ECLI:CZ:US:2018:4.US.1185.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1185/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti doc. JUDr. Ing. Daniela Nováka, CSc. a Michaela Nováka, zastoupeného doc. JUDr. Ing. Danielem Novákem, CSc., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2017 č. j. 28 Cdo 5324/2016-1532, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2016 č. j. 24 Co 155/2015-1386, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti A) Obvodního soudu pro Prahu 4, B) Renáty Akyolové, C) Edity Košové, obou zastoupených JUDr. Čestmírem Kubátem, CSc., advokátem, se sídlem Maiselova 19, 110 00 Praha 1, D) hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, 110 00 Praha 1, IČ: 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, se sídlem Na Slupi 134/15, 128 00 Praha 2, E) obchodní společnosti Corinthia Panorama, s. r. o., se sídlem Milevská 1695/7, 140 63 Praha 4, IČ: 27191729, zastoupené Mgr. Ing. Danou Jackovou, advokátkou, se sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1, F) obchodní společnosti Technická správa komunikací hl. m. Prahy, a. s., se sídlem Řásnovka 770/8, 110 00 Praha 1, IČ: 03447286, G) Obvodního bytového podniku v Praze 4, státního podniku v likvidaci, se sídlem Hvězdova 1594/19, 140 00 Praha 4, IČ: 00063541, a H) České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3, IČ: 01312774, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 19. dubna 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se doc. JUDr. Ing. Daniel Novák, CSc. a Michael Novák (dále také jako "stěžovatelé") domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byly porušeny článek 36 odst. 1, článek 37 odst. 3 a článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i článek 95 odst. 1 a článek 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatelé svůj návrh následně doplnili podáním ze dne 29. prosince 2017.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Právní předchůdkyně stěžovatelů, paní Věra Nováková, se společně s Renátou Akyolovou a Editou Košovou (dále jen "žalobkyně), domáhala v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále také jen "soud prvního stupně") pod sp. zn. 16 C 29/2003 vydání rozhodnutí, jímž by soud prvního stupně nahradil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Pozemkového úřadu ze dne 16. července 2002 č. j. PÚ 885/92/4. Označeným rozhodnutím totiž Magistrát hlavního města Prahy rozhodl, že žalobkyně nejsou vlastnicemi nárokovaných pozemků (sporné pozemky, o něž jde v projednávané věci, vznikly později na základě geometrického plánu pro rozdělení pozemků), neboť tyto nelze vydat z důvodu překážky dle §11 odst. 1 písm. c) zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), protože po přechodu vlastnického práva na stát byly zastavěny sídlištěm Pankrác I. a hotelem Panorama.
2) V průběhu řízení před soudem prvního stupně paní Věra Nováková zemřela. Soud prvního stupně proto rozhodl, že v řízení bude pokračováno s jejími dědici, tj. doc. JUDr. Ing. Danielem Novákem, CSc. a Michalem Novákem.
3) Rozsudkem ze dne 10. února 2015 č. j. 16 C 29/2003-1218 ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 12. března 2015 č. j. 16 C 29/2003-1278, opravným usnesením téhož soudu ze dne 2. dubna 2015 č. j. 16 C 29/2003-1298, a doplňujícím usnesením ze dne 18. května 2015 č. j. 16 C 29/2003-1323 (poté, co jeho předchozí rozhodnutí zrušil Městský soud v Praze), soud prvního stupně nahradil napadené rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy a rozhodl, že Renáta Akyolová, Edita Košová, doc. JUDr. Ing. Daniel Novák, CSc. a Michal Novák (společně dále jen jako "žalobci") jsou rovnodílnými ideálními spoluvlastníky pozemků specifikovaných ve výroku I jeho rozsudku. Zároveň rozhodl, že žalobci nejsou vlastníky (jiných) pozemků specifikovaných ve výroku II jeho rozsudku. Zbývajícími výroky III až VI soud prvního stupně rozhodl o vrácení zálohy na znalecký posudek a o nákladech řízení.
4) Soud prvního stupně vybudoval své rozhodnutí na závěru, že ačkoliv je většina sporných pozemků zastavěna, nejde o zastavění stavbami ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Navíc vydání sporných pozemků žalobcům nebrání ani skutečnost, že by tímto byl jakkoliv dotčen či ohrožen veřejný zájem. V případě sporných pozemků, na nichž se v současné době nachází sídliště Pankrác I (a jejichž vlastníkem je hlavní město Praha) soud prvního stupně konstatoval, že vyjma části pozemků tvořících plochu nezbytnou k účelnému užívání staveb nacházejících se na sídlišti, vydání sporných pozemků nic nebrání. Na komplex sídliště totiž nelze nahlížet jako na jedinou stavbu, nýbrž na řadu dílčích staveb. Účel sídlištní výstavby zároveň nelze povyšovat nad nároky žalobců. Ohledně pozemků, na nichž se nacházejí asfaltové plochy představující parkoviště, chodníky či parkovou úpravu, soud prvního stupně uvedl, že tyto nepředstavují stavby ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, pro které by nebylo možné sporné pozemky vydat žalobcům. Konečně co se týče sporných pozemků patřících obchodní společnosti Corinthia Panorama, s. r. o., na nichž se nachází parkoviště a obslužná plocha při hotelu Panorama, soud prvního stupně uzavřel, že ani v tomto případě vydání pozemků nic nebrání.
5) Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání žalobci, hlavní město Praha i obchodní společnost Corinthia Panorama, s. r. o.
6) Rozsudkem ze dne 11. února 2016 č. j. 24 Co 155/2015-1386 Městský soud v Praze (dále také jen "odvolací soud") změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Výrok o vrácení záloh na znalecký posudek rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
7) Odvolací soud konstatoval, že závěry soudu prvního stupně jsou v rozporu s aktuální judikaturou Ústavního soudu ohledně výkladu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, co se zastavění pozemků týče. K tomu poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. července 2014 sp. zn. I. ÚS 581/2014 a ze dne 21. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 536/14 (jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). Z nich se podává, že v situaci kdy pozemky, které mají být vydány, jsou užívány výhradně pro veřejné účely a jejich individuální užívání ze strany oprávněných osob je objektivně nereálné, nastává právní stav neslučitelný s účelem pozemkové restituce. Odvolací soud shledal, že část sporných pozemků, na nichž se nachází plochy zeleně v rámci sídliště Pankrác I nelze vydat, neboť by tím vznikl právní stav neslučitelný s účelem restituce. Ohledně pozemku, jenž je součástí rozlehlého parkoviště, odvolací soud konstatoval, že ani jeho individuální užití v souladu se zákonem o půdě není objektivně reálné. Tentýž závěr odvolací soud učinil i ve vztahu k pozemkům, které přiléhají k pozemní komunikaci a jsou užívány čistě pro veřejné účely. Ohledně pozemků, na nichž se nachází komunikace, představující příjezdovou cestu k hotelu, případně parkoviště, anebo obslužná plocha hotelu, vyšel odvolací soud z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, formulující kritéria aplikace §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě v případech, kdy předmětný pozemek tvoří se stavbou funkční celek (areál). Odvolací soud tato kritéria aplikoval na poměry projednávané věci a uzavřel, že dané pozemky jsou funkčně spojeny s hlavní stavbou (hotelem), od níž nemohou být odděleny, aniž by tím zároveň nebyl narušen provoz hotelu.
8) Proti rozsudku odvolacího soudu podali Renáta Akyolová, doc. JUDr. Ing. Daniel Novák, CSc., Michael Novák a hlavní město Praha dovolání, která Nejvyšší soud (dále také jen "dovolací soud") usnesením ze dne 14. března 2017 č. j. 28 Cdo 5324/2016-1532 odmítl. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl zčásti pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti a dovolacího důvodu, zčásti pro nepřípustnost.
III.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti předně uvádějí, že stěžejním je z hlediska rozhodování v projednávané věci aspekt plynutí času. Jsou toho názoru, že protože jde o občanskoprávní spor, měla být celá věc řešena podle právního stavu a judikatury ke dni zahájení řízení, tj. k 27. únoru 2003. Nárok na vydání sporných pozemků jim vznikl již v roce 1991 (podáním návrhu) a následná změna právních předpisů a rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu proto nemohou jít k jejich tíži.
Ve vztahu k vlastnictví obchodní společnosti Corinthia Panorama, s. r. o., k části sporných pozemků stěžovatelé namítají, že dané pozemky byly privatizovány protiprávně, neboť v rozhodné době již probíhalo restituční řízení (jinými slovy nabytí těchto pozemků uvedenou obchodní společností označují za absolutně neplatné). Napadená rozhodnutí obecných soudů prý tento protiprávní stav fakticky legalizovala.
Následně stěžovatelé předestírají jednotlivé argumenty proti důvodům rozsudku odvolacího soudu. Především namítají, že rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, z nichž odvolací soud vyšel, byla předložena žalovanými, avšak stěžovatelé neměli možnost se seznámit s jejich obsahem a závěry. Z tohoto důvodu následný rozsudek odvolacího soudu označují za překvapivý a porušující ustanovení §118a o. s. ř. Postupem odvolacího soudu tak byl dle stěžovatelů porušen princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 96 odst. 1 Ústavy a článku 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo vyjádřit se k provedeným důkazům, plynoucí z článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny. K tomu stěžovatelé poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009 sp. zn. 22 Cdo 646/2009 a nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02.
Ohledně sporných pozemků, které jsou v současnosti ve vlastnictví obchodní společnosti Corinthia Panorama, s. r. o., stěžovatelé namítají neplatnost převodu vlastnictví těchto pozemků, neboť převod odporoval restitučním předpisům. Co se týče posouzení samotného právního režimu těchto pozemků, jsou stěžovatelé přesvědčeni, že vydání pozemku, na němž se nachází parkoviště u hotelu Panorama, nic nebrání, neboť zde není dán veřejný zájem. Co se týče samotného užívání hotelu Panorama, stěžovatelé poukázali na závěry vyplývající z analýzy alternativní dopravní obsluhy hotelu Panorama, dle nichž je v případě vydání sporných pozemků provoz hotelu nadále možný po vybudování nového parkoviště a vjezdu na jeho protější straně. K tomuto stěžovatelé dodávají, že otázkou absolutní neplatnosti převodu vlastnictví předmětných pozemků se odvolací a dovolací soud vůbec nezabývaly.
Ohledně sporných pozemků, na nichž se nacházejí zelené plochy v rámci sídliště Pankrác I stěžovatelé uvádějí, že se domáhají vydání pouze těch částí pozemků, jejichž vydání nijak nezkomplikuje život obyvatel sídliště. K tomu stěžovatelé připomínají, že bezprostředně sousedící pozemky, na nichž se rovněž nacházejí zelené plochy v rámci téhož sídliště, již byly v minulosti jiným oprávněným osobám vydány.
Stěžovatelé v souvislosti s průběhem kauzy rovněž namítají, že postupem správních orgánů a obecných soudů bylo porušeno jejich právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle článku 38 odst. 2 Listiny. Nárok na vydání pozemků byl oprávněnými osobami uplatněn již v roce 1991. Správní orgán rozhodl v roce 2002 a žaloba byla podána v roce 2003. Řízení před soudem prvního stupně probíhalo - po zrušení jeho prvního rozsudku odvolacím soudem - od roku 2003 do roku 2015. Dobu, po kterou všechna související řízení probíhala, považují stěžovatelé za "nelidsky dlouhou" a odporující základním principům demokratického právního státu.
Stěžovatelé proto navrhují zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich shora uvedená základní práva a ústavní pořádek České republiky. Závěrem stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud uložil obecným soudům rozhodnout v dané věci neprodleně.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, vyžádal si dle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření zbývajících účastníků a vedlejších účastníků řízení, jakož i spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 29/2003.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za opodstatněnou a odkázal na své napadené usnesení.
Městský soud v Praze obdobně poukázal na závěry svého napadeného rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření konstatoval, že právní posouzení dané věci se podává z napadených rozhodnutí obecných soudů, přičemž je důsledkem změny judikatury, k němuž došlo v průběhu projednávání dané věci. Připustil, že v takovém případě dochází k "vytracení se práva oprávněných osob na spravedlivý proces".
Hlavní město Praha ve svém vyjádření jednak uvedlo, že stěžovatelé ve vztahu k namítané nepřiměřené délce správního a soudního řízení nevyčerpali veškeré dostupné procesní prostředky ochrany svých práv. Výklad ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě provedený obecnými soudy považuje vedlejší účastnice za správný, neboť sporné pozemky nelze vydat s ohledem na rozpor následného právního stavu s účelem pozemkové restituce.
K ústavní stížnosti stěžovatelů se vyjádřili i Renáta Akyolová a Edita Košová, které považují ústavní stížnost za důvodnou. Vedlejší účastnice kvitují především výhradu stěžovatelů stran nepředvídatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Co se týče posouzení možnosti vydání pozemků ve vlastnictví obchodní společnosti Corinthia Panorama, s. r. o., uvádějí, že skutkové závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování a odůvodnění napadeného rozsudku proto ve světle požadavků článku 36 odst. 1 Listiny neobstojí.
Obchodní společnost Corinthia Panorama, s. r. o., ve svém vyjádření namítla, že dovolání stěžovatelů nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., pročež by měla být ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná. Právní posouzení provedené odvolacím soudem označila za správné a korespondující s aktuální judikaturou Ústavního soudu v restitučních věcech vztahujících se k tzv. funkčním areálům.
Česká republika - Státní pozemkový úřad ve svém vyjádření uvedla, že má za to, že v projednávané věci obecné soudy rozhodovaly v souladu s platnou právní úpravou a ústavní stížnost označila za neoprávněnou.
Ústavní soud s ohledem na obsah vyjádření, která nepřinášejí do projednávané věci žádné nové relevantní argumenty, které by již stěžovatelům nebyly známy z napadených rozhodnutí, konstatuje, že zaslání vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení stěžovatelům k případné replice by postrádalo smysl.
V.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí a seznámení s příslušným spisovým materiálem shledal, že ústavní stížnost stěžovatelů je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s tím, že odvolací soud při posuzování jejich nároku na vydání sporných pozemků vyšel z judikatury Ústavního soudu, která byla přijata v průběhu řízení před obecnými soudy. Stěžovatelé dále namítají, že odvolací soud je neseznámil s rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na jejichž závěrech vybudoval své právní posouzení věci, čímž podle jejich názoru porušil princip rovnosti účastníků řízení. Konečně stěžovatelé rozporují samotné právní posouzení podmínek vydání sporných pozemků, resp. judikatorní výklad §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Ústavní soud předně připomíná, že dovolací soud dovolání stěžovatelů dílem odmítl jako nepřípustné ve smyslu §237 o. s. ř., dílem jako vadné ve smyslu §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahovalo řádné vymezení toho, v čem stěžovatelé spatřovali splnění předpokladů přípustnosti dovolání, případně řádné vymezení dovolacího důvodu. Z usnesení dovolacího soudu není zcela zřejmé, v jaké části považoval dovolání stěžovatelů za nepřípustné. Ústavní soud - ve snaze vystříhat se přepjatého formalismu - proto nepřistoupil k odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustného návrhu ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů ve světle stížnostních námitek.
Z hlediska posouzení případného zásahu do dotčených základních práv a svobod stěžovatelů se Ústavní soud nejprve zabýval námitkou porušení principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny, práva být slyšen ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny a překvapivostí rozsudku odvolacího soudu.
Ústavní soud z obsahu spisu ověřil, že argumentaci založenou na nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 a sp. zn. II. ÚS 536/14 v projednávané věci předložily odvolacímu soudu již hlavní město Praha a obchodní společnost Corinthia Panorama, s. r. o., v rámci svých odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l. 1261 a 1275 soudního spisu). Stěžovatelé tak měli možnost se s vývojem rozhodovací praxe Ústavního soudu seznámit a případně na ni reagovat v rámci svého vyjádření k odvoláním hlavního města Prahy a obchodní společnosti Corinthia Panorama, s. r. o. Vyjádření stěžovatelů k odvoláním je založeno ve spise na č. l. 1309-1311.
Odvolací soud tedy neporušil ustanovení §213b odst. 1, ve spojení s §118a odst. 2 o. s. ř., neboť odlišné právní posouzení zde vyplynulo z argumentace obsažené v odvoláních protistrany. Stěžovatelé byli s touto argumentací seznámeni a bylo na nich, jakým způsobem se s ní vypořádají v rámci svého vyjádření. V projednávané věci nejde o případy, jimiž se Ústavní soud zabýval např. ve svých nálezech ze dne 4. dubna 2013 sp. zn. I. ÚS 3271/12, ze dne 22. května 2013 sp. zn. I. ÚS 3844/12, ze dne 29. března 2016 sp. zn. IV. ÚS 3085/15, anebo ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02 (na něž odkazují stěžovatelé, a kde Ústavní soud posuzoval situací, kdy odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, avšak na základě zcela odlišného právního hodnocení). Nejde ani o situaci, jíž se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. dubna 2009 sp. zn. 22 Cdo 646/2009, na nějž stěžovatelé rovněž poukazují. Zde totiž Nejvyšší soud přistoupil ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu, který změnil rozsudek soudu prvního stupně na základě právního posouzení, které do věci nevnesl žádný z účastníků řízení (a proto bylo následné rozhodnutí odvolacího soudu pro účastníky řízení nepředvídatelné).
Ústavní soud dodává, že napadený rozsudek není překvapivým ani z důvodu, že odvolací soud poukázal na aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu, která v době jeho rozhodování ještě nebyla veřejně přístupná (odvolacímu soudu je předložil v kopii zástupce hlavního města Prahy). Jakkoliv totiž s těmito rozhodnutími nebyli stěžovatelé seznámeni, jejich podstata - z hlediska právního posouzení odvolacího soudu - spočívala pouze v odkazu na aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která reflektuje právní závěry formulované Ústavním soudem v nálezech sp. zn. I. ÚS 581/2014 a sp. zn. II. ÚS 536/14. Jinými slovy, odvolací soud závěry těchto rozhodnutí sám neaplikoval (jak je zřejmé ze strany 14 jeho rozsudku) ale doslova pouze uvedl, že i "aktuální judikatura Nejvyššího soudu vychází ze shodných závěrů jako shora zmíněné nálezy Ústavního soudu, jak je zřejmé z rozhodnutí 28 Cdo 220/2014, 28 Cdo 4086/2013 a (...) 28 Cdo 2720/2015, 28 Cdo 2013/2014".
Námitka stěžovatelů, že právní hodnocení odvolacího soudu pro ně bylo překvapivé, neboť neměli možnost se s judikaturou uváděnou protistranou seznámit, proto neobstojí. Napadený rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za překvapivý, případně porušující princip rovnosti účastníků řízení či zásadu audiatur et altera pars. V tomto směru srov. naopak usnesení Ústavního soudu ze dne 23. května 2012 sp. zn. IV. ÚS 728/12, ze dne 11. září 2014 sp. zn. III. ÚS 1199/14, anebo ze dne 11. ledna 2017 sp. zn. II. ÚS 3268/16.
Další námitka stěžovatelů se dotýká problematiky časových účinků soudních rozhodnutí představujících změnu dosavadní rozhodovací praxe a jejich vlivu na dosud probíhající soudní řízení.
Ústavní soud zde připomíná, že judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, nýbrž i měněna, a to např. v návaznosti na vývoj sociální reality, podmínky života apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšších soudních instancí povolaných ke sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů je nezbytné hledět na skutečnost, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. května 2009 sp. zn. IV. ÚS 2170/08, ze dne 11. září 2009 sp. zn. IV. ÚS 738/09, ze dne 5. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09, či ze dne 31. května 2016 sp. zn. II. ÚS 2635/15).
Již dříve Ústavní soud uznal, že především v horizontálních právních vztazích (což je i případ projednávané věci) stojí soud rozhodující po změně judikatury před nelehkým dilematem. Nový právní názor totiž může aplikovat retrospektivně, čímž ovšem zpravidla zasáhne do očekávání, jež dřívější judikatura u svých adresátů mohla vyvolat. Opačný postup by však znamenal, že soud vědomě aplikuje "nesprávný" právní názor, a navíc by byl sporný i z hlediska principu rovnosti. Zatímco v jednom řízení (v tom, v němž byl právní názor změněn) by byl nový právní názor aplikován ve prospěch jednoho z účastníků, účastníkům dalších řízení - byť by jejich pozice byla srovnatelná - by se tohoto dobrodiní již nedostalo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2015 sp. zn. II. ÚS 1955/15).
V horizontálních právních vztazích (v případě vertikálních právních vztahů srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11) proto zůstává zásadou incidentní retrospektivita nových právních názorů vytvořených judikatorními změnami. Nový právní názor bude ergo aplikován na všechna probíhající řízení. Soud totiž právo stricto sensu přímo netvoří, nýbrž "pouze" je nalézá v jiných pramenech práva a změna judikatury takto nazíráno není ničím jiným než zohledněním celkového kontextu vývoje výkladu a aplikace dané právní normy, případně někdy i "opravou dříve vysloveného omylu". Podstatou soudcovské interpretace práva je proto nalézání správného významu právních norem, přičemž soud může dospět i k názoru, že předchozí judikatura byla nesprávnou interpretací práva. Podstatné je, aby tento odklon byl proveden právem předvídaným způsobem (zde výkladem provedeným Ústavním soudem a navazující sjednocující činností v rozhodování Nejvyššího soudu). Není tedy možné, aby na právní vztahy proběhlé v minulosti byly aplikovány překonané právní názory z doby před jejich změnou, která proběhla v důsledku rozhodnutí k tomu oprávněného soudního tělesa (srov. Kühn, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. Praha: Auditorium, 2013, s. 147 a násl.) [viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1955/15].
Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud formuloval i případné výjimky z této zásady, které mohou být dány specifickými okolnostmi projednávané věci, které založí intenzivnější zájem na ochraně legitimního očekávání adresátů právních norem. Je na účastnících řízení, aby vůči soudu argumentovali právě těmito specifiky, která výjimečnou neaplikaci nového právního názoru odůvodní. Taková "výjimečnost" dané situace nicméně nemůže spočívat pouze v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal; zmíněné důsledky jsou totiž pojmovými znaky judikatorního odklonu a nemohou tedy pochopitelně zakládat tuto výjimečnost. Výjimečnost odchýlení se od zásady incidentní retrospektivy odráží realitu soukromoprávního vztahu, kde zásadně zaslouží ochranu nejen důvěra jedné strany ve výklad práva podaný již překonanou judikaturou, ale též oprávněné očekávání druhé strany v to, že původně nesprávný výklad práva již nadále nebude aplikován na dřívější právní vztahy. V mnohých případech "běžných právních vztahů" ostatně není žádného důvodu, aby důvěra jedné strany řízení bez dalšího převážila nad oprávněnými očekáváními druhé strany (srov. též Kühn, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. Praha: Auditorium, 2013, s. 162).
Ústavní soud nezjistil v projednávané věci žádné výjimečné okolnosti, jež by vedly k vyloučení aplikace zásady incidentní retrospektivity a umožnily tak prosazení judikatorně překonaných právních závěrů dřívější rozhodovací praxe obecných soudů.
Stran projednávané věci je nutné uvést následující.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 si Ústavní soud ověřil charakter sporných pozemků, jejichž vydání se stěžovatelé domáhali. Částečně jde o pozemky - ostatní plochu se způsobem využití "zeleň" (pozemky v rámci sídliště Pankrác I), případně ostatní komunikace (parkoviště v rámci sídliště Pankrác I). Ve zbytku pak o pozemky - ostatní plochu se způsobem využití "ostatní komunikace" (úzké pásy pozemků podél silnice, parkoviště a zpevněná obslužná plocha okolo hotelu Panorama).
V případě pozemků nacházejících se na sídlišti Pankrác I Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud v rámci svého právního posouzení (strana 14 jeho rozsudku) zcela vyšel ze závěrů ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu k problematice (ne)vydávání pozemků, které jsou využívány pro veřejné účely, a kde plnohodnotná realizace vlastnického práva restituentů nepřichází v úvahu (k tomu srov. aktuálně nález Ústavního soudu ze dne 11. července 2017 sp. zn. III. ÚS 1961/15). Je třeba doplnit, že odvolací soud tak učinil v situaci, kdy dříve zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, přičemž důvodem jeho postupu bylo nesprávné posouzení "zastavěnosti" sporných pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Soud prvního stupně následně dospěl k závěru, že sporné pozemky nejenže nejsou zastavěny, ale jejich vydání nebrání případný veřejný zájem, resp. jejich užití pro veřejné účely.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 14. července 2004 sp. zn. IV. ÚS 176/03 vyložil, že účelem výluk formulovaných v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, které v takovém případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků. Takto vyjádřený veřejný zájem či práva třetích osob navíc vylučují nebo omezují využití pozemku v jiném vlastnictví. V nálezech sp. zn. II. ÚS 536/14, sp. zn. I. ÚS 581/14 či sp. zn. III. ÚS 1961/15 se Ústavní soud dále zabýval otázkou poměřování existujícího veřejného zájmu a omezením restitučního nároku.
Odvolací soud v projednávané věci (byť implicitně) zvážil v kolizi stojící veřejný zájem - neboť sporné pozemky, které se nacházejí na sídlišti Pankrác, představují veřejnou zeleň, případně veřejné parkoviště sloužící obyvatelům sídliště - a restituční nárok. Dospěl přitom k závěru, že sporné pozemky jsou využívány výhradně pro veřejné účely a jejich individuální užívání ze strany stěžovatelů je objektivně nereálné. Přitom nemůže-li restituent objektivně užívat nemovitosti, jež mají být po kladném výroku o jeho vlastnictví předmětem potenciálního vydání podle zákona o půdě, nastává právní stav neslučitelný s účelem restituce, deklarovaným v preambuli a ustanovení §1 daného zákona (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 a sp. zn. II. ÚS 536/14). Vydání sporných pozemků nacházejících se na sídlišti Pankrác I proto brání povaha těchto pozemků, jakožto veřejných statků, na jejichž nerušeném užívání ze strany blíže neurčeného počtu osob je dán veřejný zájem, který převažuje nad restitučním nárokem stěžovatelů.
Stran pozemků ve vlastnictví obchodní společnosti Corinthia Panorama, s. r. o. odvolací soud vycházel jednak ze shora citované judikatury Ústavního soudu, avšak současně se zabýval i otázkou, zda zde není dáno funkční spojení mezi dotčenými pozemky a stavbou - hotelem Panorama, pro které lze přiznat celému takovému souboru charakter funkčního celku (areálu) [k tomu odvolací soud vyšel z kritérií formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007 sp. zn. 28 Cdo 2518/2006].
Na podkladu důvodů označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu odvolací soud dospěl k závěru, že pozemky, na nichž se nachází parkoviště a zpevněná obslužná plocha okolo hotelu Panorama, jsou funkčně spojeny s hlavní stavbou, přičemž od ní nemohou být odděleny, aniž by to nenarušilo provoz hotelu Panorama. Zároveň však odvolací soud dodal, že nejenže dotčené pozemky tvoří s hlavní stavbou jeden funkční celek, ale je zároveň nepochybné, že část pozemků užívá veřejnost a v neposlední řadě je případné využívání dotčených pozemků oprávněnými osobami v souladu s účelem zákona o půdě (i s ohledem na poměry v daném území) zcela nereálné.
Konečně, co se pozemků tvořících úzké pásy podél pozemní komunikace týče, je zjevné, že tyto nejenže slouží veřejnosti (nachází se na nich chodník), ale zároveň přímo přiléhají k pozemní komunikaci a ani jejich využití v souladu s účelem zákona o půdě není objektivně možné.
Ústavní soud na tomto místě připomíná (jak správně poukazují i stěžovatelé), že v případě pozemků ve vlastnictví obchodní společnosti Corinthia Panorama, s. r. o., přiléhajících k hotelu Panorama, zde proti sobě nestojí veřejný zájem a restituční nárok, ale restituční nárok a práva třetí osoby. V tomto směru proto Ústavní soud zvažoval, zda případné vydání dotčených pozemků bude představovat zásah do práv třetích osob a dospěl k závěru, že tomu tak je a že potřeba ochrany těchto práv převažuje nad potřebou ochrany restitučního nároku stěžovatelů. K tomu lze ostatně poukázat na závěry soudu prvního stupně, dle něhož v případě vydání dotčených pozemků nic nebrání dohodě obchodní společnosti provozující hotel Panorama a stěžovatelů. Jako eventualita předestíraná stěžovateli se nabízí i možnost vybudování parkoviště a přístupu k hotelu Panorama z jeho protější strany. Z uvedeného je však zřejmé, že vydání pozemků - pomine-li Ústavní soud závěry odvolacího soudu stran nemožnosti vydání dotčených pozemků z důvodu jejich funkčního propojení s hlavní stavbou - by vedlo ke vzniku dalších sporů v území. Takový stav by však zcela odporoval smyslu a účelu zákona o půdě.
Stěžovatelé dále obsáhle rozporují samotné okolnosti nabytí vlastnictví k pozemkům obchodní společností Corinthia Panorama, s. r. o. Zde je třeba říci, že samotné vlastnictví pozemků není z hlediska projednávané věci jakkoliv rozhodné (což ostatně uvedl i dovolací soud), neboť i v případě absolutní neplatnosti převodu vlastnictví v rámci privatizačního projektu na obchodní společnost Hotel Panorama, a. s. a následně na obchodní společnost Corinthia Panorama, s. r. o., by platilo, že vlastníkem pozemků, jakož i samotného hotelu, by byl stát [§1 odst. 2 zákona č. 8/2005, o zrušení Fondu národního majetku České republiky a o působnosti Ministerstva financí při privatizaci majetku České republiky (zákon o zrušení Fondu národního majetku)], nikoliv stěžovatelé.
Ústavní soud na tomto místě obiter dictum připomíná, že stěžovatelům zůstává možnost domáhat se přiměřené náhrady za pozemky, které jim nebylo možné vydat a to ve světle aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 18. července 2017 sp. zn. II. ÚS 4139/16.
Zbývá vypořádat poslední námitku stěžovatelů spočívající v tvrzení nepřiměřené délky řízení před správními orgány a obecnými soudy. Ústavní soud je nucen konstatovat, že danou námitkou se nemohl věcně zabývat, neboť stěžovatelé dosud nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelé mohou své nároky za 27 let trvající řízení před správními orgány a obecnými soudy, jehož výsledek je pro ně negativní z důvodu změny ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, uplatňovat v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). I v tomto směru jim cesta k náhradě ze strany státu nadále zůstává otevřena.
Z těchto důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nebyla způsobilá přivodit jeho kasační zásah. Proto byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu