ECLI:CZ:US:2018:4.US.126.18.1
sp. zn. IV. ÚS 126/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti F. R., zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2017, sp. zn. 8 To 446/2017, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. září 2017, č. j. 43 Nt 81/2017-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, 7 odst. 1, 8 odst. 1, 2 a 5 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 byl stěžovatel vzat do vazby, soud nepřijal záruku jeho dcery, písemný slib stěžovatele, návrh na nahrazení vazby probačním dohledem ani peněžitou záruku ve výši 200 000 Kč. Městský soud v Praze následnou stížnost proti usnesení nalézacího soudu zamítl.
Stěžovatel požaduje vyslovení zásahu do svých práv nezákonným a protiústavním vzetím do vazby i zamítnutím následné stížnosti; soudy v jeho věci nevyložily zákony v souladu se základními zásadami práva, postupovaly přepjatě formalisticky a neproporcionálně (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 74/02 a I. ÚS 34/17). Ve své ústavní stížnosti dále popisuje okolnosti, za nichž byl zajištěn pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu. Po zajištění byl stěžovatel za účelem posouzení jeho psychického stavu odvezen na psychiatrickou kliniku. Po dvou dnech, kdy již nebyla nezbytná hospitalizace, ale postačovala ambulantní péče, byl z nemocnice propuštěn, ihned však byl pro nebezpečí podle §67 písm. b) trestního řádu zadržen; policejní orgán vydal usnesení o zahájení trestního stíhání a po dvou dnech byl stěžovatel, ale podle §67 písm. c) trestního řádu, vzat do vazby. Důvodem omezení svobody mělo být pouze obecné prohlášení v reverzu, že stěžovatel může být svému okolí a sobě nebezpečný. Rozhodnutí o vzetí do vazby stěžovatel napadl stížností, později doplněnou na základě výsledků psychiatrického vyšetření, podle kterého není stěžovatel bezprostředně nebezpečný sobě ani okolí, jeho chování je klidné a bez bizarních projevů; stížnost však byla zamítnuta. Ještě před vzetím stěžovatele do vazby byla dne 26. září 2017 policií ustanovena znalkyně, jejíž posudek z odvětví psychiatrie byl policii doručen teprve dne 20. listopadu 2017. Vlivem znaleckého posudku bylo trestní stíhání stěžovatele zastaveno a stěžovatel byl propuštěn z vazby, neboť se prokázalo, že nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný.
Stěžovatel namítá, že trestní stíhání nemělo být vůbec zahájeno (viz řízení o jiné jeho ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3967/17) a neměl být vzat do vazby. Podle stěžovatele soud předpokládal, že by mohl spáchat čin jinak trestný a v rozporu se zásadou ultima ratio stěžovatele vzal do vazby. Následovaly průtahy při čekání na znalecký posudek a v průběhu té doby Městský soud v Praze stížnost zamítl. Stěžovatel je přesvědčen, že z jeho projevu měla být nepříčetnost patrná ihned po činu, a proto si měly orgány činné v trestním řízení opatřit znalecký posudek již před zahájením trestního stíhání i vzetím do vazby; namísto urgence však prodloužily znalci lhůtu. Tímto postupem došlo ke zbytečným, disproporčním a invazivním zásahům do zaručených práv stěžovatele. Podle §67 trestního řádu může být uvalena vazba pokud "zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání má všechny znaky trestného činu". Podle stěžovatele existovaly pochybnosti vedoucí k zadání znaleckého posudku, které zjevně a již od počátku vylučovaly naplnění skutkové stránky trestného činu, a proto byl vzat do vazby protiprávně. K problematice přiměřenosti postupu soudů ve vazebních věcech odkázal na judikáty Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 200/13, III. ÚS 1301/13, III. ÚS 3785/13, I. ÚS 1190/15, I. ÚS 466/16.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich rozhodování zasahovat, vyjma případů, kdy obecné soudy vybočí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu není ověřit, zda postup orgánů činných v trestním řízení byl objektivně správný, ale zjistit, zda soudy při svém rozhodování (o vzetí do vazby a následné stížnosti) postupovaly v souladu s (ústavně) právními normami. Proto Ústavní soud zjišťuje, zda orgány veřejné moci při rozhodování nepochybily a neomezily zaručená práva účastníků.
Ústavní soud považuje odkaz stěžovatele na příslušnou judikaturu k problematice vazby za případnou; rovněž však konstatuje, že obecné soudy při rozhodování o vazbě posuzují konkrétní individuální situaci, která je jim předložena a je v jejich pravomoci posoudit existenci okolnosti pro uvalení vazby.
Účelem vazby předstižné, je ochrana před opakováním (pokračováním) v jednání, pro které je obviněný stíhán; rozhodnutím o vzetí do vazby se však nepředjímá rozhodnutí v meritu věci. Podle §68 trestního řádu lze do vazby vzít pouze osobu, proti které bylo zahájeno trestní stíhání (§160 trestního řádu), tedy nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba (viz např. sp. zn. I. ÚS 334/96).
Vyčítá-li stěžovatel soudům, že si neopatřily znalecký posudek před zahájením trestního stíhání a vzetím do vazby, uvádí Ústavní soud, že rozhodnutí o vzetí do vazby musí být vydáno v nepoměrně kratší době než rozhodování o ponechání ve vazbě, a proto musí soud vycházet pouze z dostupných informací. Jestliže tedy neexistovaly důvody pro další hospitalizaci, mohl být stěžovatel po podepsání reverzu propuštěn z psychiatrického oddělení, avšak mělo-li stíhané jednání všechny znaky trestného činu, pak i s ohledem na další skutečnosti mohly existovat důvodné obavy, že stěžovatel naplní některý z vazebních důvodů v §67 trestního řádu (provedení čl. 8 odst. 5 Listiny).
Soud vychází z důkladné znalosti skutkových okolností, aktuální důkazní situace a na jejich základě musí pečlivě posoudit, zda právě vazba je nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Pro výklad uvedeného znaku a aplikaci již citovaného zákonného ustanovení proto nejsou (a ani nemohou být) dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah může Ústavní soud zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zaručenými právy a svobodami (viz též sp. zn. III. ÚS 18/96), což v tomto případě nezjistil.
Je zjevné, že jakékoliv omezení osobní svobody (vazba) je vždy citelným a výrazným zásahem do ústavně zaručených základních práv a svobod jedince a zákonné důvody pro ni, stejně jako samotné trvání vazby, proto musí být vždy pečlivě váženy. Je nutné zohlednit především práva postižené osoby, na druhou stranu není možné odhlédnout ani od práv osob dotčených stíhaným jednání, jakož i zájmu na náležité objasnění trestných činů a jejich prevenci.
Ze znaleckého posudku je patrné, že byl vypracován i na základě opakovaného vyšetření stěžovatele (27. září a 6. listopadu 2017), znalkyně vyvodila, že stěžovatel byl v době spáchání stíhaného jednání bez schopnosti rozpoznat protiprávnost svého konání v důsledku psychotické poruchy. Na základě znaleckého posudku bylo dne 21. listopadu 2017 zastaveno trestní stíhání a stěžovatel byl propuštěn z vazby.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil, že by soudy při rozhodování o vazbě porušily zákonná omezení či ústavně zaručená práva stěžovatele, jakkoliv to stěžovatel může vnímat odlišně - za porušení Listinou zaručených práv ale není možné považovat pouze skutečnost, že názor soudu je odlišný od názoru stěžovatele.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu