ECLI:CZ:US:2018:3.US.674.18.1
sp. zn. III. ÚS 674/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Knotka, zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem, sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 20 Cdo 2361/2017-134, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2016 č. j. 17 Co 114/2016-54 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. prosince 2015 č. j. 14 Nc 2797/2009-31, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Dexindra, s. r. o., sídlem Křižovnická 86/6, Praha 1 - Staré Město a Evy Žídkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 10. 12. 2015 č. j. 14 Nc 2797/2009-31 zamítl návrh stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce [podle §268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] vedené pro vymožení částky ve výši 2 003 850 Kč s příslušenstvím podle rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 3. 2009 č. j. 23 Cm 357/98-192.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 19. 4. 2016 č. j. 17 Co 114/2016-54 rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Ve shodě s okresním soudem dovodil, že exekuční titul se stal formálně vykonatelným, protože byl řádně doručen všem účastníkům nalézacího řízení. U stěžovatele přitom vyšel ze zjištění, že byl v nalézacím řízení zastoupen opatrovníkem advokátem Mgr. Jiřím Payerem, kterému byl exekuční titul doručen do vlastních rukou dne 30. 3. 2009.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 č. j. 20 Cdo 2361/2017-134 odmítnuto, jelikož nebylo přípustné, neboť stěžovatelem nastolená otázka, zda mu byl řádně doručen exekuční titul v situaci, kdy mu byl v nalézacím řízení ustanoven opatrovník, byla rozhodovací praxí Nejvyššího soudu řešena a rozhodnutí krajského soudu s ní nebylo v rozporu. Nejvyšší soud poukázal na svoji judikaturu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000 sp. zn. 20 Cdo 2475/1998 nebo usnesení ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 20 Cdo 970/2001), z níž se podává, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. Tvrdil-li tedy dovolatel, že mu byl v nalézacím řízení ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny podmínky (šetření pobytu zůstalo neúplné), a z toho důvodu s ním soud nejednal, nedoručil mu rozsudek, je uvedená námitka relevantní pouze v řízení o opravném prostředku proti rozsudku soudu vydanému v řízení, které bylo vedeno s opatrovníkem - tedy v řízení nalézacím. Odtud vyplývá závěr, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v soudním řízení, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, se exekuční soud zabývat nemůže. Při posuzování otázky vykonatelnosti podkladového rozhodnutí by významné mohlo být jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku; tuto námitku však stěžovatel nevznesl. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatel měl možnost nezákonné a protiústavní ustanovení opatrovníka včas namítat v žalobě pro zmatečnost podle §229 odst. 3 o. s. ř. a případně také v ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu ze dne 5. 3. 2009 č. j. 23 Cm 357/98-192, podané ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se dovolatel o existenci rozsudku dozvěděl, tj. nejpozději od doručení exekučního příkazu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 559/2000 a ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1231/09 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Jelikož stěžovatel možnosti své obrany nevyužil, připravil se o prostředky nápravy a v exekuční fázi řízení již nelze k vadě přihlédnout, přestože v jejím důsledku mohlo být zasaženo do jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí. Obdobně jako v řízení před obecnými soudy namítá procesní vadu spočívající v tom, že exekuce byla nařízena podle nepravomocného a nevykonatelného exekučního titulu, který mu nebyl nikdy řádně doručen, když pro ustanovení opatrovníka nebyly splněny zákonné podmínky. Pochybení soudů spatřuje v tom, že i přes neexistenci pravomocného a vykonatelného exekučního titulu exekuční řízení nezastavily. Podle stěžovatele jde o hrubé porušení jeho ústavně zaručených práv, které nelze ospravedlnit ani tím, že tato námitka nebyla vznesena v nalézacím řízení, nýbrž až v řízení exekučním. Možnost podání opravných prostředků proti rozhodnutí nalézacího soudu stěžovatel neměl, neboť se o něm dozvěděl až v exekučním řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
8. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, které ovšem neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajištěno právo na takové řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000). Bez ohledu na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se řídily ústavně souladnou judikaturou, která vylučuje přezkoumávat v exekučním řízení zákonnost ustanovení opatrovníka pro potřeby nalézacího řízení podle §29 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 20 Cdo 4154/2009).
9. Je tak zcela správný názor vyslovený Nejvyšším soudem, že stěžovatel měl nezákonné a protiústavní ustanovení opatrovníka namítat v žalobě pro zmatečnost podle §229 odst. 3 o. s. ř. a případně také v ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu ze dne 5. 3. 2009 č. j. 23 Cm 357/1998-192 podané ve lhůtě dvou měsíců počítané ode dne, kdy se stěžovatel o existenci rozsudku dozvěděl (srov. Nejvyšším soudem citované nálezy sp. zn. I. ÚS 559/2000 a sp. zn. III. ÚS 1231/09). Protiústavní ustanovení opatrovníka není důvodem k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 o. s. ř., jelikož v exekuci již nelze přezkoumávat, zda nalézací řízení předcházející vydání exekučního titulu proběhlo zákonným způsobem. Na tom nic nemění tvrzení stěžovatele, že je laickou osobou, neznalou práva. V této souvislosti lze totiž poukázat na zásadu vigilantibus iura scripta sunt (právo náleží bdělým), která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
10. Nad rámec uvedeného je možné ještě připomenout, že stěžovateli byl jako opatrovník ustanoven advokát (a nikoliv např. zaměstnanec soudu, jak bývalo obvyklé), u něhož byl předpoklad, že zájmy zastupovaného bude hájit řádně. Přinejmenším v tomto směru tedy byla judikatura Ústavního soudu respektována.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu