ECLI:CZ:US:2018:3.US.4051.17.1
sp. zn. III. ÚS 4051/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Janem Zuskou, advokátem, sídlem V Kopečku 82/3, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2017 č. j. 7 Tdo 389/2017-32, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. září 2016 sp. zn. 10 To 83/2016 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. listopadu 2015 sp. zn. 8 T 136/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podplácení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve znění účinném k 30. 11. 2011, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), který je napadeným usnesením ze dne 15. 9. 2016 s odkazem na §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Usnesení krajského soudu stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se žádný z obecných soudů správně nevypořádal s jeho námitkou týkající se nesprávného ztotožnění osoby, která se nachází na videozáznamu pořízeného dne 26. 9. 2011. Tvrdí, že jeho obhajoba, že na tomto záznamu není on, ale jiná osoba, nebyla nijak vyvrácena. Podle stěžovatele je k posouzení videozáznamu a ztotožnění osoby na něm zachycené třeba odborných znalostí, a že proto měl být k řešení této otázky přibrán znalec. K tomu však v průběhu trestního řízení nedošlo a podle stěžovatele byla jeho identifikace provedena policejní důstojnicí J. Š., která byla na zdárném dořešení věci osobně zainteresována. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že neexistují žádné další důkazy, které by jej usvědčovaly ze spáchání stíhané trestné činnosti.
6. Stěžovatel dále uvádí, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo i při vypořádání jeho námitky směřující k vyloučení senátu odvolacího soudu. Dva členové tohoto senátu totiž již rozhodovali o odvolání jeho tehdejšího spoluobžalovaného J. K. proti rozsudku okresního soudu sp. zn. 8 T 178/2012, který zahrnoval i výrok o skutku, jenž měl J. K. spáchat společně se stěžovatelem. Podle stěžovatele tedy tito členové senátu měli při rozhodování o jeho odvolání proti napadenému rozsudku okresního soudu zájem na tom, aby tato věc byla rozhodnuta určitým způsobem, tedy opětovně uznáním viny stěžovatele.
7. Stěžovatel rovněž namítá, že mu obecnými soudy bylo upřeno, aby byl slyšen jím navrhovaný svědek J. K., přestože provedení tohoto důkazu mohlo odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, jestliže by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]; o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
12. Stěžovatele ve své základní námitce týkající se vyhodnocení pořízeného zvukového a obrazového záznamu, resp. zpochybnění závěru, že osobou, jež je na něm zachycena, je právě on, fakticky brojí proti způsobu, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud k tomu nejprve podotýká, že soud je v trestním řízení podle §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Dodrží-li tyto povinnosti, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
13. S uvedenou námitkou se dostatečně vypořádal Nejvyšší soud na str. 12 napadeného usnesení. Uvedl, že nalézací soud (s jehož závěry se následně ztotožnil i soud odvolací) k závěru o tom, že na záznamu z kanceláře J. K. je právě stěžovatel, dospěl také na základě výpovědi svědkyně J. Š., která popisovala proces ztotožňování osob na záznamech na základě osobních indicií vyslovených aktéry při zájmovém rozhovoru a následným porovnáním vizáží. Nejvyšší soud v této souvislosti připomněl, že okresní soud i krajský soud se pečlivě a podrobně zabývaly věrohodností výpovědi J. K., se kterým se měl stěžovatel podle svého tvrzení setkat právě v době pořízení obrazového a zvukového záznamu, přičemž tuto výpověď shledaly jako nevěrohodnou.
14. Z uvedeného je tedy patrné, že obecné soudy vyhodnotily způsob, jakým svědkyně J. Š. ztotožnila stěžovatele na pořízeném zvukovém a obrazovém záznamu, jako spolehlivý a průkazný, z čehož pak vyplynul závěr o nadbytečnosti provádění znaleckého dokazování. Obecné soudy dále rozborem výpovědi svědka K. vyvrátily alibi stěžovatele. Ústavní soud v tomto postupu neshledává žádný logický exces či projev libovůle, přičemž je třeba zdůraznit, že něco takového výslovně nenamítá ani sám stěžovatel, který neuvádí ani žádné konkrétní argumenty zpochybňující způsob, jakým svědkyně Š. dospěla k jeho ztotožnění na zvukových a obrazových záznamech, ani konkrétní námitky směřující proti způsobu, jakým obecné soudy hodnotily výpověď svědka K.
15. Nejvyšší soud se rovněž pozorně zabýval i námitkou stěžovatele směřující proti vyloučení senátu odvolacího soudu z rozhodování v jeho věci. Poukázal na to, že dva ze členů senátu odvolacího soudu nejprve rozhodovali v situaci, kdy se původně vedlo společné řízení proti stěžovateli a J. K., tedy předtím, než došlo k vyloučení věci stěžovatele k samostatnému projednání. Zdůraznil, že za poměr soudce k projednávané věci podle §30 odst. 1 trestního řádu nelze považovat takový jeho vztah k věci, který se promítá do jeho právního názoru, resp. do hodnocení důkazů, a tím i do jeho přístupu k projednávané věci, neboť pak nejde o osobní poměr k věci samé. Nejvyšší soud následně odkázal na relevantní judikaturu potvrzující uvedené závěry (srov. str. 7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud považuje tento způsob, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s uvedenou námitkou stěžovatele, za zcela adekvátní a nepovažuje za potřebné k dané argumentaci cokoli dalšího uvádět.
16. V souvislosti s poslední námitkou stěžovatele týkající se toho, že obecné soudy nevyhověly jeho důkaznímu návrhu na provedení výslechu svědka K., Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných zákonných norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 (N 42/13 SbNU 305) či sp. zn. I. ÚS 362/96 (N 60/8 SbNU 107)]. Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331) či sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51)].
17. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplynulo, že trestní věc stěžovatele byla původně vedena ve společném řízení právě s obviněným K. Nejvyšší soud dále poukázal na skutečnost, že spoluobviněný K. v průběhu tohoto trestního řízení vypovídal a připustil nabídky úplatku po skončení jedné trestní věci. Je tedy zřejmé, že obecné soudy rozhodující v trestní věci stěžovatele byly seznámeny s výpovědí K., přičemž stěžovatel nijak nevysvětluje, proč by výslech téže osoby v procesním postavení svědka měl vést k jiným výsledkům. Závěr obecných soudů o tom, že provedení této svědecké výpovědi je nadbytečné, se tak jeví jako logický a opodstatněný.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu