ECLI:CZ:US:2018:3.US.3843.17.1
sp. zn. III. ÚS 3843/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace ARSTAV s. r. o., v insolvenci, sídlem Ke Mlýnu 190, Jindřichův Hradec, zastoupené JUDr. Filipem Sojákem, advokátem, sídlem Košická 63/30, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017 č. j. KSCB 25 INS 3453/2016, 29 NSČR 144/2017-A-77, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2017 č. j. KSCB 25 INS 3453/2016, 3 VSPH 2236/2016-A-64, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. října 2016 č. j. KSCB 25 INS 3453/2016-A-39, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodních korporací UNIBLOCK TRADE s. r. o., sídlem Černokostelecká 1168/90, Praha 10 - Strašnice, a LEKON TSK s. r. o., sídlem Žukovského 887/4, Praha 6 - Ruzyně, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená tři usnesení a domáhá se jejich zrušení [pozn. v petitu navrhla zrušení toliko usnesení Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud")] s přesvědčením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to usnesením Nejvyššího soudu právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), všemi třemi usneseními pak právo na ochranu vlastnického práva zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na ochranu dobré víry a právní jistoty zaručené čl. 1 odst. 1 Ústavy, právo na zachování rovnosti účastníků zaručené čl. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i právo provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu a z listin přiložených k ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 10. 2016 č. j. KSCB 25 INS 3453/2016-A-39, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 10. 2016 č. j. KSCB 25 INS 3453/2016-A-41, zjistil úpadek stěžovatelky (výrok I.), prohlásil na její majetek konkurs (výrok II.) a rozhodl o dalších souvisejících záležitostech (výroky III. až XIII.).
3. Usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka odvoláním; vrchní soud usnesením ze dne 22. 3. 2017 č. j. KSCB 25 INS 3453/2016, 3 VSPH 2236/2016-A-64, usnesení krajského soudu potvrdil.
4. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž uvedla, že ho podává "s odvoláním na ust. §237 občanského soudního řádu v platném znění", jelikož "se ... domnívá, že právní otázka, která byla předmětem odvolání, měla být vyřešena jinak". Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 9. 2017 č. j. KSCB 25 INS 3453/2016, 29 NSČR 144/2017-A-77, odmítl s odůvodněním, že neobsahuje vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Podle něj není z uvedené formulace zřejmé, v čem konkrétně stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyplývá z ní pouze to, že nesouhlasí s tím, jak jí vymezenou otázku odvolací soud v dané věci posoudil.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka popisuje příčiny svého úpadku, který svým jednáním nezavinila. Připomíná, že o věci v osobě samosoudce rozhodovala soudkyně v té době trestně stíhaná pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci, kterého se měla dopustit při výkonu funkce insolvenčního soudce. Dále vytýká krajskému soudu, že nezkoumal legitimitu první vedlejší účastnice, jako navrhovatelky v insolvenčním řízení. Neoprávněně uveřejněný insolvenční návrh pak vedl k podnikatelské likvidaci stěžovatelky.
6. Nejvyšší soud odmítnutím dovolání pro jeho údajnou nekonkrétnost a nejasnost - podle jejího názoru - pochybil a svůj názor o údajné nepřípustnosti dovolání založil na zcela evidentně nesprávném posouzení obsahu dovolání. Nejvyšší soud se měl dovoláním zabývat a posoudit, zda předložené právní otázky jsou zásadního právního významu, či nikoli.
7. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka požádala o její přednostní projednání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba - s ohledem na formulaci jejího petitu - rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 10. až 12.), posléze posouzení přípustnosti proti usnesení vrchního soudu příp. též proti usnesení krajského soudu (body 13. až 14.).
10. Stěžovatelka svým dovoláním napadla usnesení vrchního soudu, jehož přípustnost vymezila způsobem popsaným výše (bod 5.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jde tudíž o dovolání vadné.
11. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze sice dovodit snahu o ochranu svých zájmů při rozhodování o insolvenčním návrhu, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 občanského soudního řádu) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
12. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (v polovině roku 2017) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, poskytnout návod jak obsah dovolání formulovat. Tento závěr koresponduje s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07). Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 45/16).
13. Odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesením vrchního soudu a krajského soudu.
14. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení žádné otázky zakládající jeho přípustnost, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesením vrchního soudu a krajského soudu - považovat za přípustnou.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný. Vzhledem k této skutečnosti nepovažoval Ústavní soud za hospodárné vyzývat stěžovatelku k odstranění vad plné moci (pozn. plná moc byla udělena dne 11. 1. 2017 k blíže nespecifikovanému zastupování před Ústavním soudem). O návrhu na přednostní projednání věci Ústavní soud nerozhodoval, neboť mu fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu