ECLI:CZ:US:2018:3.US.4017.17.1
sp. zn. III. ÚS 4017/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Bendla, zastoupeného Mgr. Pavlínou Malíkovou, advokátkou, sídlem Kopeckého sady 152/15, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. října 2017 č. j. 8 Afs 264/2016-78 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2016 č. j. 48 Af 1/2015-52, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byly zrušeny rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), označené v záhlaví. Stěžovatel je totiž názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 a 96 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Finanční úřad pro Středočeský kraj svým rozhodnutím doměřil stěžovateli daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2009, neuznal mu přitom nárok na nadměrný odpočet ve výši 421 040 Kč týkající se pořízení vybavení restaurace U Madly v Plzni.
3. Správní soudy dospěly k závěru, že stěžovatel v daňovém řízení neunesl své břemeno důkazní o skutečnostech zakládajících nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty.
4. Krajský soud ve svém rozsudku uvedl, že zákonný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty je podmíněn formálním vykázáním zdanitelného plnění, ovšem tento nárok nelze přiznat v případě nevyvrácení pochybností o faktickém uskutečnění plnění, resp. použití plnění pro uskutečnění ekonomické činnosti daňového subjektu. Krajský soud vyhodnotil, že správce daně stěžovateli objasnil, v čem spatřuje pochybnosti o faktickém uskutečnění zdanitelného plnění. Uvedl dále, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno na základě výpovědí svědků, protože se svědci rozcházeli u popisu okolností dopravy vybavení a ohledně provádění platby v hotovosti a podpisu příjmových pokladních dokladů. Ani předložené fotografie nepostačily k unesení důkazního břemene, jelikož z nich nešlo seznat, o jaký interiér jde a kdy byly fotografie pořízeny. K neprovedeným svědeckým výpovědím krajský soud uvedl, že odvolací správní orgán objasnil, že stěžovatel řádně neidentifikoval svědky ani neuvedl, co jejich výpověďmi chce prokázat. Nadto poukázal na hodnocení odvolacího správního orgánu, že svědectví hostů restaurace není způsobilé prokázat, jaké vybavení se v restauraci nacházelo před zahájením nájmu restaurace.
5. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s tím, že rozpory ve svědeckých výpovědích nebyly nevýznamné. Zdůraznil, že důkazní břemeno tížilo stěžovatele, který měl předložit předávací protokol, jakožto nedílnou součást smlouvy o podnájmu, aby umožnil správci daně ověřit, zda a případně jaké vybavení restaurace pořídil sám. V důsledku absence předávacího protokolu postrádala předložená fotodokumentace vypovídací hodnotu, jelikož stav zachycený na fotografiích nebylo možno porovnat se stavem při předání restaurace stěžovateli. Výslechem zaměstnanců by se dle Nejvyššího správního soudu mohlo ozřejmit jen to, jaké vybavení se v restauraci nacházelo, nikoli však rozhodná skutečnost, zda je pořídil stěžovatel.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že správní soudy nesprávně vyhodnotily otázku rozložení důkazního břemene v daňovém řízení, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Dále namítl porušení svých ústavně garantovaných práv při provádění a hodnocení důkazů. Stěžovatel označil důkazy k prokázání svých tvrzení, ale navržené důkazy nebyly v řízení před finančními orgány ani před soudy provedeny a ani nebylo ústavně konformním způsobem objasněno, proč provedeny nebyly.
7. Stěžovatel tvrdí, že dokazování nebylo vedeno objektivně a bylo vedeno v rozporu se zásadou materiální pravdy. Správní orgán vycházel zejména z důkazů provedených z vlastní iniciativy a navržené důkazy buď nehodnotil, nebo neprovedl. Dle stěžovatele o neobjektivitě svědčí též to, že před soudy byl kladen důraz na nepředložení předávacího protokolu, který stěžovatel neměl k dispozici.
8. V podání ze dne 28. 2. 2018, jež sepsal a odeslal sám stěžovatel, byla uvedena upřesňující argumentace, proč se stěžovatel domnívá, že mu byly v daňovém řízení kladeny překážky k unesení důkazního břemene, které však dle svého mínění unesl, a vyjádřil rovněž, proč je přesvědčen, že důkazní břemeno unesl. Ústavní soud poznamenává, že vzhledem k tomu, že toto podání sepsal sám stěžovatel, a nikoli jeho advokátka, nebylo učiněno způsobem stanoveným v §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud k němu nemohl přihlédnout. Povinné zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem se totiž vztahuje na celý průběh řízení [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 782/08 či usnesení ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 2494/07 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud na úvod konstatuje, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení zejména před Nejvyšším správním soudem a krajským soudem, s nimiž se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly.
12. Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval rozložením důkazního břemene v daňovém řízení a významem formálně bezvadných daňových dokladů, přičemž dospěl k závěru, že prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění skutečně došlo tak, jak je v dokladech prezentováno [např. nález ze dne 15. 5. 2001 sp. zn. IV. ÚS 402/99 (N 73/22 SbNU 131)]. V daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat, jednak povinnost toto své tvrzení doložit [srov. nález ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 38/95 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.)]. Ústavní soud neshledal, že by se správní soudy ve stěžovatelově věci dopustily jakéhokoli porušení jeho ústavně zaručených práv při hodnocení rozložení důkazního břemene v daňovém řízení.
13. Ústavní soud nemá v posuzované věci z pohledu ústavnosti co vytknout správním soudům ani ohledně hodnocení, zda stěžovatel své břemeno důkazní unesl. Ústavní soud konstantně judikuje, že není další instancí v rámci soustavy soudů a v zásadě mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů a skutková zjištění. Při hodnocení důkazů soudy je prostor pro zásah Ústavního soudu v případě svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Žádné takové vady však v posuzovaném případě neshledal a konstatuje, že jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud se věcí podrobně zabývaly a k důkazům a unesení důkazního břemene stěžovatelem uvedly své logické hodnocení, u něhož nevybočily z mezí ústavnosti.
14. Současně lze zmínit, že s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů soud (a ve správním řízení správní orgán) rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede. Není bezvýhradnou povinností správního orgánu, potažmo soudu, navržený důkaz provést. V případě, že takovému důkaznímu návrhu nevyhoví, musí však řádně zdůvodnit, proč tak neučinily, což se v posuzované věci také stalo. Poukázat lze na to, že krajský soud se ztotožnil s hodnocením v rozhodnutí o odvolání, že stěžovatel navržené svědky nejen řádně neidentifikoval, ale především neupřesnil, které konkrétní skutečnosti jejich výslechem hodlal prokázat, což neobjasnil ani v podané žalobě. Jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud dodaly, že výslechem zaměstnanců by se mohlo ozřejmit jen to, jaké vybavení se v restauraci nacházelo, nikoli však rozhodná skutečnost, zda je pořídil stěžovatel. Z hlediska přezkumu, zda došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, Ústavní soud pochybení ani zde neshledal.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu