ECLI:CZ:US:2018:3.US.553.18.1
sp. zn. III. ÚS 553/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Romanem Hanzelkou, advokátem, sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. října 2017 č. j. 13 Co 231/2017-2745, a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. března 2017 č. j. 14 P 117/2013-2452, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a E. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2, v článku 32 odst. 4 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v článku 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva"), a dále v článku 3 písm. b) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí a požaduje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku do rozhodnutí Ústavního soudu.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 3. 2017 č. j. 14 P 117/2013-2452 byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu úpravy práv a povinností tak, aby nezletilý - syn stěžovatele - byl odňat z péče vedlejší účastnice (dále jen "matka") a svěřen do péče stěžovatele (výrok I.), úprava styku stěžovatele s nezletilým naposledy provedená rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 2. 2013 č. j. 14 Nc 470/2012-258 byla zrušena, a stěžovateli byl styk s nezletilým zakázán. Okresní soud měl za prokázané, že oba rodiče mají pozitivní vazbu k nezletilému, ale výchovné schopnosti stěžovatele jsou sníženy tím, jak se vymezuje vůči matce, neuznává ji v její rodičovské roli, dehonestuje ji, nevhodně se o ní vyjadřuje, a to i před synem. Stěžovatel si na chování matky neustále stěžuje, podává k různým institucím podněty, žádosti, trestní oznámení, vyhrožuje, a nejsou-li jednání těchto institucí a výsledky šetření v souladu s jeho představami, podává pak proti zainteresovaným osobám stížnosti. Soud měl za zjištěné, že v péči matky o nezletilého nebylo nikdy shledáno žádných vážných pochybení, matka je schopna zajistit kvalitní péči o nezletilého i nadále, i když přenechala od léta 2016 péči o nezletilého na stěžovateli s tím, že vyčká závěrů znaleckých posudků, na jejichž základě se dožaduje předání nezletilého zpět do její péče. Za situace, kdy stěžovatel deformuje psychosociální vývoj nezletilého, když matku neuznává, přenáší na ni vinu, a z nezletilého dělá v boji proti matce svého spojence, čímž nezletilého poškozuje, dospěl soud k závěru, že takovýto styk stěžovatele s nezletilým pro nezletilého prospěšný není, neboť nad pozitivy, která tento styk nezletilému přináší, výrazně převyšují výše popsaná negativa, která vedou k poškozování jeho vztahu k matce. Již v minulosti byl stěžovateli styk s nezletilým předběžně zakázán pro nevhodné až šikanózní jednání a chování vůči matce, které se postupně stupňovalo a poškozovalo nezletilého. V důsledku zákazu styku se pak situace zklidnila, a soud proto v říjnu 2015 částečně stěžovateli vyhověl a upravil jeho styk s nezletilým ve frekvenci jednou za 14 dnů od soboty do neděle. Zpočátku tyto styky probíhaly bez problémů, následně pak opět stěžovatel začal na matku útočit. Okresní soud konstatoval, že nepochybuje a nikdy nepochyboval o schopnostech stěžovatele o nezletilého řádně pečovat, zdůraznil však, že problematickým zůstává nevhodné vymezování se stěžovatele k matce, a to i za přítomnosti syna, což nezletilého poškozuje. Okresní soud zdůraznil, že péče o dítě a jeho výchova nespočívají pouze v zajištění jeho bazálních potřeb, ale rovněž v péči o jeho zdravý emocionální a celkový duševní vývoj, k němuž v případě rodičů, kteří se jako partneři rozešli a na péči o dítě participují, nezbytně patří i respektování a podpora druhého rodiče při výchově a vývoji dítěte. S ohledem na závěry znaleckého posudku týkající se možných pozitivních a negativních dopadů na nezletilého, když při jeho ponechání v péči matky, za současné úpravy styku stěžovatele s nezletilým lze předpokládat opět zvýšení tlaku stěžovatele na matku, úřady atp., což ve svém důsledku vede k poškozování vývoje chlapce, s přihlédnutím k vývoji situace, kdy stěžovatel opakovaně nerespektoval soudní rozhodnutí a nezletilého si u sebe ponechával i celé týdny, pročež musel být opětovně prováděn výkon rozhodnutí odnětím nezletilého, a rovněž při zohlednění toho, jakým způsobem je stěžovatel schopen syna zatěžovat tímto sporem, tím jej stresovat a poškozovat jeho vztah k matce, ačkoli objektivně matka péči o nezletilého zajišťuje řádně, byl styk stěžovatele s nezletilým zrušen, a styk stěžovatele s nezletilým zakázán.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 3. 10. 2017 č. j. 13 Co 231/2017-2745 výrok I. rozsudku okresního soudu zrušil a řízení v této části zastavil, a II. výrok rozsudku okresního soudu změnil tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým vždy od první soboty v měsíci 9:00 hod. do následující neděle 18:00 hod., s výjimkou měsíce července, kdy je oprávněn stýkat se s nezletilým od prvního pondělí 9:00 hod. do následujícího pondělí 9:00 hod., a s výjimkou měsíce prosince, kdy je oprávněn stýkat se s nezletilým od 26. 12. 9:00 hod. do 27. 12. 18:00 hod. Je nepochybné, že stěžovatel má vůči nezletilému velmi silnou pozitivní citovou vazbu a krajský soud bere za prokázáno i to, že pozitivní citovou vazbu má zachovánu i nezletilý ke stěžovateli. To, že nezletilý v mezidobí od vydání napadeného rozsudku ústně uvedl, že se mu po stěžovateli nestýská, či že by se s otcem už ani vídat nechtěl, resp. v užším kontaktu než doposud, o opaku nikterak nesvědčí, ostatně jeho vyjádření v tomto ohledu nepůsobí příliš přesvědčivě ani naléhavě, navíc před psycholožkou v AMT centru se koncem srpna 2017 vyjádřil tak, že mu vyhovuje současný model. Deklarovaný postoj nezletilého ke stěžovateli odvolací soud nepřisuzuje manipulaci ze strany matky, nýbrž necitlivému přístupu, a mnohdy až přímo nátlaku stěžovatele na nezletilého, který tento velmi špatně snáší a vede ho k tomu, že se stěžovatelem nerad telefonuje, nechce mu odpovídat na otázky z obavy před dalšími nepříjemnými dotazy a komentáři k jeho osobě, k matce, potažmo partnerovi či situaci v rodině. Jakkoli tedy krajský soud neshledal důvod přímo k zákazu styku, který v současné chvíli nepovažuje za nezbytné řešení z hlediska nejlepšího zájmu nezletilého, dospěl k závěru, že nutné je podstatné zúžení dosavadní úpravy styku a omezení kontaktu nezletilého se stěžovatelem na dva po sobě jdoucí víkendové dny v měsíci a jeden týden o hlavních prázdninách, potažmo dva po sobě jdoucí dny ve vánočním období. Takový rozsah styku byl zvolen proto, aby nezletilý měl se stěžovatelem zachován pravidelný kontakt, aby si dobu strávenou s otcem mohl užít, ale aby na druhou stranu byla co nejvíce omezena možnost popsaných negativních projevů chování stěžovatele vůči nezletilému, včetně projevů naprosté absence jeho respektu k matce, které jsou pro příznivý vývoj nezletilého přímo ohrožujícími faktory.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v neprovedení jím navržených důkazů, které měly mimo jiné prokázat, že opatrovník účelově manipuluje se soudním řízením v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že provedené důkazy byly hodnoceny soudy výrazně v jeho neprospěch vytržením z kontextu a nehodnocením důkazů jako celku, ale pouze jednotlivě. Stěžovatel pro existenci rozporů mezi popisem jednání a postupů jednotlivých stran při předávání nezletilého žádal soud o to, aby zaměstnankyně opatrovníka, které vůči němu podaly zkreslené zprávy, byly v řízení vyslechnuty. Soudy však provedení takových výslechů odmítly provést. Stejně tak byla porušena práva nezletilého, který nebyl v řízení ani přes opakované návrhy stěžovatele vyslechnut, přestože i znalkyně ve svém posudku hovořily o tom, že je nezletilý schopen se před soudem vyjádřit. Stěžovatel taktéž nesouhlasí s tím, že krajský soud převzal skutková zjištění okresního soudu, aniž by zdůvodnil, vzhledem k námitkám stěžovatele, proč je považuje za správná. Z toho důvodu je dle názoru stěžovatele napadený rozsudek krajského soudu stižen vadou nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel závěrem namítá podjatost ve věci rozhodující soudkyně okresního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozsudky z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozhodnutí vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry okresního soudu i krajského soudu jsou v napadených rozsudcích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují výrazně s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, kdy soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikovaly platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování; to platí pro rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu, byť každý ze soudů ve snaze dostát nejlepšímu zájmu nezletilého akcentoval jiné skutečnosti a soudy proto dospěly k odlišným závěrům.
9. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že krajský soud převzal skutková zjištění okresního soudu, jak je předložil soudu opatrovník. Se skutkovým stavem zjištěným okresním soudem stěžovatel nesouhlasí a považuje jej za opatrovníkem zmanipulovaný ve prospěch matky. Na tomto místě je potřeba uvést, že soudy při svých závěrech nevycházely pouze ze zpráv opatrovníka, nýbrž z celé řady dalších důkazů. Ostatně rozsudek okresního soudu má 63 stran, vychází z řádně zjištěného skutkového stavu a je pečlivě a srozumitelně odůvodněn. Jen namátkou lze jmenovat důkaz zprávou Policie České republiky, lékařskými zprávami, dvěma znaleckými posudky, zprávou mateřské školy, zprávou AMT Centrum Opava a výslechem znalců.
10. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud odmítl jeho důkazní návrhy, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jde mimo jiné o případy tzv. opomenutých důkazů, tedy o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), nález sp. zn. II. ÚS 213/2000 ze dne 20. 2. 2002 (N 19/25 SbNU 143), nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), a další].
11. Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že další důkazy neprováděl pro jejich nadbytečnost. K návrhu stěžovatele na doplnění dokazování výslechem svědků okresní soud konstatoval, že jejich výslechy by nic nového a podstatného ve věci nepřinesly, řada z nich se navíc k dotazu soudu vyjádřila písemně. Ke stěžovatelovu návrhu na zpracování revizního znaleckého posudku, soud zdůraznil, že v rámci řízení o změnu úpravy práv a povinností a změnu úpravy styku byly zpracovány dva znalecké posudky, s jejichž závěry se stěžovatel sice neztotožňuje, pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry znaleckého zkoumání však nemůže být důvodem k tomu, aby ve věci byly zpracovávány posudky další, když ostatně závěry těch, které v řízení byly podány, korespondují, a nadto jsou souladné i s výsledky dalších důkazů prováděných ve věci.
12. Také krajský soud návrhům stěžovatele na doplnění dokazování nevyhověl a další dokazování navrženými důkazy neprováděl s odůvodněním, že skutkové okolnosti byly dostatečně objektivně zjištěny již provedenými důkazy. Důkazy navržené stěžovatelem, pokud jde o výslechy svědků a listiny, které stěžovatel založil do spisu, považoval krajský soud za nadbytečné. Krajský soud také neshledal důvod k vypracování revizního znaleckého posudku, neboť zásadní rozpor v závěrech znaleckých posudků nespatřoval. Podle krajského soudu ani v projednávané věci závěry posudku nekonstatují, že by stěžovatel trpěl duševní chorobou, tedy že by byl duševně nemocný, hovoří toliko o poruše osobnosti, zatímco znalci v posudku pro účely trestního řízení tento termín nepoužívají; nicméně ohledně projevů osobnosti stěžovatele, tak jak je strukturována, se závěry znaleckých posudků shodují. I kdyby tedy stěžovatel přímo poruchou osobnosti netrpěl, je jisté, a vyplývá to ostatně i z průběhu celého řízení, že jak s matkou, tak s nezletilým stěžovatel jedná způsobem, který svědčí o významném snížení jeho výchovné způsobilosti.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti taktéž namítá, že nebyl soudem zjištěn názor nezletilého. Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstantně judikuje, že považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je pak nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně Ústavní soud zdůraznil, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly, a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musejí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění jeho věku, rozumové a emocionální vyspělosti, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503) či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již z hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, učiní-li tak obecný soud prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého.
14. Okresní soud považoval výslech nezletilého jednak za nevhodný, když nezletilý byl v průběhu celého řízení opakovaně opatrovníkem i znalci na situaci v rodině dotazován, ale rovněž také za irelevantní, a to s ohledem na závěry znalkyň, které uvedly, že nezletilý není schopen svobodně říci, zda chce být s matkou nebo se stěžovatelem, neboť strukturování emocí a postojů dítěte probíhá ve vztahu s osobou, na které je dítě emočně i fyzicky závislé. Soud měl za prokázané, že nezletilý byl zejména stěžovatelem ovlivňován, do sporu rodičů vtahován a tím zatěžován, s případem byl obeznámen z pohledu stěžovatele, používal jeho argumenty a prezentoval tak vnitřní realitu stěžovatele jako rodiče, s nímž se identifikoval, neboť byl na něm emočně i fyzicky závislý. Nezletilý proto dle okresního soudu přejímal i postoje a chování stěžovatele, včetně negativního a silně kritického vztahu k matce. Z těchto důvodů byl tedy návrh stěžovatele na doplnění dokazování výslechem nezletilého zamítnut.
15. Takovému závěru okresního soudu nelze z pohledu ústavnosti ničeho vytknout. V nálezu sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247) Ústavní soud výslovně uvedl, že nelze a priori vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let [obdobně nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. V posuzované věci byl nezletilý v době rozhodování okresního soudu ve věku šesti a půl roku, okresní soud proto nepochybil, když nepřistoupil k jeho výslechu. Ústavní soud již dříve konstatoval, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek, a pokud lze vůli dítěte zjistit jinak, není od věci jej této zkušenosti ušetřit (usnesení sp. zn. IV. ÚS 528/15 ze dne 16. 4. 2015). Ústavní soud je toho názoru, že názor nezletilého byl ve věci dostatečně zjištěn, a to prostřednictvím pohovorů s opatrovníkem a znaleckým posudkem. Tento postup je i v souladu s §100 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle kterého názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
16. Jak vyplývá ze shora konstatovaných závěrů obecných soudů, je zřejmé, že se soudy nedopustily při zjišťování skutkového stavu stěžovatelem namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů nebyly stěžovatelem navržené důkazy provedeny a vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
17. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým byly provedené důkazy soudy vyhodnoceny, poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
18. O objektivitě závěrů krajského soudu, a o tom, že provedené důkazy vyhodnotil ve všech souvislostech, svědčí i skutečnost, že bez dalšího neakceptoval ústní vyjádření nezletilého o tom, že se mu po stěžovateli nestýská, či že by se s ním už ani vídat nechtěl. Tato vyjádření měl krajský soud za nepřesvědčivá, a shledal je rozpornými s vyjádřením, které učinil nezletilý před psycholožkou koncem srpna 2017.
19. Zcela bez významu pro posuzovanou věc jsou pak za dané procesní situace úvahy o možné podjatosti soudkyně okresního soudu, která věc rozhodovala v prvním stupni. Ostatně stěžovatel dle svých tvrzení uvedených v ústavní stížnosti podal námitku podjatosti soudkyně, která však byla odmítnuta s tím, že naplnění žádného zákonného důvodu pro podjatost soudkyně nebylo shledáno.
20. Ústavní soud závěrem dodává, že jen stěží lze očekávat, že by soudy nahradily plně dohodu rodičů a harmonicky upravily rodinný život nezletilého způsobem uspokojujícím vzájemné kontakty všech členů rodiny. Krajský soud usiloval úpravou o určitou stabilizaci situace a své závěry odůvodnil; Ústavnímu soudu se přitom nejeví, že by tyto závěry byly extrémní a postrádající zcela svůj podklad v obsahu spisu. Jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud není povolán provádět své vlastní hodnocení skutkových zjištění, nahrazovat činnost krajského soudu a prezentovat své vlastní názory na meritum věci, jež se netýkají ústavněprávního přezkumu a jeho Ústavou vymezeného postavení v soudní moci. Dle aktuálních okolností přitom opatrovnické soudy mohou vždy přistoupit ke změně svého rozhodnutí v nejlepším zájmu nezletilých. Vzhledem k tomu, že důvodem pro podstatné zúžení dosavadní pravomocné úpravy styku a omezení kontaktu nezletilého se stěžovatelem byl necitlivý přístup stěžovatele vůči nezletilému v souvislosti s projevy naprosté absence respektu stěžovatele k matce, které byly shledány soudy přímo ohrožujícími faktory pro příznivý vývoj nezletilého, je na stěžovateli, aby se do budoucna takových projevů vyvaroval.
21. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
22. S ohledem na brzké rozhodnutí o ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně a v předstihu nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu