ECLI:CZ:US:2018:3.US.541.18.1
sp. zn. III. ÚS 541/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Lucie Horké, zastoupené JUDr. Janou Svatoňovou, advokátkou, sídlem Na Pankráci 1062/58, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2017 č. j. 20 Cdo 4217/2017-131, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2017 č. j. 12 Co 182/2017-74 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. ledna 2017 č. j. 64 EXE 1863/2016-35, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Terasys Limited, sídlem Avlonos 1, Maria House 1075, Nicosia, Kyperská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 64 EXE 1863/2016 se podává, že vedlejší účastnice u tohoto soudu podala exekuční návrh dle §37 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, jímž se domáhala nuceného uspokojení svých pohledávek vůči stěžovatelce, které získala na základě smlouvy o postoupení pohledávky od stěžovatelčina původního věřitele. Po pověření exekutora podala stěžovatelka návrh na zastavení exekuce namítajíc neplatnost a nevykonatelnost exekučního titulu, jímž byl notářský zápis. Obvodní soud usnesením ze dne 20. 1. 2017 č. j. 64 EXE 1863/2016-35 návrh na zastavení exekuce zamítl s odůvodněním (po přezkoumání exekučního titulu a zhodnocení aktivní legitimace vedlejší účastnice), že neshledal podmínky pro její zastavení.
3. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným, a proto usnesením ze dne 23. 5. 2017 č. j. 12 Co 182/2017-74 potvrdil usnesení obvodního soudu. V odůvodnění, kromě jiného, uvedl, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti splňuje formální i materiální náležitosti, že stěžovatelčino tvrzení o tom, že nikdy neuzavřela smlouvu o zápůjčce, je v rozporu s jejím prohlášením o uznání závazku dlužníka, a tvrzení o jejím omylu je samo o sobě zcela nevěrohodné; nepřiměřenost smluvní pokuty (s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu) neshledal.
4. Usnesení městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním (s návrhem na odklad vykonatelnosti), v němž uvedla, že dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci a že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť v napadeném rozhodnutí má být podle jejího názoru vyřešená právní otázka posouzena jinak. V dalších částech dovolání předestřela svůj názor o tom, že nedílnou součástí exekučního návrhu měla být dohoda o narovnání, že nikdy s právní předchůdkyní vedlejší účastnice neuzavřela smlouvu o zápůjčce, dovolávala se neplatnosti dohody o narovnání a informovala, že podala trestní oznámení o podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 10. 2017 č. j. 20 Cdo 4217/2017-131 dovolání odmítl pro nedostatky bránící pokračování v dovolacím řízení, a to po zjištění, že stěžovatelka, ač zastoupena advokátem, neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je jeho obligatorní náležitostí.
5. Stěžovatelka dne 31. 7. 2017 podala další návrh na zastavení exekuce a na odklad exekuce, na jehož základě obvodní soud usnesením ze dne 12. 2. 2018 č. j. 64 EXE 1863/3016-155 odložil provedení exekuce do doby pravomocného rozhodnutí o tomto (v pořadí druhém) návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že všechny tři soudy postupovaly přepjatě formalisticky, nerespektujíce skutkovou rovinu celé věci a reálné společenské vztahy. Konkrétně připomíná, že již v opravných prostředcích poukazovala na funkci uznání dluhu, jež slouží pouze k utvrzení dluhu a je tedy třeba, aby žalobce doložil právní titul, na jehož základě lze uznat dluh co do důvodu a výše. Dále připomíná účel institutu narovnání a zdůrazňuje, že s právní předchůdkyní vedlejší účastnice nikdy neuzavřela smlouvu o zápůjčce, jak je uvedeno v dohodě o narovnání, a proto nemohla narovnávat sporná či pochybná práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o zápůjčce. Posléze stěžovatelka poukazuje na podané trestní oznámení na neznámého pachatele. Na základě těchto tvrzení stěžovatelka uzavírá, že obecné soudy ve svých rozhodnutích se nezabývaly existencí smlouvy o zápůjčce, pouze formalisticky přezkoumaly náležitosti notářského zápisu o prohlášení o uznání závazku dlužníka a prohlášení o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti; svým postupem tak umožnily, aby právní předchůdkyně vedlejší účastnice těžila ze svého nepoctivého činu, tedy jednala v rozporu s §6 odst. 2 občanského zákoníku.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka podala návrh na odklad vykonatelnosti všech napadených rozhodnutí s odkazem na možný prodej její bytové jednotky (obývané s nezletilým synem) a její špatnou finanční situaci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 10. až 12.), posléze posouzení přípustnosti proti usnesení městského soudu a usnesení obvodního soudu (body 13. až 14.).
10. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadla usnesení městského soudu, jehož přípustnost vymezila způsobem popsaným výše (bod 4.). Ústavní soud po seznámení s obsahem dovolání (srov. č. l. 87 až 90 soudního spisu) se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelčino dovolání vykazuje nedostatky, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat.
11. Na základě uvedených zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná (sama stěžovatelka žádné argumenty vůči odmítnutí jejího dovolání v ústavní stížnosti neformuluje). Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze sice dovodit snahu o zpochybnění podmínek pro vedení exekuce na její majetek, ovšem současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
12. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (na počátku druhé poloviny roku 2017) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. její právní zástupkyni, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Tento závěr koresponduje s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07). Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)].
13. Odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení městského soudu a usnesení obvodního soudu.
14. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení žádného z hledisek zakládajících jeho přípustnost, nevytvořila sama stěžovatelka Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení městského soudu a usnesení obvodního soudu - považovat za přípustnou.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný. O stěžovatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu