ECLI:CZ:US:2018:3.US.688.18.1
sp. zn. III. ÚS 688/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. Z., zastoupeného JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem, sídlem Murmanská 1250/5, Praha 10 ? Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2017 č. j. 6 Tdo 1355/2017-20, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2017 č. j. 8 To 543/2016-272 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 1 T 99/2015-224, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dále bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o škodě uplatněné poškozenými.
3. O odvoláních stěžovatele a poškozeného M. P. rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí okresního soudu z podnětu odvolání poškozeného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o náhradě škody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu pak rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 3 196 Kč a poškozenému M. P. škodu ve výši 37 651 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 33 392 Kč. Odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel vyslovuje názor, že okresním soudem nebyl zjištěn skutkový stav v takovém rozsahu, aby bylo možno rozhodnout o jeho vině, neboť přetrvávají pochybnosti o vzniku a existenci zranění poškozeného. Domnívá se, že nic nebránilo tomu, aby byl přibrán znalec z oboru zdravotnictví ke zjištění, zda zranění vzniklo. Soud měl také vyhovět jeho návrhu a vyslechnout svědka, nikoliv předem takový důkaz hodnotit. Stěžovatel má za to, že skutečnost, že způsobil svým jednáním újmu na zdraví, i další okolnosti, za nichž mělo dojít k napadení poškozeného, nebyly zjištěny natolik spolehlivě, aby se staly podkladem pro jeho odsouzení. Postupem soudů všech stupňů byly selektovány a současně opomenuty důkazy, které byly způsobilé ho vyvinit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. V souvislosti s námitkami stěžovatele proti skutkovým závěrům soudů, konkrétně proti jednostranně a neúplně zjištěnému skutkovému stavu, Ústavní soud připomíná, že ochrana právům, v trestním soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) a ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
9. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou obstát. Jde přitom o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
10. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazní situace. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Krajský soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý ze stěžejních důkazů nebyl proveden, nebo že by důkazy byly hodnoceny v rozporu s pravidly formální logiky. Neakceptoval pouze výrok o náhradě škody, proti kterému však stěžovatel žádné námitky nevznáší.
11. Stěžovatel sice shledává porušení svého práva na spravedlivý proces v provedení neúplného a jednostranného dokazování, na tuto jeho námitku však dostatečně reagoval krajský soud a zabýval se jí i Nejvyšší soud, který nezjistil, že by mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich vyvozenými byl dán extrémní rozpor. Shrnul-li, že skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou podloženy nejen výpovědí poškozeného a lékařskými zprávami o jeho zranění a možném mechanismu jeho vzniku, ale jsou podpořeny i výpověďmi dalších svědků, přičemž nepřisvědčil obhajobě v tom, že by lékařské zprávy nebyly správné a dostatečné, z ústavního hlediska jeho závěry obstojí, neboť odpovídají obsahu příslušného soudního spisu, resp. důkazům v něm obsaženým.
12. Namítá-li stěžovatel, že dokazování mělo být doplněno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví a výslechem navrhovaného svědka, Ústavní soud odkazuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti okresní soud dostál, neboť dostatečně vyložil, z jakých důvodů považoval návrh stěžovatele na výslech svědka za nadbytečný. K potřebnosti znaleckého posudku k přezkoumání zranění poškozeného se pak dostatečně vyjádřil Nejvyšší soud, který shledal zranění poškozeného v podobě zlomeniny dolního konce vřetenní kosti za dostatečně prokázané lékařskými zprávami, o jejichž správnosti a úplnosti nepochyboval.
13. Lze tedy uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu