ECLI:CZ:US:2018:3.US.3870.17.1
sp. zn. III. ÚS 3870/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. Š., zastoupeného Mgr. Pavlem Procházkou, advokátem, sídlem Lidická 2006/26, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2017 sp. zn. 8 Tdo 699/2017, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2017 sp. zn. 3 To 436/2016 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2016 sp. zn. 2 T 112/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a uložil mu podle §218 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. e) tr. zákoníku [pozn. správně mělo být citováno písmeno i) uvedeného zákonného ustanovení] mu dále uložil povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rubrikovaným usnesením tak, že je podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že orgány činné v trestním řízení jeho roli v dané věci přeceňovaly. Uvádí, že poškozené Daniele Šulcové (dále jen "poškozená") pouze doporučil "vzít si úvěr" prostřednictvím Marie Procházkové, když jí předtím odmítly poskytnout úvěr banky i stavební spořitelny, a to vzhledem k věku poškozené. Poškozená dále jednala se jmenovanou samostatně, přičemž bylo ústně dojednáno, že půjčku splatí po prodeji svého bytu, získáním peněz z prodeje spoluvlastnického podílu na nemovitostech nebo ze zůstatkové části peněz "vložených k zhodnocení", budou-li jí (stěžovatelem) vyplaceny. Tvrdí, že nic víc v této věci nečinil a také nic nebylo prokázáno. Milan Vokál a Zdeněk Dýčka potvrdili, že jej nikdy neviděli a neznali, a tudíž s nimi nemohl ani jednat v jakékoli záležitosti poškozené, což by úmyslná pomoc k jejich lichevnímu jednání vyžadovala; totéž platilo v případě obchodní společnosti Max Credit Facility s. r. o., kdy smlouvy zadával k vypracování Zdeněk Dýčka (který zfalšoval podpis poškozené).
6. Stěžovatel prohlašuje, že poškozenou nepřesvědčoval k uzavření lichevní smlouvy, neznal její obsah, nikdo mu ji nepředložil a neměl z ní peněžní prospěch (nemohl být veden úmyslem oddálit svou povinnost k vrácení dlužných peněžních prostředků poškozené, jež měly být vyplaceny až ke dni 23. 7. 2012), tedy neměl povědomost o okolnostech zakládajících odpovědnost za daný přečin a v následující době se pouze snažil řešit problémy poškozené odvíjející se ze smluvních vztahů.
7. Stěžovatel dále namítá, že městský soud v napadeném rozsudku skutkovou větu formuloval nevýstižně a v rozporu s právní větou. Podle skutkové věty poškozené zprostředkoval uzavření lichevní smlouvy a přesvědčoval ji k jejímu podpisu, avšak pomocník takto (radou, utvrzováním v přesvědčení) pomáhá hlavnímu pachateli, nikoli osobě poškozené; i kdyby snad tímto způsobem poškozenou přesvědčoval, nemohlo by to zakládat jeho trestněprávní odpovědnost za úmyslnou pomoc spáchat úmyslný trestný čin, nýbrž nanejvýše občanskoprávní odpovědnost za náhradu škody z důvodu, že poškozené nesprávně poradil, což je typicky nedbalostní jednání spočívající v porušení prevenční povinnosti předcházet škodám. Stěžovatel spatřuje rozpor mezi skutkovou větou a právní větou rozsudku městského soudu v okolnosti, že podle právní věty úmyslně umožnil a usnadnil jinému spáchání trestného činu (lichvy), avšak ve skutkové větě se uvádí, že jeho úmysl směřoval k oddálení povinnosti vrátit dlužné peněžní prostředky poškozené a vyhnutí se plnění z jím zprostředkované smlouvy o půjčce uzavřené dne 18. 12. 2010.
8. Dále se stěžovatel vymezuje proti závěrům soudů ohledně subjektivní stránky trestného činu spočívající v přímém úmyslu ("úmyslné pomoci"). K pohnutkám inkriminovaného skutku dovozuje, že i v případě, kdy by byl jeho závazek vůči poškozené již splatný, nepomohlo by mu v této situaci oddálení povinnosti vrátit jí finanční prostředky či plnit ze smlouvy o půjčce ze dne 18. 12. 2010; poškozené navíc již na začátku sdělil, že nemá peněžní prostředky na vrácení částky, kterou jí dlužil, takže nepotřeboval plnění oddalovat.
9. Podle stěžovatele v posuzovaném případě nebyl prokázán ani příčinný vztah mezi jeho jednáním jako účastníka a trestným činem spáchaným hlavním pachatelem, jenž musí být bezpodmínečně dán. Podkladem pro rozhodnutí o jeho vině byly důkazy, které zachycují určitou komunikaci s poškozenou a úkony, které jí pomáhal činit, až po uzavření smlouvy s obchodní společností Max Credit Facility s. r. o., ačkoliv pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku není možná po dokončení trestného činu.
10. Stěžovatel má za to, že soudy se dopustily chybného hodnocení jeho závazku k plnění ze smlouvy o půjčce ze dne 18. 12. 2010 (stěžovatel zdůrazňuje, že nebyl zavázán k jakémukoli plnění, neboť nebyl účastníkem této smlouvy, a jestliže v protokole uvedl, že případně půjčku poškozené splatí on, neučiní-li tak poškozená, nejde o skutečný vymahatelný závazek, neboť oprávněný - věřitel z půjčky - protokol ani nepodepisoval), a rovněž jeho role v celé věci, když tvrdí, že nevystupoval jako zprostředkovatel uzavření smlouvy o půjčce a následně ani předmětné lichevní smlouvy (a nezískal ani žádnou odměnu), a uzavření těchto smluv zprostředkovávala Marie Procházková, jež jistě peněžní odměnu obdržela.
11. Posléze stěžovatel soudům vytýká, že mu uložily povinnost nahradit škodu, která však v trestním řízení nebyla uplatněna a konkrétně vyčíslena, přičemž ani nevznikla, když mezi poškozenou a obchodní společností Max Credit Facility s. r. o., došlo k dohodě o narovnání. Jestliže po něm poškozená vymáhá finanční částku v civilním řízení, uplatňuje tak právo na vrácení prostředků, které mu poskytla za účelem zhodnocení, avšak nejde o uplatnění škody (v civilním řízení) způsobené údajným trestným činem v dané věci.
12. Závěrem stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud selhal tím, že dřívější pochybení soudů nižších stupňů sám nezjistil a neodstranil. Jestliže závadný stav nenapravil, porušil jeho právo na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
15. Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
16. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
17. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z ústavněprávního hlediska může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
18. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
19. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
20. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Jestliže stěžovatel uplatňuje výtky skutkové provenience, Ústavní soud odkazuje na argumentaci obsaženou na str. 7 až 8 rozsudku městského soudu a str. 2 až 3 usnesení krajského soudu. Rozhodující soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků (výpověď poškozené, výpovědi dalších svědků a listinné důkazy) ústavněprávně akceptovatelným způsobem dospěly k závěru o vině stěžovatele.
21. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
22. Ústavní soud neshledal exces ani v závěru soudů, že takto zjištěný skutek je třeba podřadit pod skutkovou podstatu výše specifikovaného trestného činu.
23. Soudy dospěly k závěru, že čin, na němž se stěžovatel jako pomocník podílel, splňuje všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu, a to zákonné znaky skutkové podstaty přečinu lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Soudy shodně konstatovaly, že Marek Pořízka a Petr Šiler jako jednatelé obchodní společnosti Max Credit Facility s. r. o., zneužívaje tísně poškozené, dali sobě poskytnout plnění (na základě smlouvy o převodu předmětné bytové jednotky a spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemcích, k jejímuž uzavření Marek Pořízka udělil plnou moc Zdeňku Dýčkovi), jehož hodnota byla k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a získali tak pro sebe značný prospěch, neboť za popsaných okolností jejich plnění, tj. jimi zaplacená kupní cena za danou bytovou jednotku včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a k pozemkům ve výši 750 000 Kč, nedosahovala ani polovinu tržní ceny předmětu smlouvy ve výši nejméně 2 500 000 Kč (dosahovala pouze 30% této ceny), čímž získali hodnotu ve výši nejméně 1 750 000 Kč. K tomuto závěru ostatně dospěla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně, jejímiž usneseními ze dne 15. 7. 2016 bylo trestní stíhání jmenovaných (Marka Pořízky, Petra Šilera a Zdeňka Dýčky) pravomocně podmíněně zastaveno podle §307 odst. 1 tr. řádu za použití §307 odst. 2 písm. b) tr. řádu. Jestliže tedy v daném případě byla dána trestní odpovědnost hlavních pachatelů za trestněprávní jednání, jímž naplnili všechny zákonné znaky přečinu lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pak bylo možné i účastenství na tomto trestném činu, v tomto případě pomoc k předmětnému trestnému činu.
24. Soudy ústavněprávně akceptovatelným způsobem vymezily i formu pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Není důvod oponovat jejich závěru, že uvedené ustanovení definuje pojem pomoci jen příkladmo, přičemž charakter pomoci může mít též jiné než zde vyjmenované jednání, případně i opomenutí chování, k němuž byl pomocník povinen. V dané věci je nepochybné, že stěžovatel tím, že přesvědčil poškozenou (již neustále ovlivňoval v jejím rozhodování a postupu při řešení její nepříznivé finanční situace, do níž ji sám přivedl, když poškozená se na něj s plnou důvěrou a posléze ze zoufalství obracela, neboť nebyla schopna své problémy sama řešit) a zprostředkoval jí uzavření předmětné smlouvy o převodu, umožnil a usnadnil jednatelům zastupujícím obchodní společnost Max Credit Facility s. r. o., Marku Pořízkovi a Petru Šilerovi, spáchání přečinu lichvy. Tímto je dán rovněž příčinný vztah mezi jeho jednáním a trestným činem hlavních pachatelů, neboť bez jeho působení na poškozenou radou a přesvědčováním a následného zprostředkování dané smlouvy by nedošlo k lichevnímu jednání hlavních pachatelů. Popsaná pomoc byla situována do časového období předcházejícího dokončení trestného činu, pročež není určující, že rovněž následně došlo - jak stěžovatel poukazuje - ke "komunikaci" a "úkonům".
25. Soudy se řádně zabývaly i subjektivní stránkou trestného činu, kdy stěžovatel byl při svém jednání nepochybně motivován tím, že chtěl oddálit svou povinnost vrátit poškozené dlužné peněžní prostředky (které mu poškozená v minulosti svěřovala ke zhodnocení a které jí měl vrátit - jak vyplývá z dohody o uznání dluhu nejpozději do 1. 2. 2011, nikoliv až dne 23. 7. 2012, jak setrvale tvrdí) a vyhnout se plnění z jím zprostředkované smlouvy o půjčce uzavřené dne 18. 12. 2010 mezi Milanem Vokálem jako věřitelem a poškozenou jako dlužníkem (k němuž se zavázal téhož dne, jak vyplývá z bodu 5. protokolu o jednání s klientem, a to buď ve formě zajištění finančních prostředků na přefinancování této půjčky, nebo tím, že půjčenou částku za poškozenou včetně smluvních úroků a příslušenství sám uhradí). Stěžovatel, který sám poškozenou do finanční tísně dostal, když jí nevrátil dlužné peněžní prostředky ve značné výši (jež poškozená tehdy potřebovala k úhradě kupní ceny za převod obecního bytu do jejího vlastnictví), a na něhož se pak poškozená opakovaně naléhavě obracela s žádostmi o plnění, neboť v důsledku jeho jednání dlužila následně finanční prostředky Milanu Vokálovi (k tomuto závazku rovněž přistoupil), měl zájem na tom, aby finanční situace poškozené byla v podstatě jakkoli vyřešena tak, aniž by musel plnit on sám. Za tímto účelem vytvořil podmínky k lichevnímu jednání a zásadně přispěl k uzavření lichevní smlouvy, čehož si musel být vědom.
26. Stěžovatelovy výhrady ohledně náhrady škody neobstojí, neboť v dané věci totiž soud prvního stupně nerozhodl o náhradě škody výrokem podle §228 odst. 1 tr. řádu, nýbrž obviněnému uložil povinnost podle §82 odst. 2 tr. zákoníku; toto rozhodnutí pak nebylo podmíněno tím, zda vůbec a případně jakým způsobem poškozená uplatnila nárok na náhradu škody.
27. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podaného stěžovatelem coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
28. Považuje-li stěžovatel přezkum skutkových závěrů krajského soudu dovolacím soudem za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především v čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
29. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
30. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
31. Stěžovateli se zásah do svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu