ECLI:CZ:US:2018:3.US.3816.17.1
sp. zn. III. ÚS 3816/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Klimešem, advokátem, sídlem U Stromovky 1481/9, Havířov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2017 sp. zn. 7 Tdo 1008/2017, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2017 sp. zn. 4 To 82/2017 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 28. února 2017 sp. zn. 3 T 164/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil jej podle §143 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm měsíců s tím, že výkon trestu mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil a zkušební dobu podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil na patnáct měsíců. Výrokem podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodl o nárocích poškozených M. Š. a M. Š. na náhradu škody.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rubrikovaným usnesením tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se v ústavní stížnosti vymezuje proti závěrům soudů ohledně subjektivní stránky trestného činu, zejména dovozuje, že soudy dospěly k závěru o jeho nedbalosti ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
6. Stěžovatel uvádí, že nebyl povinen podílet se na organizaci řádného zajištění pohonu dopravníkového pásu a že neměl povinnost ani faktickou možnost na místě samém zajištění pohonu dopravníkového pásu zkontrolovat, neboť nemohl předpokládat, že poškozený T. Š. (dále jen "poškozený") a odsouzený P. M., oba řádně proškolení zaměstnanci, nepostupují v souladu s bezpečnostními předpisy při zajištění pohonu dopravníkového pásu.
7. Stěžovatel považuje za zásadní příčinu úrazového děje skutečnost, že odsouzený P. M. nepochopitelně spustil pohon pásů dopravníku v situaci, kdy se nad zařízením stále nacházel poškozený. Stěžovatel poukazuje na výpovědi konkretizovaných svědků, podle kterých stěžovatel neměl povinnost zajistit pohon pásu na předmětném pracovišti, přesto soudy odvíjely svoji argumentaci z opačného východiska. Zajišťování oprav včetně uplatňování souvisejících bezpečnostních opatření nepředstavovalo součást náplně jeho práce. Stěžovatel upozorňuje, že zatímco napadené usnesení krajského soudu soustřeďuje pozornost k povinnosti podílet se na "zajištění a odjištění zařízení", státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání dovozuje jeho trestněprávní odpovědnost z "reálné možnosti" svá kontrolní oprávnění účinně využít.
8. Podle stěžovatele ze žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že měl dostatek času na reakci zamezující nehodě. Na místo nehody se dostavil až několik vteřin před zapnutím pohonu. Nebylo přitom jeho povinností k zařízení přijít a tragická událost by nastala i bez jeho přítomnosti.
9. Stěžovatel uplatňuje výhrady rovněž proti argumentaci soudů, že z pozice vedoucího zaměstnance byl odpovědný za pochybení svých podřízených. Uvedená konstrukce podle stěžovatele příkře odporuje závěrům právní teorie, neboť předmětnou odpovědnost by bylo možné dovodit pouze v případě, že vedoucí zaměstnanec zavinil nedostatečné provádění kontroly dodržování pracovních předpisů na svém úseku a toto pochybení představovalo příčinu dostatečně významnou z hlediska následku. Tato příčinná souvislost však v trestním řízení prokázána nebyla.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
12. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
14. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, a proto odkazuje na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
16. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
17. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Jestliže stěžovatel uplatňuje výtky skutkové povahy, Ústavní soud odkazuje na argumentaci obsaženou na str. 11 až 13 rozsudku okresního soudu a str. 4 až 5 usnesení krajského soudu. Rozhodující soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků (výpovědi svědků, znalecký posudek a listinné důkazy) ústavněprávně akceptovatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele.
18. Soudy konstatovaly, že stěžovatel znal všechny technologické a bezpečnostní postupy a ze své pracovní pozice byl povinen řádně se podílet na zajištění a odjištění zařízení, což vyplývá nejen z pracovního pokynu zaměstnavatele č. 1/93, ale i z jeho konkretizovaných zpráv.
19. Z tohoto zjištění soudy odvíjely svoji další argumentaci. Soudy soustřeďovaly pozornost zejména na otázku příčinné souvislosti (s důrazem k zásadě gradace příčinné souvislosti), přičemž se nezpronevěřily souvisejícím závěrům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu [srov. nález ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 312/05 (N 177/47 SbNU 353)].
20. Soudy připomenuly, že mezi zaviněným jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) musí být příčinná souvislost. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). Jinými slovy, příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby.
21. Rozhodující soudy nepřehlédly, že pochybil též odsouzený P. M., který dopravníkový pás zapnul. Současně ovšem vzaly v potaz, že stěžovatel (coby mistr úpravny uhlí osoba odpovědná za dodržování pracovních a bezpečnostních předpisů) na místě poruchy zařízení při vědomí, že k odstranění závady dopravníkových pásů byl vyslán poškozený a že k zajištění pohonu těchto zařízení nedošlo předepsaným způsobem, neučinil ničeho k nápravě vzniklého stavu, a to za situace, kdy poškozený prováděl práce v prostoru plechového krytu nad pásem (místo bylo silně potřísněné magnetitovou suspenzí, což znamenalo hrozbu podklouznutí a pádu, a to s předvídatelnými následky), ani v časovém úseku, kdy se (poškozený) po dokončení opravy stále nacházel v uvedeném rizikovém prostoru.
22. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však ve stěžovatelově věci nedošlo.
23. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podaného stěžovatelem coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
24. Považuje-li stěžovatel přezkum skutkových závěrů krajského soudu dovolacím soudem za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí podle čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní [srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2] či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
25. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci.".
26. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
27. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu