ECLI:CZ:US:2018:4.US.1058.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1058/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti K. H., zastoupená JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Pařížská 68/9, 110 00 Praha, proti výrokům I, II, III, IV a V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2018 č. j. 12 Co 362/2017-769, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a 1) Obvodního soudu pro Prahu 9, 2) D. H., 3) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a 4) Městské části Praha 19, se sídlem Semilská 43/1, 197 00 Praha 9- Kbely, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka (dále rovněž "matka nezletilé A.") napadá předmětnou ústavní stížností výroky pod body I, II, III, IV a V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2018 č. j. 12 Co 362/2017-769, a tvrdí, že ústavní stížností napadený rozsudek v jí vymezeném rozsahu porušil principy právního státu a spravedlivého procesu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně prý byl porušen i čl. 4 odst. 3 Úmluvy o styku s dětmi, který uvádí, že v případě, že není v nejlepším zájmu dítěte udržovat styk s jedním z rodičů bez dohledu, je třeba zvážit možnost osobního styku s dohledem nebo jiné formy styku s tímto rodičem.
II.
Jak se zjišťuje ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 16 P 75/2012, obvodní soud rozsudkem ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. 25 Nc 154/2012, schválil ve věci péče o nezletilou A. L. H., dále jen "nezletilá A."), dohodu rodičů, podle níž byla nezletilá A. svěřena do výchovy matky, a otec se zavázal přispívat na její výživu částkou 3000,- Kč měsíčně. Součástí rozsudku byla i dohoda o styku otce s nezletilou A. Obvodní soud ustanovil jako opatrovníka pro toto řízení Městskou část Praha 19, odbor sociálních věcí a zdravotnictví. Pozdější návrh otce na změnu výchovného prostředí - svěření nezletilé A. do střídavé péče obou jejích rodičů, obvodní soud zamítl s tím, že prodloužil běžný styk otce s nezletilou A. o jeden den.
V červenci 2012 se matka nezletilé A. vdala a narodila se jí druhá dcera. Její manžel bydlí a pracuje v Německu, proto matka navrhla změnu výchovného režimu, neboť matka s dětmi hodlá žít u svého manžela v Německu. Za této situace zamítl obvodní soud návrh matky na nařízení předběžného opatření a konstatoval, že matka, které byla nezletilá A. svěřena do péče, má právo s ní vycestovat do zemí v rámci Evropské unie a o stycích s otcem se především dohodnout. V případě nemožnosti dohody má matka právo podat návrh na změnu úpravy styku otce s nezletilou A., což matka posléze učinila. V rámci tohoto řízení podávali oba rodiče nezletilé A. další návrhy na nařízení předběžných opatření a návrh otce na výkon rozhodnutí za neuskutečněné styky s nezletilou dcerou.
Usnesením ze dne 15. 1. 2014 č. j. 16 P 75/2012-188 obvodní soud nařídil předběžné opatření, jímž upravil nově styk otce s nezletilou A.
Dne 10. 12. 2014 obvodní soud rozsudkem č. j. 16 P 75/2012-341, 29 P a Nc 326/2013, 29 P a Nc 557/2013 v řízení o návrhu otce na změnu výchovy a úpravy styku rozhodl tak, že návrh otce na svěření nezletilé A. do jeho péče zamítl (výrok I) a zamítl i další návrh na svěření nezletilé A. do střídavé péče rodičů (výrok II). Obvodní soud současně upravil styk otce s nezletilou A. a způsob předávání a odevzdávání nezletilé A. oběma rodiči před a po uskutečněném styku (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 22. 9. 2015 č. j. 64 Co 147,148/2015-435 potvrdil rozsudek obvodního soudu ze dne 10. 12. 2014 ve výrocích I a II a doplňující rozsudek obvodního soudu ze dne 14. 1. 2015 ve výroku o věci samé. Týmž rozsudkem odvolací soud zrušil rozsudek obvodního soudu ve výrocích o styku otce s nezletilou, o předběžné vykonatelnosti a o nákladech řízení; v tomto rozsahu byla věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Dne 5. 4. 2017 obvodní soud rozsudkem č. j. 16 P 75/2012-681, 29 P a Nc 326/2013, 12 P a Nc 60/2016, 12 a Nc 105/2016, 12 P a Nc 337/2016 a 12 P a Nc 67/2017 rozhodl o úpravě styku, zákazu styku, uložení výchovného opatření, změně výchovy a zvýšení výživného tak, že řízení o zákazu styku s nezletilou A. se zastavuje (výrok I), řízení o uložení výchovného opatření otci se zastavuje (výrok II). Obvodní soud upravil styk otce s nezletilou A. na půdě Sdružení na ochranu ohrožených dětí v období prázdnin (výrok III), soud dále upravil styk s nezletilou A. prostřednictvím Skype webkamery (výrok IV), zvýšil výživné na částku 5 000,- Kč měsíčně (výrok V) a rozhodl o nedoplatku na výživném a o náhradě nákladů řízení (výroky VI, VII, VIII a IX). S odkazem na příslušná ustanovení občanského zákoníku soud prvního stupně konstatoval, že se přiklonil k návrhu opatrovníka i soudem ustanoveného znalce a ačkoliv se otec svým jednáním dlouhodobě dopouští manipulace a citového vydírání nezletilé A., které je způsobilé ovlivnit její psychický vývoj, v současné době nejsou dány podmínky pro faktické omezení výkonu práv a povinností vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti otce stanovením zákazu styku s nezletilou A. Nezletilá A. má k otci vybudovaný emocionální vztah, který i když negativně otcem ovlivňován, tvoří pozitivní složku jejího celkového všestranného rozvoje. Obvodní soud proto dospěl k závěru, že stanovení zákazu styku otce s nezletilou A. není v současné době v nejlepším zájmu nezletilé A. Podle názoru obvodního soudu odpovídá nejlépe zájmům nezletilé A. asistovaný styk, kdy bude zachován kontakt nezletilé A. s otcem. Skypová komunikace byla již upravena předběžným opatřením obvodního soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 16 P 75/2012-466 ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 22. 12. 2015 č. j. 64 Co 425/2015-489, kterým byla změněna úprava styku podle rozhodnutí ze dne 10. 12. 2014 č. j. 16 P 75/2012-341. Soudy tak rozhodly se zřetelem k tomu, že vzhledem k věku nezletilé A. a k její psychické a emocionální vyspělosti je vhodnější častější a časově méně intenzivní doba nepřímého kontaktu nezletilé A. s otcem formou skypového styku.
V případě řízení o uložení výchovného opatření otci - napomenutí, dospěl obvodní soud k závěru, že i když si je vědom skutečnosti, že otec se svého nevhodného jednání nezdržel ani v době jednání u soudu, má za to, že pro uložení výchovného opatření nejsou v současné době splněny podmínky.
Usnesením ze dne 29. 8. 2017 č. j. 16 P 75/2012-711, 29 P a Nc 326/2013, 12 P a Nc 60/2016, 12 P a Nc 105/2016, 12 P a Nc 337/2016 a 12 P a Nc 67/2017 obvodní soud odmítl odvolání stěžovatelky proti výrokům IV a VII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2017 č. j. 16 P 75/2012-681 jako opožděné.
Rozsudkem ze dne 16. 1. 2018 č. j. 12 Co 362/2017-769 k odvolání otce proti rozsudku obvodního soudu ze dne 5. 4. 2017 č. j. 16 P 75/2012-681 odvolací soud rozhodl tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a IV ohledně styku otce s nezletilou A. v jím uvedených termínech bez asistence. Odvolací soud dále změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku V i ohledně výše výživného s tím, že výživné se zvyšuje od 15. 9. 2019 na částku 4 500,- Kč a stanovil nově nedoplatek na výživném (výrok II).
Odvolací soud ve vztahu k měnícím výrokům uvedl, že se zaměřil na odvolací důvody otce, které směřovaly proti závěrům vyplývajícím ze znaleckého posudku PhDr. Hofírkové, které jsou vůči němu jednoznačně negativní a zčásti i proti posudku zpracovaného doc. PhDr. Preissem, když MUDr. Léblová byla při hodnocení osobnosti otce mnohem střízlivější. Po doplnění dokazování ke sporným otázkám a k současným poměrům rodičů dospěl odvolací soud k závěru, že u otce byl zjištěn "drobný posun" ve vnímání situace a potřebě korekce jeho projevů. Odvolací soud se vyslovil pro zachování osobního kontaktu otce s nezletilou bez dohledu třetí osoby za podmínky, že otec "přistoupí na sezení s psychologem nebo koučem a bude pracovat na osobním rozvoji". Od října 2017 otec absolvuje pravidelná psychoterapeutická sezení a jeho psycholog spolupracuje i s nadřízeným otce (podle ambulantní zprávy ze dne 22. 12. 2017 PhDr. Stanislava Hájka). Odvolací soud konstatoval negativní zkušenosti nezletilé A. i otce se skypovým stykem, který zúčastněným osobám nevyhovuje a zdůraznil, že přihlédl k provedeným důkazům, zejména ke znaleckým posudkům, ohledně úpravy styku však především vzal v úvahu silnou citovou vazbu nezletilé A. k otci, ke snaze otce regulovat svoje chování směrem k matce a její nové rodině, jakož i k dosud funkčnímu styku otce s nezletilou A. bez přítomnosti třetích osob. Odvolací soud zdůraznil právo rodiče i dítěte na vzájemný styk a zdůraznil, že takové právo je nejdůležitějším právem, které se pojí s právem na rodinný život. Jeho realizaci může zabránit pouze zjištění, že takový styk je v rozporu se zájmem nezletilé, případně že dosahuje intenzity protiprávního jednání. Ani jedno z obou předpokladů omezení či zákazu styku v projednávané věci nebylo prokázáno.
III.
Odvolacímu soudu v ústavní stížnosti stěžovatelka konkrétně vytýká, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí sice uvedl, že převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, v napadeném rozhodnutí však vůbec nevzal v úvahu dosud zjištěný skutkový stav a rozhodl v extrémním rozporu s důkazy, které provedl soud prvního stupně. Takto prý postupoval, aniž by prohlásil důkazy provedené soudem prvního stupně za nepoužitelné, či nedůvěryhodné. Podle názoru stěžovatelky odvolací soud nevzal v úvahu při svém rozhodování závěry znaleckých posudků PhDr. Hofírkové a PhDr. Preisse, přičemž na druhé straně údajně "nadhodnotil" posudek Mgr. Blatné, který není znaleckým posudkem, proto byl proveden jen jako jeden z listinných důkazů. Stěžovatelka dále opakuje závěry vyplývající ze znaleckých posudků PhDr. Hofírkové a PhDr. Preisse, které jsou při hodnocení osobnosti otce nezletilé A., jeho výchovných a pečovatelských schopností povětšinou negativní a tvrdí, že odvolací soud se těmito závěry důsledně neřídil. Pokud prý odvolací soud hodnotil tyto poznatky v souvislosti s pouhým sdělením (posudkem) Mgr. Blatné, měl jejich "rozpory" odstranit za pomoci revizního znaleckého posudku, případně výslechem znalců (k tomu dále stěžovatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, usnesení ze dne 17. 3. 2016 sp. zn. 29 Cdo 4153/2015 a rozsudek ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4562/2010).
Stěžovatelka je proto přesvědčena, že odvolací soud nepostupoval ve smyslu ustanovení §127 odst. 2 o. s. ř., jestliže neodstranil existující rozpory v závěrech znalců, ale nahradil je vlastní úvahou. Rozsudek Městského soudu v Praze je prý z výše vyložených důvodů nutno považovat za nepřezkoumatelný s prvky libovůle, neboť odvolací soud prý bez "náležitého podkladu" sám učinil závěr o sporné otázce ohledně výchovných schopností a předpokladů otce nezletilé A. Změna rozsudku soudu prvního stupně, týkající se nově upraveného styku otce s nezletilou A., tak prý není v nejlepším zájmu nezletilé A., ale v jejím přímém rozporu.
IV.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření odvolacího soudu. Toto vyjádření odkazuje na písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí a odvolací soud v něm zdůraznil, že jeho rozhodnutí je založeno na ochraně nejlepšího zájmu nezletilé A. Vzhledem k tomu, že obsah tohoto vyjádření nepřinesl do řízení pro účastníky žádné nové, dosud neznámé poznatky, nezasílal ho Ústavní soud stěžovatelce k replice.
V.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
VI.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami stěžovatelky o údajném porušení jejích ústavně garantovaných práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů.
Stěžejní otázkou, předkládanou stěžovatelkou k posouzení Ústavnímu soudu, jsou údajné rozpory ve znaleckých posudcích soudem ustanovených znalců se závěry vyplývajícími z posudku Mgr. Blatné, zpracovaného na základě zadání otce nezletilé A. Stěžovatelka je přesvědčena, že odvolací soud, pokud měl pochyby o správnosti závěrů znaleckých posudků, měl nechat zpracovat revizní znalecký posudek. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že ponechal stranou závěry především soudní znalkyně PhDr. Hofírkové a "přehodnotil je v souladu s aktuálním stavem, reprezentovaným především vyjádřením otce nezletilé A.".
K těmto námitkám Ústavní soud připomíná, že proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán zásadou volného hodnocení důkazů. Proto obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba. Nejsou však povinny všechny navržené důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné (k tomu např. viz usnesení ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 3371/10, resp. usnesení ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3175/11, všechny judikáty dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Obecné soudy v posuzovaném případě využily odborných znalostí soudem ustanovených znalců, jejich závěry však byly nuceny hodnotit v přímé souvislosti se všemi, v průběhu řízení provedenými důkazy a najevo vyšlými skutečnostmi. Rozhodnutí obecných soudů nemusí "kopírovat" zjištění či odborné doporučení znalců. Závěry i doporučení, obsažené ve znaleckém posudku, nesmí soud nekriticky přejímat. Znalecký posudek soud hodnotí podle §132 o. s. ř. jako každý jiný důkaz, ovšem, chce-li se od něj odchýlit, musí svůj závěr přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudu přitom nic nebrání v tom, aby závěry znaleckého posudku v případě potřeby ověřil i jinými důkazy, zejména za situace, kdy je možné doplnit či jinak zpřesnit jím uvedené údaje.
Tak je tomu i v nyní projednávané věci, v níž časový odstup mezi jednotlivými zpracovanými znaleckými posudky byl značný. Z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by odvolací soud zpochybňoval odborné závěry znaleckého zkoumání obou soudy ustanovených znalců, ale při svém rozhodování vzal v úvahu snahu otce změnit dopady jeho chování, přičemž nemohl přehlédnout existující silnou citovou vazbu mezi nezletilou A. a jejím otcem. Tato stálá a silná citová vazba, jak zdůraznil odvolací soud, byla prokázána nejen ze znaleckých posudků, ale i z dalších, v průběhu řízení provedených důkazů. Tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud při svém rozhodování zpochybnil odborné závěry soudem ustanovených znalců a "upřednostnil" odborné vyjádření Mgr. Blatné, tak nemají reálné opodstatnění a nelze proto na projednávaný případ aplikovat závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu citovaných stěžovatelkou.
Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud dostál principům uvedeným v ustanovení §132 o. s. ř. a §157 odst. 2 o. s. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a srozumitelně vyložil, na základě jakých skutečností a provedených důkazů dospěl k rozhodnutí, napadenému nyní projednávanou ústavní stížností. Bez významu k nově upravenému styku rozhodně není ani skutečnost, že odvolací soud tak rozhodl s ohledem na nejlepší zájem nezletilé A., a s důrazným upozorněním adresovaným otci nezletilé, že pokud by se výkon jeho rodičovských práv "jakkoli dostal do rozporu se zájmy nezletilé A., soud by mohl kdykoli jeho styk omezit či úplně zakázat, a to i předběžným opatřením".
Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností napadá i další výroky odvolacího soudu, které se týkají úpravy výše výživného na nezletilou A. a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudy obou stupňů. Ohledně těchto výroků však mimo svůj nesouhlas nepřináší stěžovatelka žádnou ústavně relevantní argumentaci, kterou by se Ústavní soud mohl zabývat.
Ústavní soud navíc pokládá za potřebné znovu zdůraznit, že přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu rodinně právních věcí, do nichž zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je zásadně doménou obecných soudů, které, se znalostí spisu a vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a s orgánem sociálně právní ochrany dětí, mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit konečné rozhodnutí, jež bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájmy nezletilých dětí.
Konečně Ústavní soud připomíná obecný a notoricky známý poznatek, že soudní spory mezi rodiči vedou často k traumatizování nezletilých dětí, které se stávají obětmi chování svých rodičů. Optimální cestou vedoucí k nalezení nejlepšího zájmu dítěte není konfliktní soudní pře, nýbrž rozumná dohoda rodičů. Postrádají-li rodiče tento rozumný náhled, nelze dospět k dobrému řešení žádným soudním rozhodnutím.
Ústavní soud proto s ohledem na závěry výše vyložené, nemohl přisvědčit tvrzením stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod a ústavní stížnost proto odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu