ECLI:CZ:US:2018:3.US.626.17.1
sp. zn. III. ÚS 626/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Petrou Němcovou, advokátkou, sídlem Svobody 2084, Náchod, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. prosince 2016 č. j. 12 To 461/2016-980, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 11. 2016 č. j. 11 T 133/2015-964 byl podle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnut návrh na obnovu řízení v trestní věci stěžovatele jako odsouzeného vedené u okresního soudu pod sp. zn. 11 T 133/2015, neboť nebyly shledány důvody obnovy řízení dle §278 trestního řádu. Tato věc skončila pravomocným rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 11 T 133/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 12 To 24/2016. Uvedeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným ad 1) přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ad 2) přečinem únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §200 odst. 1 trestního zákoníku, ad 3) přečinem únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §200 odst. 1 trestního zákoníku, ad 4) pokusem přečinu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §200 odst. 1 trestního zákoníku a podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, ad 5) přečinem šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, ad 6) přečinem podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku, ad 7) [společně s obžalovanými A. Č. a R. H.] zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, ad 8) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku, ad 9) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen za jednání pod bodem 1) a dále za sbíhající se přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem okresního soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 3 T 255/2013-49, a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) a d), odst. 2 trestního zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 6. 2015 č. j. 11 T 46/2015-855 podle §345 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně soud zrušil výrok o trestu z rozsudku okresního soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 3 T 255/2013-49, a výrok o trestu ad I) z rozsudku okresního soudu ze dne 17. 6. 2015 č. j. 11 T 46/2015-855, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl stěžovatel odsouzen za jednání pod body 2) až 6) a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 3 trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 23. 7. 2014 č. j. 2 T 93/2014-73 a rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 6. 2015 č. j. 11 T 46/2015-855, podle §205 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl odsouzen k trestu zákazu pobytu v obvodu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou na dobu pěti let a podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku k trestu propadnutí věci, a sice 1 ks křížového šroubováku. Současně soud zrušil výrok o trestu stěžovatele ad II) z rozsudku okresního soudu ze dne 17. 6. 2015 č. j. 11 T 46/2015-855, ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 25. 11. 2015 č. j. 12 To 263/2015-892, a výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 7. 2014 č. j. 2 T 93/2014-73, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za jednání pod body 7) až 9) byl stěžovatel podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl stěžovatel pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku byl odsouzen též k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu v trvání tří let. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu u obžalovaných A. Č. a R. H. a několika výroky o náhradě škody. Napadené rozhodnutí odůvodnil okresní soud tím, že důvody obnovy řízení podle §278 trestního řádu v daném případě nejsou dány. Rovněž vysvětlil, že s ohledem na stávající důkazní situaci není třeba provádět důkazy, jichž se odsouzený domáhal.
3. Proti výše uvedenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost. Usnesením krajského soudu ze dne 29. 12. 2016 č. j. 12 To 461/2016-980 byla stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že okresní soud věcně správně vyložil, že podmínky pro povolení obnovy řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu v daném případě splněny nejsou. S argumentací okresního soudu se krajský soud ztotožnil. Z trestního spisu a důkazů v něm shromážděných vyplývá, že v původním řízení nedošlo k žádným procesním pochybením a že okresní soud dospěl ke správným skutkovým zjištěním a právním závěrům. Okresní soud se podrobně zabýval důkazní situací u jednotlivých skutků, kde se stěžovatel domáhal obnovy řízení. Skutečnosti a důkazy uváděné stěžovatelem nejsou podle krajského soudu skutečnostmi a důkazy soudu dříve neznámými, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že okresní soud ani krajský soud se ve svém odůvodnění nevypořádaly s jeho argumentací a neprověřily dostatečně jím nově navrhované důkazy.
5. Stěžovatel uvádí, že až ve výkonu trestu se dověděl, že po každém návratu z útěku do ústavu měla být svědkyně Jana C. (jedná se o pseudonym) podrobena lékařské prohlídce a testování na přítomnost drog. Z toho vyplývá, že pokud by se zakládala na pravdě její výpověď, že jí stěžovatel podával drogy, konkrétně pervitin, a to nitrožilně, bylo by to zjistitelné testem, který by měl být součástí zdravotní prohlídky při opětovném přijetí do ústavu. Stěžovatel požadoval, aby si soud vyžádal přijímací zprávy z výchovného ústavu v P. a z Č., zda byla potvrzena při přijímání Jany C. přítomnost omamných a psychotropních látek. Dle sdělení soudu byl orientační test na drogy negativní, přesto trval na svých závěrech, i když dle výpovědi, kterou svědkyně Jana C. učinila v hlavním líčení, brala na útěku se stěžovatelem drogy pravidelně. Stěžovatel uvádí, že má žloutenku typu C, se kterou se léčí. Svědkyně uvádí, že při aplikaci pervitinu měli pouze jednu jehlu a jednu injekční stříkačku, takže je vysoce pravděpodobné, že došlo-li k tolika aplikacím a způsobem, jaký svědkyně uvádí, tak by zřejmě touto nemocí také onemocněla. Stěžovatel navrhoval vyžádání zdravotní dokumentace svědkyně za účelem vyloučení nákazy žloutenky typu C a vyžádání odborného vyjádření za účelem zjištění, zda je možné či pravděpodobné, že by se osoba, která opakovaně používá stejnou jehlu při aplikaci drog jako osoba trpící žloutenkou typu C, touto nemocí nenakazila. Soud nicméně tyto důkazy neobstaral. Návrh stěžovatele, aby soud obstaral dokumentaci přímo od obchodní společnosti Remedis s. r. o., která prováděla vyšetření na žloutenku, nebyl vyslyšen, soud získal zprávu od Vězeňské služby České republiky, která se týkala pouze pobytu ve Valdicích. Stěžovatel proto požádal sám o zprávu od obchodní společnosti Remedis s. r. o., kterou obdržel až v lednu 2017 a proto ji přikládá.
6. Stěžovatel uvádí, požadoval provedení důkazů kamerovými záznamy, neboť se domnívá, že záběry, z nichž vychází soud, byly částečně smazány a nejsou kompletní, a že nebyly vyhodnoceny všechny záběry z kamer městské policie. Stěžovatel je názoru, že u místa, kde mělo k činu dojít, kamery jsou, stěžovatel viděl několik kamer, které jsou po cestě z baru směrem k místu, kde mělo dojít k loupežnému přepadení. Domnívá se, že výslechy navrhovaných svědků by byly přínosem.
7. Stěžovatel uvádí, že při pobytu ve věznici se dozvěděl, že jeho obhájce JUDr. Peterka byl nějakou dobu vážněji nemocný. Stěžovatel dovozuje, že když užíval nějaké léky, mohly ovlivnit jeho pozornost a potažmo i jeho obhajobu. Jinak si stěžovatel nedokáže vysvětlit, proč by souhlasil s tím, že bude podána stížnost proti propuštění z vazby do výkonu trestu, ale nebude podáno odvolání proti rozsudku. Má za to, že i tato okolnost by mohla mít vliv na průběh procesu.
8. Stěžovatel je toho názoru, že soud v jeho případě přistoupil k výrazné selekci důkazů, protože stěžovatel již byl trestán, nezabýval se vůbec důkazy, které byly v jeho prospěch, ale hodnotil pouze důkazy v jeho neprospěch, a to jak v původním řízení, tak i v řízení o obnově. Stížnostní soud pak pouze převzal argumentaci okresního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými tyto soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na obnovu řízení v jeho trestní věci; stěžovatel je toho názoru, že důvody pro povolení obnovy řízení jsou v předmětné věci dány.
13. Podle §278 odst. 1 trestního řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či o trestu nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
14. Obnova řízení podle §277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí, je tedy určen k nápravě vad vzniklých tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a to pakliže takto dotčený skutkový základ může ovlivnit právní posouzení věci a následně i výrok o vině, trestu nebo náhradě škody.
15. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513), usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná].
16. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení obecný soud nepřezkoumává správnost původního rozhodnutí, nýbrž posuzuje, zda nově předložené skutečnosti či důkazy mohou ve spojení s důkazy původními vést k jinému rozhodnutí v otázce viny a trestu; ne každá nová skutečnost či důkaz jsou proto schopny vyvolat následky předpokládané v §278 trestního řádu.
17. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle §278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409), usnesení ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 4182/16)].
18. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil (srov. např. usnesení ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 969/13, usnesení ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 2405/17), že není superrevizním článkem soustavy soudů. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávání věcné správnosti původních rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zda jejich právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Ústavněprávní přezkum tedy může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly, proč stěžovatelem předestřené důkazy nebyly způsobilé důvod obnovy řízení založit [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417), usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409), usnesení ze dne 29. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 361/07, nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12, usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 2679/13 (U 9/73 SbNU 993), usnesení ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 1452/17].
19. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů či přehodnocovat hodnocení důkazů, provedené soudy. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případě řízení o povolení obnovy tedy přísluší především trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 1452/17).
20. V souzené věci dospěl krajský soud shodně s okresním soudem k závěru, že nebyly shledány důvody obnovy podle §278 odst. 1 trestního řádu, neboť skutečnosti a důkazy uváděné stěžovatelem nejsou skutečnostmi a důkazy soudu dříve neznámými, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu.
21. V ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil tytéž námitky, které namítal předtím v řízení před stížnostním soudem. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí s těmito námitkami dostatečně a přesvědčivým způsobem vypořádal.
22. K námitce stěžovatele, že soudy odmítly provést důkazy ohledně toho, zda svědkyně Jana C. brala na útěku se stěžovatelem drogy a zda se mohla nakazit žloutenkou typu C, krajský soud poukázal na to, že u přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákoníku byla vyžádána zpráva od Výchovného ústavu v Č., dle níž byla Jana C. po návratu do výchovného ústavu dne 6. 6. 2014 orientačně testována na přítomnost omamných a psychotropních látek v moči s negativním výsledkem, a dále zpráva od Vězeňské služby České republiky, z níž je zřejmé, že u odsouzeného byla v rámci jeho pobytu ve výkonu vazby dne 20. 8. 2015 zjištěna virová hepatitida typu C, o níž stěžovatel do té doby údajně nevěděl. Negativní výsledek orientačního vyšetření je vysvětlitelný časovým odstupem mezi podáním pervitinu a provedením vyšetření a nezpochybňuje věrohodnost výpovědi svědkyně Jany C., že během útěku jí odsouzený pervitin nabízel a s jejím souhlasem i aplikoval. V původním řízení nebylo zjišťováno, zda svědkyně Jana C. sama také trpí žloutenkou typu C a aktuální zjišťování této okolnosti neshledal krajský soud pro posouzení důvodnosti návrhu odsouzeného na povolení obnovy relevantní. Další vyžádání zpráv od obchodní společnosti Remedis s. r. o. proto krajský soud nepovažoval za nutné.
23. K námitce stěžovatele, že obecné soudy odmítly jím navrhovaný důkaz kamerovými záznamy, krajský soud uvedl, že v případě zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku je z obsahu protokolů o hlavním líčení a listinných důkazů - zejména protokolů o výpovědích odsouzeného, jeho spoluodsouzených a poškozeného svědka J. V. zjevné, že výpověď odsouzeného v rámci veřejného zasedání ve vztahu k uvedenému zločinu se nijak neliší od jeho výpovědi v původním řízení, a rovněž tak není pro soud okolností novou či dosud neznámou. V původním řízení se orgány činné v trestním řízení zabývaly jak kamerovými záznamy Městské policie v Broumově (místo spáchání zločinu není v dosahu městských kamer), tak i záznamy bezpečnostních kamer v herně JeBe v Broumově. Tyto záznamy potvrzovaly popis událostí dle výpovědi poškozeného ve vztahu k jeho odchodu z herny a neměly přímou vypovídací schopnost k samotnému trestnému činu. Krajský soud se ztotožnil s úvahami okresního soudu, proč nepokládal za smysluplné dále se zabývat kamerovými záznamy a provádět rekognici v dané věci. Trestná činnost byla v daném případě primárně prokázána věrohodnou usvědčující výpovědí spoluodsouzené A. Č.
24. Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se jeho řádného zastupování JUDr. Lubošem Peterkou, krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na obsah trestního spisu, ze kterého jednoznačně vyplývá, že stěžovatel po vyhlášení rozsudku u hlavního líčení dne 9. 12. 2015 a poté, co předseda senátu podal poučení o opravných prostředcích, výslovně po konzultaci s obhájcem JUDr. Lubošem Peterkou a jeho prostřednictvím prohlásil, že se vzdává práva odvolání. Stěžovatel sice podal dne 21. 12. 2015 odvolání, protože však prohlášení stěžovatele o výslovném vzdání se odvolání a vyloučení dalších osob z podání odvolání je neodvolatelné, krajský soud usnesením ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 12 To 24/2016 odvolání stěžovatele podle §253 odst. 1 trestního řádu zamítl. O projevené vůli stěžovatele po vyhlášení rozsudku neměl krajský soud žádné pochybnosti, a proto neshledal důvod k provádění dokazování v tomto směru výslechem členů eskorty Vězeňské služby České republiky a ověřováním zdravotního stavu obhájce JUDr. Luboše Peterky. Krajský soud uzavřel, že stěžovateli byl zajištěn řádný proces, v němž byl zastoupen obhájcem, a nelze mu poskytovat dobrodiní podat proti rozsudku odvolání, když se tohoto práva již jednou vzdal.
25. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud konstatuje, že postup obou obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
26. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu