ECLI:CZ:US:2018:3.US.557.17.1
sp. zn. III. ÚS 557/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Žižky, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Holubem, advokátem, sídlem Sochorova 3221/1, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. prosince 2016 č. j. 5 Ads 151/2016-24 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2016 č. j. 41 Ad 6/2015-29, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byly zrušeny rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") označené v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud ve svém rozsudku uvedl, že stěžovateli byl přiznán starobní důchod ode dne 21. 4. 2009. Stěžovatel si však následně podal dne 16. 5. 2014 žádost o změnu důchodu podle §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), a žádal, aby mu byl starobní důchod přiznán již ode dne 21. 4. 2006 (tj. od jeho 59 let), a to na základě §174 odst. 1 písm. d) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1995 (dále jen "zákon o sociálním zabezpečení"). Česká správa sociálního zabezpečení tuto žádost o změnu důchodu zamítla rozhodnutím, které stěžovatel napadl námitkami, jež byly rovněž zamítnuty. Žalobu proti rozhodnutí o námitkách krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 18. 5. 2016 č. j. 41 Ad 6/2015-29. Krajský soud se ztotožnil se správními orgány v tom, že stěžovatel nesplnil jednu z podmínek nároku na starobní důchod stanovenou v §174 odst. 1 písm. d) a odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení, a to podmínku trvání zaměstnání I. pracovní kategorie ke dni 31. 12. 1992. Zbylé podmínky [zaměstnání v délce nejméně 25 let, dosažení věku 59 let, 15 let v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2 písm. b) až l) zákona o sociálním zabezpečení] byly splněny ke dni, od něhož stěžovatel požadoval starobní důchod přiznat. Krajský soud vyhodnotil, že stěžovatel prováděl do 16. 6. 1989 potápěčské práce [§14 odst. 2 písm. g) zákona o sociálním zabezpečení] zařazené do I. pracovní kategorie. Od 1. 7. 1989 do 28. 2. 1990 vykonával zaměstnání III. pracovní kategorie a od 1. 3. 1990 začal vykonávat samostatnou výdělečnou činnost. Od 3. 6. 1991 do 9. 11. 1994 měl jako osoba samostatně výdělečně činná předmět podnikání čištění studní, opravy čerpacích zařízení, drobné stavební práce, svařování, řezání kyslíkem, potápěčské a trhací práce. Krajský soud shledal, že stěžovatel svou samostatnou výdělečnou činností, kterou vykonával k 31. 12. 1992, nenaplnil podmínky popsané v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010 č. j. 6 Ads 122/2009-59 pro to, aby i zaměstnání v privatizovaném soukromém sektoru bylo možno uznat za zaměstnání I. pracovní kategorie (šlo o podmínky zařazení zaměstnání do I. pracovní kategorie, vznik soukromého podniku transformací či privatizací státního podniku a výkon zaměstnání za shodných podmínek jako v době jeho zařazení do zvýhodněné pracovní kategorie). Jinak šlo o zaměstnání I. pracovní kategorie jen v případě zaměstnání v podnicích státního sektoru.
3. Nejvyšší správní soud se v rozsudku, který stěžovatel napadl ústavní stížností, zabýval námitkou, že výklad §174 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení provedený krajským soudem a správními orgány je v rozporu s čl. 3 a čl. 30 odst. 1 Listiny. Shledal, že tomu tak není. Nejvyšší správní soud uvedl, že pracovní kategorie byly spojeny se státem řízeným hospodářstvím před rokem 1989 a k jejich zrušení došlo zákonem č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních kategorií a o některých dalších změnách v sociálním zabezpečení (dále jen "zákon o zrušení pracovních kategorií"). Dále poukázal na důvodovou zprávu k tomuto zákonu, na jehož základě bylo do zákona o sociálním zabezpečení vloženo ustanovení §174. Uvedl, že prostřednictvím pracovních kategorií stát přenášel část nákladů na rizikovou práci na všechny daňové poplatníky a odkládal platby za pravděpodobné újmy do vzdálenějšího období pobírání důchodu. Zrušení pracovních kategorií si vyžádalo dořešení některých sociálních důsledků, mezi něž patří i zachování nároků občanů, kteří dlouhou dobu vykonávali zaměstnání v I. pracovní kategorii. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud považoval za racionální a objektivní, že se v §174 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení rozlišuje mezi zaměstnanci státního podniku, kteří ke dni 31. 12. 1992 vykonávali práce zařazené do I. pracovní kategorie, a ostatními osobami, které shodnou práci k danému datu nevykonávaly jako zaměstnanci státního podniku (či transformovaného nebo privatizovaného státního podniku). Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zaměstnání zařazené do I. pracovní kategorie stěžovatel vykonával pouze do 16. 6. 1989. Ke dni 31. 12. 1992 svou činnost vykonával jako osoba samostatně výdělečně činná, která může podmínky výkonu své činnosti určovat sama. Navíc potápěčskou činnost ke dni 31. 12. 1992 stěžovatel vykonával jen jako jednu z několika dalších činností.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl zaměstnán nejméně 25 let, z toho 15 let a 42 dní v privilegovaném zaměstnání podle §14 odst. 2 písm. b) až l) zákona o sociálním zabezpečení, v němž působil od roku 1974 do roku 1989. Nárok na dřívější odchod do starobního důchodu mu však nebyl přiznán, jelikož nepůsobil v zaměstnání I. pracovní kategorie ke dni 31. 12. 1992, což dle jeho názoru vede k nerovnému a nelegitimně znevýhodňujícímu zacházení.
5. Dřívější nárok na starobní důchod je odůvodněn tím, že zaměstnanec vykonával obtížné a zdraví škodlivé zaměstnání, u kterého v dané době nebylo možno adekvátně omezit negativní vliv na zdraví. Stěžovatel tvrdí, že ratio legis předmětné právní úpravy je zohlednění zhoršení zdravotního stavu způsobeného výkonem některých rizikových zaměstnání za minulého režimu. Podmínka výkonu daného zaměstnání i k 31. 12. 1992 je nelogická, neboť nezohledňuje zhoršený zdravotní stav a ani nijak nesouvisí s transformací ekonomiky. Z tohoto důvodu má stěžovatel za to, že §174 odst. 2 zákona o sociální zabezpečení je třeba vykládat tak, že obsahuje požadavek, aby stanovená doba zaměstnání v preferovaných pracovních kategoriích byla splněna nejpozději ke dni 31. 12. 1992, nikoli tak, že dané zaměstnání musí k uvedenému dni i trvat.
6. Dle stěžovatele je nevýznamná skutečnost, kdy výkon zaměstnání občan ukončil. Záleží především na tom, zda je vykonával po takovou dobu, aby byl jeho zdravotní stav negativně ovlivněn. Opačný výklad, který zastávají správní soudy, by vedl k situaci, kdy zaměstnanec, který by ze zaměstnání v preferovaných kategoriích odešel dne 30. 12. 1992, neměl nárok na dřívější starobní důchod ani tehdy, kdyby v takovém zaměstnání působil třeba 25 let. Z tohoto důvodu nelze vycházet jen z jazykového výkladu §174 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení.
7. Výklad provedený správními orgány a správními soudy popírá samotnou podstatu práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří (čl. 30 odst. 1 Listiny). Stěžovatel se domnívá, že zákonodárce právní úpravou jasně deklaroval, že pokud někdo vykonával před 1. 1. 1993 zaměstnání 25 let a z toho stanovenou dobu v zaměstnání v preferovaných kategoriích, lze jej považovat za "starého" podle čl. 30 odst. 1 Listiny. Je však nelogické požadovat ještě výkon takového zaměstnání ke dni 31. 12. 1992.
8. Dle stěžovatele jde o podmínku, která odporuje požadavku rovnosti. Mezi občany, kteří pracovali 25 let, z toho alespoň 15 let v zaměstnání podle §14 odst. 2 písm. b) až l) zákona o sociálním zabezpečení, dosáhli věku 59 let a celou dobu privilegovaného zaměstnání splnili před transformací, rozlišuje jen na základě hlediska, zda toto jejich zaměstnání trvalo ke dni 31. 12. 1992, či nikoli. Stěžovatel odmítá, že by šlo o legitimní rozlišovací kritérium.
III.
Vyjádření Nejvyššího správního soudu
9. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že není dána souvislost mezi tím, že stěžovatel nesplnil nároky na snížení věkové hranice pro odchod do starobního důchodu, a že ke dni 31. 12. 1992 byl zrušen institut preferovaných pracovních kategorií. Stěžovatel totiž zaměstnání v preferované pracovní kategorii přestal vykonávat před rozhodným dnem. Postavení stěžovatele jako osoby samostatně výdělečné činné k rozhodnému dni 31. 12. 1992 bylo shodné s ostatními osobami, které stejně jako on nebyly k tomuto dni zaměstnanci podle §174 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu soudních rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že do ústavně zaručených práv stěžovatele jimi zasaženo nebylo.
13. Stěžovatel považuje výklad §174 odst. 2 zákona o sociálním pojištění provedený správními orgány a správními soudy za rozporný s právem na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří (čl. 30 odst. 1 Listiny) a odporující požadavku rovnosti v právech (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny). Jako podmínku stanovenou v §174 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení pro snížení věkové hranice, po jejímž dosažení za splnění dalších podmínek vzniká nárok na starobní důchod dle §174 odst. 1 písm. d) tohoto zákona, správní orgány a správní soudy považovaly nutnost, aby zaměstnání I. pracovní kategorie trvalo ke dni 31. 12. 1992, což stěžovatel nesplňoval.
14. Ústavní soud konstatuje, že diferenciace důchodů podle pracovních kategorií vycházela z existence obtížných a zdraví škodlivých zaměstnání s omezenými technickými možnostmi poskytnout v těchto zaměstnáních lepší a bezpečnější pracovní podmínky. Vyšší starobní důchody a dřívější vznik nároku na ně byly tedy jakousi kompenzací za dobrovolně podstoupená rizika (viz bod [12] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010 č. j. 6 Ads 122/2009-59, č. 2093/2010 Sb. NSS).
15. Snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod bylo v zákoně o sociálním zabezpečení upraveno v §21 a §174. Obě zmíněná zákonná ustanovení byla zrušena ke dni 1. 1. 1996, nároky na snížení věkové hranice však zůstaly zachovány na základě §74 zákona o důchodovém pojištění.
16. Ustanovením §21 a §174 zákona o sociálním zabezpečení mají společnou konstrukci, podle níž váží vznik dřívějšího nároku na starobní důchod na podmínku nejméně 25 let zaměstnání, na podmínku délky zaměstnání v I. pracovní kategorii, která byla diferencovaná dle jednotlivých druhů zaměstnání a na podmínku dosažení určitého věku, který byl opět diferencovaný dle jednotlivých druhů zaměstnání.
17. Úprava snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod provedená v §21 zákona o sociálním zabezpečení byla v tomto zákoně od počátku jeho účinnosti. Úprava snížení této věkové hranice byla do §174 zákona o sociálním zabezpečení vložena až od 1. 6. 1992 zákonem o zrušení pracovních kategorií. Dle důvodové zprávy k zákonu o zrušení pracovních kategorií má §174 zákona o sociálním zabezpečení zmírnit negativní dopady na ty pracovníky, kterým přijetí zákona o zrušení pracovních kategorií zabrání získat další "preferované" doby zaměstnání. Podle důvodové zprávy má §174 zákona o sociálním zabezpečení zajistit snížení věkové hranice pro odchod do starobního důchodu zaměstnancům, kterým ke vzniku nároku na důchod z I. pracovní kategorie chybí krátká doba s tím, že podmínkou tohoto nároku je, že uvedené zaměstnání trvalo ke dni 31. 12. 1992 [viz tisk č. 1400 Federální shromáždění České a Slovenské federativní republiky (1990-1992), který obsahuje důvodovou zprávu k zákonu o zrušení pracovních kategorií, tisk je dostupný z internetových stránek Poslanecké sněmovny Parlamentu www.psp.cz].
18. Ústavní soud v dané souvislosti poukazuje na to, že potřebné doby zaměstnání I. pracovní kategorie jsou v §174 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení kratší než doby zaměstnání I. pracovní kategorie potřebné dle §21 odst. 1 zákona o sociální zabezpečení. Konkrétně lze uvést, že u zaměstnání kesonářů a potápěčů [§14 odst. 2 písm. g) zákona o sociálním zabezpečení] vyžaduje §21 tohoto zákona nejméně 20 let v daném zaměstnání, §174 zmíněného zákona požaduje jen 15 let. V §174 je naopak vyšší věk vzniku nároku na starobní důchod než v §21. U zaměstnání kesonářů a potápěčů je tento věk stanoven na 59 let v §174 odst. 1 písm. d) a na 55 let v §21 odst. 1 písm. c).
19. Ústavní soud konstatuje, že vyšší rizikovost zaměstnání a rychlejší opotřebení organismu při dlouhodobém výkonu zaměstnání I. pracovní kategorie zohledňuje především §21 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení. U zaměstnání kesonářů a potápěčů [§14 odst. 2 písm. g) zákona o sociálním zabezpečení] zákonodárce zvolil pro vznik dřívějšího nároku na starobní důchod v §21 tohoto zákona vedle dalšího i podmínku výkonu uvedeného zaměstnání po dobu 20 let s ohledem na rizikovost a obtížnost daného zaměstnání. V §21 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení však není podmínka, že by zaměstnání v I. pracovní kategorii muselo trvat k určitému datu. Postačilo proto získat dvacetiletou dobu zaměstnání kesonářů či potápěčů zařazené v I. pracovní kategorii kdykoli v době před zrušením pracovních kategorií.
20. Naopak v §174 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení podmínka výkonu zaměstnání I. pracovní kategorie ke dni 31. 12. 1992 uvedena je. Úprava snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod sleduje zájem na tom, aby zrušení pracovních kategorií k 1. 1. 1993 neznamenalo znemožnění vzniku nároku na starobní důchod v nižším věku pro občany, kterým ke vzniku nároku na důchod z I. pracovní kategorie chybí krátká doba (k tomu viz bod 17. shora). Jde o úpravu, která odstraňuje negativní důsledky zrušení pracovních kategorií. Podmínku, aby zaměstnání I. pracovní kategorie trvalo ke dni 31. 12. 1992 naplnili ti zaměstnanci, jichž se zrušení pracovních kategorií citelně dotklo v tom smyslu, že jim získání dalších preferovaných dob zaměstnání v I. pracovní kategorii zamezilo právě zrušení pracovních kategorií k 1. 1. 1993, nikoli jiná skutečnost (např. odchod zaměstnance ze zaměstnání v I. pracovní kategorii přede dnem 31. 12. 1992). Stanovení této podmínky dává smysl a bylo v diskreci zákonodárce ji stanovit. Ústavní soud přitom neshledal, že by výkladem předmětné právní úpravy správní soudy zasáhly do samotné podstaty základního práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří (čl. 30 odst. 1 Listiny), jehož se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Stanovení jasně formulovaných a racionálně obhajitelných podmínek v zákoně u snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod do podstaty práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří nezasahuje.
21. Krajský soud ve svém rozsudku uvedl, že stěžovatel vykonával potápěčské práce ve státním podniku v zaměstnání v I. pracovní kategorii do 16. 6. 1989, poté od 1. 7. 1989 vykonával zaměstnání zařazené do III. pracovní kategorie a od 1. 3. 1990 vykonával samostatnou výdělečnou činnost. Za této situace Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli neznemožnilo dosáhnout další doby zaměstnání v I. pracovní kategorii to, že k 1. 1. 1993 byly pracovní kategorie zrušeny, ale to, že zaměstnání I. pracovní kategorie opustil v roce 1989. Správní soudy podrobně a přesvědčivě odůvodnily, proč samostatná výdělečná činnost, kterou stěžovatel vykonával ke dni 31. 12. 1992, nepřestavuje zaměstnání v I. pracovní kategorii. Na jejich rozhodnutí lze proto v daném ohledu odkázat.
22. Ústavní soud neshledal ani namítané porušení ústavního principu rovnosti (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny). Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že zákonodárce užívá neodůvodněného rozlišovacího kritéria trvání zaměstnání I. pracovní kategorie ke dni 31. 12. 1992, čímž způsobuje nerovnost ve vzniku nároku na starobní důchod při snížené věkové hranici ve skupině občanů, kteří splňují ostatní podmínky stanovené v §174 zákona o sociálním zabezpečení.
23. Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti již mnohokrát zabýval principem rovnosti zakotveným v čl. 1 a rozvedeným v čl. 3 odst. 1 Listiny. Princip rovnosti je stabilně vnímán jako kategorie relativní. Nejde o absolutní rovnost, nýbrž o odstranění neodůvodněných rozdílů (viz nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 8. 10. 1992 sp. zn. Pl. ÚS 22/92 a z něj vycházející další nálezy Ústavního soudu, např. ze dne 5. 11. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 6/96 (N 113/6 SbNU 313; 295/1996 Sb.), ze dne 4. 6. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/96 (N 67/8 SbNU 163; 185/1997 Sb.) či ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 880/15 (N 182/79 SbNU 59). Zákonem založené nerovnosti tak mohou být připuštěny za předpokladu, že pro to jsou ústavně akceptovatelné důvody, jejichž existence musí vyplynout z poměřování principu rovnosti (zákazu diskriminace) na straně jedné a důvodu pro odlišné zacházení na straně druhé [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 36/93 (N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.)]. Jinými slovy, za diskriminaci nelze považovat jakýkoliv rozdíl v právech a povinnostech různých subjektů práva, ale pouze rozdíly neodůvodněné [viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1609/08 (N 105/53 SbNU 313)].
24. Ústavní soud konstatuje, že podmínka trvání zaměstnání v I. pracovní kategorii má návaznost na to, jak citelně se v postavení zaměstnance projevilo zrušení pracovních kategorií k 1. 1. 1993, nezakládá proto nedůvodné odlišování odporující čl. 1 a 3 odst. 1 Listiny.
25. Stěžovatel, který zaměstnání I. pracovní kategorie opustil v roce 1989, si v daném roce mohl být vědom toho, že 15leté zaměstnání uvedené v §14 písm. b) až l) zákona o sociálním zabezpečení nepostačí na snížení věkové hranice pro odchod do důchodu dle §21 odst. 1 písm. c) daného zákona, kde je podmínka 20 let v takovém zaměstnání. Současně s odchodem z takového zaměstnání se vyhnul dalšímu působení nepříznivých faktorů, které zaměstnanci nemohli ovlivnit a které byly dány povahou práce a prostředky, jež stát využíval k ochraně zdraví při práci. Kompenzací za působení těchto vlivů po stanovenou dobu byl i dřívější vznik nároku na starobní důchod. Stanovenou dobu zaměstnání v I. pracovní kategorii dle §21 zákona o sociálním zabezpečení stěžovatel nenaplnil, a jelikož na sklonku roku 1992 v takovém zaměstnání nebyl a nezískával další dobu v tomto zaměstnání, nemohlo se jej z hlediska získání dalších preferovaných dob zaměstnání významných pro §21 zákona o sociálním zabezpečení dotknout, že pracovní kategorie byly zrušeny dnem 1. 1. 1993.
26. Naopak osoby, které ke dni 31. 12. 1992 zaměstnání v I. pracovní kategorii vykonávaly, byly zrušením pracovních kategorií citelněji dotčeny, jelikož jednotlivá zaměstnání byla do pracovních kategorií zařazena jen do 31. 12. 1992 (viz §14 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení). Pokud i po 1. 1. 1993 vykonávali zaměstnání, které bylo do 31. 12. 1992 zařazeno do I. pracovní kategorie, nemělo to po 1. 1. 1993 význam z hlediska §21 zákona o sociálním zabezpečení. Dopad zrušení pracovních kategorií na osoby, které ke dni 31. 12. 1992 vykonávaly zaměstnání v I. pracovní kategorii byl daleko citelnější, proto se zákonodárce rozhodl tento dopad zmírnit v §174 zákona o sociálním zabezpečení.
27. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu