ECLI:CZ:US:2018:3.US.614.17.1
sp. zn. III. ÚS 614/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Y. P., státního občana Ukrajiny, zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. prosince 2016 č. j. 4 Azs 214/2016-34, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva vnitra jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel žádal o udělení mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Nebyl však úspěšný, když Ministerstvo vnitra k tomu neshledalo důvody a naopak dospělo k závěru, že obavy z perzekuce při návratu na Ukrajinu nejsou skutečné, jeho tvrzení nejsou věrohodná, přičemž konstatovalo, že v jeho výpovědích je řada rozporů a nesrovnalostí, výpovědi postupně měnil, aby vyznívaly pro něj příznivěji, a odpovídal vyhýbavě na některé dotazy.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 2. 4. 2014 č. j. 2 Az 5/2013-51 zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, proti čemuž podal stěžovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud následně rozsudkem ze dne 10. 7. 2014 č. j. 4 Azs 119/2014-43 zrušil naposledy uvedený rozsudek a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, přičemž jej zavázal právním názorem posoudit znovu všechny žalobní námitky v souladu s §75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), totiž vzhledem ke skutkovému stavu, který tu byl v době rozhodování Ministerstva vnitra. V dalším řízení městský soud rozsudkem ze dne 2. 9. 2015 č. j. 2 Az 5/2013-108 znovu zamítl žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra. I tento rozsudek však ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud zrušil, a to rozsudkem ze dne 9. 12. 2015 č. j. 4 Azs 226/2015-37. V odůvodnění vysvětlil, že městský soud zatížil žalobní řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé, neboť při posuzování důvodů pro udělení doplňkové ochrany ignoroval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu uvedený v rozsudku ze dne 10. 7. 2014 č. j. 4 Azs 119/2014-43 a vybočil z rámce daného §75 s. ř. s., když konstatoval, že stěžovateli po návratu do země jeho občanství nehrozí vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu, neboť na Ukrajině došlo ke změně společenských poměrů. K této změně však, i podle tvrzení městského soudu, mělo dojít až po rozhodnutí Ministerstva vnitra. Nejvyšší správní soud rovněž shledal, že městský soud se opomenul vypořádat s námitkou ohledně délky lhůty, kterou správní orgán poskytl stěžovateli k vyjádření k podkladům rozhodnutí. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2016 č. j. 2 Az 5/2013-151 v novém řízení opět zamítl žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra.
4. Kasační stížnost stěžovatele proti posledně uvedenému rozhodnutí Ministerstva vnitra byla usnesením Nejvyššího správního soudu napadeným ústavní stížností odmítnuta pro nepřijatelnost podle §104a s. ř. s., dle kterého platí, že "jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost".
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se v prvé řadě podivuje nad tím, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, když předtím ji již dvakráte za přijatelnou považoval a vyhověl jí. Nepovažuje za možné, že by dvakráte jeho kasační stížnost přesahovala jeho vlastní zájmy a potřetí nikoliv. Jde o překvapivé rozhodnutí porušující jeho právo na soudní ochranu.
6. Za druhé pak stěžovatel nesouhlasí s tím, jak se Nejvyšší správní soud vypořádal s jeho námitkou, že měl být správním orgánem učiněn pokus ověřit stěžovatelův "azylový příběh" dotazem na zpravodajskou službu - Úřad pro zahraniční styky a informace. Nejvyšší správní soud totiž na jedné straně považuje toto ověření za myslitelné, avšak přesto uvádí, že nejde o pochybení, které by mohlo mít vliv na zákonnost vydaných rozhodnutí, když stěžovatelův "azylový příběh" je nevěrohodný. Dle stěžovatelova názoru, pokud nedošlo k vyžádání si informací od zpravodajské služby, má nevěrohodnost jeho "azylového příběhu" charakter spekulace, která mohla být zpravodajskou službou vyvrácena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Jde-li o odmítnutí kasační stížnosti jako nepřijatelné, Ústavní soud ustáleně judikuje, že uvážení Nejvyššího správního soudu v tomto směru není oprávněn jakkoli přezkoumávat, a to jednak proto, že k němu je povolán výlučně Nejvyšší správní soud, a především pak z toho důvodu, že jím zásadně nemůže být zasaženo žádné ústavně chráněné právo. Při soudním přezkumu správních rozhodnutí je ústavně konformní i to, že v některých případech je definitivně rozhodováno bez připuštění opravného prostředku. Pouze zcela výjimečně by mohlo představovat zásah do práva na soudní ochranu zneužití soudního uvážení; nic takového však Ústavní soud nezjistil (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2283/11; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi na http://nalus.usoud.cz). V posuzované věci lze nadto konstatovat, že bez ohledu na důvod odmítnutí kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud věnoval námitkám stěžovatele velmi obsáhle, na deseti stranách odůvodnění svého usnesení. I kdyby tak hypoteticky došlo k aplikaci §104a s. ř. s. nesprávně a stěžovatel měl na meritorní projednání věci v kasačním řízení nějaký nárok, nemohlo by takové pochybení představovat zásah do jeho práv a svobod, když z pohledu ústavního přezkumu je obecně vždy podstatné, zda ve věci rozhodující orgán věc posoudí a své závěry odůvodní (což Nejvyšší správní soud učinil), a naproti tomu je podružné, zda přitom své úvahy označí jako pouhé obiter dictum, apod. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 1686/07).
10. Považuje-li dále stěžovatel vyhodnocení jím tvrzeného "azylového příběhu" za spekulativní a nedostatečně prověřené kvůli absenci dotazu na zpravodajskou službu, nezbývá než konstatovat, že těmto otázkám byla v řízení věnována velká pozornost a stěžovatelova polemika se závěry Nejvyššího správního soudu o nadbytečnosti takovéhoto dokazování se pohybuje toliko v rovině práva podústavního, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval (možno zdůraznit obsáhlé a zcela přesvědčivé) hodnocení obecných soudů.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu