ECLI:CZ:US:2018:3.US.4250.16.1
sp. zn. III. ÚS 4250/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Jahody, zastoupeného JUDr. Ing. Danielem Tabachem, advokátem, sídlem Hlavní náměstí 104/29, Krnov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2016 č. j. 6 To 597/2016-734 a proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 15. září 2016 č. j. 2 T 102/2009-704, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Bruntále, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem v celkové výši 6 800 Kč vůči účastníkům řízení společně a nerozdílně, k rukám právního zástupce stěžovatele.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 10. 2009 č. j. 2 T 102/2009-235 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců a jako podmínka osvědčení ve zkušební době mu byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu. Rovněž mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému Zdeňku Škulavíkovi částku 263 880 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 2. 2011 č. j. 6 To 64/2011-297 byl rozsudek okresního soudu o náhradě škody doplněn tak, že stěžovateli byla uložena povinnost nahradit Pozemkovému fondu České republiky škodu ve výši 22 671,70 Kč a bylo zamítnuto odvolání stěžovatele. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011 č. j. 8 Tdo 775/2011-38 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. Usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 54/12 14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele proti třem uvedeným rozhodnutím.
4. Usnesením okresního soudu ze dne 14. 1. 2013 č. j. 2 T 102/2009-494 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 12. 2. 2013 sp. zn. 6 To 48/2013 bylo rozhodnuto, že stěžovatel je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a byl mu prominut shora citovaný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců.
5. Usnesením okresního soudu ze dne 24. 9. 2013 č. j. 2 T 102/2009-577 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 20. 11. 2013 č. j. 6 To 369/2013-602 byl podle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v předmětné trestní věci. Usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 584/14 byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněná.
6. Dne 30. 3. 2016 byl okresnímu soudu doručen další návrh stěžovatele na obnovu řízení. Usnesením okresního soudu ze dne 15. 9. 2016 č. j. 2 T 102/2009-704 byl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 2 T 102/2009 zamítnut, protože nebyly shledány důvody pro povolení obnovy. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel v zásadě opakoval důvody pro povolení obnovy řízení tak, jak je uváděl i v návrhu ze dne 26. 6. 2012 a také v průběhu veřejného zasedání, které poté následovalo. O tomto návrhu bylo rozhodnuto již dne 24. 9. 2013. V nově podaném návrhu tedy stěžovatel znovu uvedl stejné důvody, kterými se fakticky hájil již v řízení před okresním soudem, přičemž tyto důvody, respektive jejich oprávněnost doložil rozsudky. Soud se tedy v minulosti již skutečnostmi, které stěžovatel uvedl, zabýval, tyto vyhodnotil a rozhodl o nich jak v rámci hlavního líčení, tak také na veřejném zasedání, kdy byl podán návrh na povolení obnovy řízení.
7. Usnesením krajského soudu ze dne 14. 11. 2016 č. j. 6 To 597/2016-734 byla stížnost stěžovatele proti sub 6. uvedenému usnesení okresního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Podle názoru krajského soudu předložená rozhodnutí nejsou důkazy. Správní soudy ani správní orgán v nich totiž nekonstatují, že by stěžovatelem napadené důkazy byly nevěrohodné, ale pouze to, že nebyly důsledně konfrontovány s ostatními podklady rozhodnutí a přesvědčivě vyhodnoceny. Jde totiž o pouhé právní hodnocení procesu dokazování. Okresní soud však v původním trestním řízení ve věci sp. zn. 2 T 102/2009 provedl vlastní dokazování a věc sám právně kvalifikoval podle zásady, že soud zná právo (iura novit curia). Výše uvedenými rozhodnutími se podle soudu stěžovatel opět snaží předložit opakované námitky proti způsobu hodnocení důkazů ve věci sp. zn. 2 T 102/2009. Jím uplatňovaná rozhodnutí však v tomto případě mohou být pouze zdrojem odchylného právního hodnocení, nikoli důkazem o určité skutečnosti. Případná nevěrohodnost důkazů pak není skutečností, jak stěžovatel tvrdí ve své stížnosti, nýbrž výsledkem právního hodnocení důkazů. Stěžovatel svůj návrh na povolení obnovy řízení opřel o tytéž skutečnosti a důkazy jako návrh předchozí, který okresní soud pravomocně zamítl výše uvedeným usnesením ze dne 24. 9. 2013 a podle krajského soudu nejsou předložená rozhodnutí důkazy.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel uvádí, že před obecnými soudy v rámci podaného návrhu na povolení obnovy poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014 č. j. 4 As 139/2014-173, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 6. 2014 č. j. 7A 291/2011-231 a dále na rozsudek městského soudu ze dne 26. 2. 2016 č. j. 7A 291/2011- 410, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 2. 8. 2011 č. j. 697/580/11, 44408/ENV a rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Ostrava (dále jen "ČIŽP") ze dne 5. 4. 2011 č. j. ČIŽP/49/00P/SR01/0909130.055/11/VMK. Meritum návrhu na povolení obnovy podle stěžovatele spočívalo v nových skutečnostech a v nových důkazech pojednávaných v citovaných rozhodnutích Nejvyššího správního soudu a městského soudu, kterými byla zrušena pravomocná odsuzující rozhodnutí o správním deliktu stěžovatele z oblasti porušení zákona o ochraně přírody a krajiny. O těchto nových skutečnostech a důkazech nebylo doposud obecnými soudy rozhodováno. Těmito novými skutečnosti a důkazy jsou podle stěžovatele skutečnosti pramenící z listin o inspekčním šetření ČIŽP ze dne 8. 4. 2009, ze dne 15. 4. 2009 a ze dne 5. 5. 2009, které byly pro obecné soudy zcela neznámé s tím, že mohou samy o sobě odůvodnit jiné rozhodnutí. Stěžovatel dále poukazuje na to, že z rozhodnutí městského soudu ze dne 26. 2. 2016 dále plyne, že i správní orgán prvního stupně sám činil dotaz k soudnímu znalci Ing. Jaroslavu Hermanovi, který v rámci podání vysvětlení č. j. ČIŽP/49/OOP/0821583.005/09/VPU zpochybnil svůj znalecký posudek a závěry v něm tvrzené, protože hranice pozemků nebyly v terénu zaměřeny, čímž soudní znalec nemohl vědět a zjistit, zda stromy jím zahrnuté do vypočítané škody skutečně stály na dotčených pozemcích. Podané vysvětlení č. j. ČIZP/49/OOP/0821583.005/09/VPU je proto novým listinným důkazem, který byl pro obecné soudy zcela neznámý, s tím, že sám o sobě může odůvodnit jiné rozhodnutí. Totéž platí o skutečnosti plynoucí z tohoto podaného vysvětlení, tj. že soudní znalec Ing. Jaroslav Herman zpochybnil svůj vlastní znalecký posudek a závěry v něm obsažené, což je novou skutečností, která byla pro obecné soudy zcela neznámá s tím, že sama o sobě může odůvodnit jiné rozhodnutí.
9. Stěžovatel namítá, že jím uváděné důkazy a skutečnosti jsou novými důkazy a skutečnostmi, kterými se obecné soudy nezabývaly (byly neznámé) v samotném řízení v roce 2009, kdy byl stěžovatel uznán vinným ze skutku dle obžaloby, ani v roce 2012, kdy proběhlo řízení o povolení obnovy řízení. Stěžovatel namítá, že v posuzovaném případě by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí a je tedy namístě rozhodnout o povolení obnovy řízení (odkazuje nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2445/08).
10. Stěžovatel uvádí, že před okresním soudem označil důkazy, které mají zpochybnit původní znalecký posudek Ing. Hermana, jakož i výpovědi svědků (zejména svědka Michalíka). Okresní soud tyto důkazy nepovažoval za zákonem požadované novum, resp. se konkrétně ke shora specifikovaným důkazům vůbec nevyjádřil, a proto stěžovatel považuje rozhodnutí okresního soudu za nepřezkoumatelné. Podle názoru stěžovatele není vůbec seznatelné, proč nejde o novum, když doposud shora specifikované důkazy obecné soudy neprovedly, byly pro ně neznámé, a tudíž z nich nevyvodily žádné skutkové či právní závěry v předmětných rozhodnutích (v odsuzujícím rozsudku z roku 2009, či v usnesení o zamítnutí předchozího návrhu na povolení obnovy řízení v roce 2012). Podle názoru stěžovatele jde o důkazy nové. Totéž platí i pro shora specifikované skutečnosti, které byly pro obecné soudy dosud neznámé, čímž opět obecné soudy tyto skutečnosti nesprávně zhodnotily, že o novum nejde.
11. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že správní soudy i správní orgán ve svých rozhodnutích nekonstatují, že by stěžovatelem napadené důkazy byly nevěrohodné, protože podle názoru stěžovatele v rozhodnutích zejména správních soudů se jednoznačně podrývá věrohodnost a závěry znaleckého posudku, i věrohodnost výpovědi např. svědka Michalíka, když jeho výpověď je narušena (byl totiž prokázán v některých skutkových tvrzeních opak) objektivními listinnými důkazy.
12. Uvedené nové důkazy i skutečnosti tedy nebyly předmětem předchozího návrhu na povolení obnovy řízení v roce 2012, ani řízení v roce 2009, kdy byl stěžovatel uznán vinným ze skutku dle obžaloby, tudíž i tento závěr obecných soudů je podle stěžovatele nesprávný. S ohledem na výše uvedené stěžovatel dovozuje porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, protože obecné soudy nesprávně zhodnotily a učinily nesprávný závěr o tom, že nejde o novum ohledně důkazů i skutečností, čímž neumožnily řádné a legitimní projednání věci a vydání rozhodnutí souladného se zákonnými i ústavními předpisy.
13. Stěžovatel dále namítá, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, když obecné soudy nesprávně zjistily a rozhodly o náhradách škod přisouzených poškozeným (znalecký posudek soudního znalce Ing. Jaroslava Hermana vychází z nesprávných vstupních údajů, tj. z nesprávného počtu pokácených stromů, což se promítá do toho, že soudní znalec dospívá k nesprávné výši škody, ze které však obecné soudy primárné při rozhodování o zaplacení škod poškozeným vycházely i při - mimo jiné - stanovení výše trestu), což má za následek, že stěžovatel musí uhradit škodu v takové výši, kterou nezpůsobil. Tím dochází k nelegitimnímu a nedůvodnému snížení (odčerpávání) majetkového stavu na straně stěžovatele, protože musí hradit pravomocně přiznanou škodu v takovém rozsahu, za který po právu neodpovídá a neměl by být povinen k jeho úhradě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
16. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými tyto soudy opakovaně nevyhověly návrhu stěžovatele na obnovu řízení v jeho trestní věci; stěžovatel je toho názoru, že důvody pro povolení obnovy řízení jsou ve věci dány.
18. Obnova řízení podle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Je tedy určen k nápravě vad vzniklých tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a to pakliže takto dotčený skutkový základ může ovlivnit právní posouzení věci a následně i výrok o vině, trestu nebo náhradě škody.
19. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193) a ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513), jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15, dostupné na internetu na: http://nalus.usoud.cz].
20. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení soud nepřezkoumává správnost původního rozhodnutí, ale posuzuje, zda nově předložené skutečnosti či důkazy mohou ve spojení s důkazy původními vést k jinému rozhodnutí v otázce viny a trestu; ne každá nová skutečnost či důkaz jsou proto schopné vyvolat následky předpokládané v §278 trestního řádu.
21. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle §278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409) a ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 4182/16)].
22. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil (srov. např. usnesení ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 969/13 a ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 2405/17), že není superrevizním článkem soustavy soudů. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávání věcné správnosti původních rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zda jejich právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Ústavněprávní přezkum tedy může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti a důkazy nebyly způsobilé důvod obnovy řízení založit [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417), ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409) a ze dne 29. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 361/07, nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12, ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 2679/13 (U 9/73 SbNU 993) a ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 1452/17].
23. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů či přehodnocovat hodnocení důkazů, provedené soudy. Jelikož uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku.
24. Stěžovatel v rámci podaného návrhu na povolení obnovy poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014 č. j. 4 As 139/2014-173. Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti však uvedeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. 7 A 291/2011-231, protože městský soud vůbec nereagoval ne některé ze stěžovatelem navržených důkazů, své rozhodnutí založil na důkazech, které nebyly provedeny, resp. není zřejmé, které důkazy vlastně provedl. Následně městský soud rozsudkem ze dne 26. 2. 2016 ve věci sp. zn. 7 A 291/2011 zrušil rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno napadené rozhodnutí ČIŽP o odpovědnosti stěžovatele za správní delikt, jakož i napadené rozhodnutí ČIŽP. Důvodem zrušení bylo také to, že ČIŽP neodstranila rozpory mezi inkriminovaným znaleckým posudkem Ing. Hermana na straně jedné a na straně druhé jeho následným vysvětlením a výsledky vlastního místního šetření. Výše uvedeným usnesením ČIŽP následně správní řízení zastavila, protože vzhledem k časovému odstupu již nebylo možno prokázat odpovědnost stěžovatele za správní delikt.
25. Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel již dříve podanou ústavní stížností brojil proti předchozím rozhodnutím obecných soudů, kterými nebyla obnova předmětného trestního řízení povolena. Na tuto skutečnost odkazují i obě napadená rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel byl odsouzen na základě znaleckého posudku, jímž byla stanovena škoda; v pořadí prvním návrhu na obnovu řízení předložil rozhodnutí Inspekce Ministerstva životního prostředí, kde znalec Ing. Herman aplikovaný znalecký posudek označil za postižený neodstranitelnými chybami a vyjádřil své pochybení ve vykázaném počtu vykácených stromů na pozemcích dotčených obžalobou, neboť do nich započetl i stromy na jiných pozemcích. Současně stěžovatel soudu přiložil nový znalecký posudek, který ve shodě s tímto rozhodnutím Inspekce Ministerstva životního prostředí měl uvést škodu násobně nižší, než na základě které byl stěžovatel odsouzen. Okresní soud tyto důkazy však nepovažoval za zákonem požadované novum. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 584/14 byla tato ústavní stížnost odmítnuta.
26. V předmětné věci okresní soud ani krajský soud stěžovatelem označené důkazy nepovažovaly za zákonem požadované novum. Posouzení navržených důkazů je plně v kompetenci soudu, který se znalostí původního řízení má veškeré předpoklady posoudit, zda jde o skutečnosti významné či zcela bezpředmětné.
27. Obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, neboť dospěly ke shodnému závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky pro její povolení, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině trestu případně náhradě škody. Jak okresní soud, tak i krajský soud zcela srozumitelně a jednoznačně uvedly, proč nepovažují návrhy stěžovatele za způsobilé k povolení obnovy řízení a o co tyto své závěry opírají. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhem stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
28. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2445/08 neshledal Ústavní soud případným, neboť v dané věci šlo o jinou situaci, kdy stěžovatel považoval za nový důkaz posudek znalce, který měl vyvrátit závěry soudu učiněné na základě výpovědi očitých svědků a poškozeného. Ústavní soud v tomto nálezu vyslovil, že zamítne-li obecný soud návrh na povolení obnovy řízení, aniž by se řádně vypořádal s novými skutečnostmi (důkazy) ve prospěch stěžovatele, poruší jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Takovým způsobilým důkazním prostředkem je též znalecký posudek zpracovaný na základě požadavku obhajoby, obsahuje-li nové dosud nezkoumané skutečnosti. Uvedené závěry nelze v předmětné věci použít.
29. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
30. Pokud jde o náklady právního zastoupení, může soudce zpravodaj za podmínek uvedených v §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady zastoupení stěžovatele zcela nebo zčásti zaplatí stát, ovšem pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
31. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání s ohledem na výsledky řízení.
32. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu