem domu před požárem. Svědek, vypovídající o průběhu požáru, pak neměl dle stěžovatelky dostatečné vzdělání k posouzení stavu elektroinstalace. Soudy se dále nedostatečně zabývaly rozpory ve znaleckém posudku z oblasti psychiatrie. Sám odvolací soud se pokusil závěry znalců nahradit, což mu nepřísluší a s jeho závěry stěžovatelka nesouhlasí. Konečně soudy nesprávně právně kvalifikovaly skutek, pod nímž spatřovaly pojistný podvod. Byla to sama pojišťovací makléřka, kdo pro stěžovatelku připravil ohlášení pojistné události. Sama měla stěžovatelku upozornit, že ze smlouvy není možné uplatňovat pojistné plnění. Každopádně dle stěžovatelky nemůže dojít k pojistnému podvodu, pokud jde o ohlášení události u zaniklé pojistné smlouvy, neboť jde o tzv. nezpůsobilý předmět trestného činu. Společenská škodlivost uvedeného činu je dle stěžovatelky natolik nízká, že není namístě užití trestní represe. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka namítá.
8. Těžiště stěžovatelčiných námitek spočívá v jejím nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
9. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V tomto směru stěžovatelka poukazuje na neprovedení několika jí navrhovaných důkazů. Soudy se však těmito návrhy pečlivě zabývaly a přesvědčivě a srozumitelně odůvodnily, z jakého důvodu je jejich provedení nadbytečné (srov. str. 44 a 45 rozsudku krajského soudu, str. 7-8 usnesení vrchního soudu a str. 7 usnesení Nejvyššího soudu). Jejich úvahám nelze v tomto směru nic vytknout. Skutkový stav byl zjištěn v dostatečné míře pro přijetí odsuzujícího rozhodnutí.
10. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné takové námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti nevznesla.
11. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů (zejména výpovědi poškozeného). Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, nepatří k úkolům Ústavního soudu a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
12. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že každý závěr soudů je opřen o konkrétní provedený důkaz, nebo souhrn nepřímých důkazů, což je v posuzované věci naplněno. Ani ze skutkového hodnocení, ani z právních závěrů soudů není zjevná žádná svévole. Soudy se přitom již v napadených rozhodnutích s podstatou všech námitek uplatněných v ústavní stížnosti vypořádaly. K jejich závěru nelze nic dodat, aniž by přitom Ústavní soud překročil svůj ústavně vymezený úkol.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu