ECLI:CZ:US:2018:4.US.1908.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1908/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jakuba Blažka, advokáta, se sídlem Na Březince 1232/16, 150 00 Praha 5, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. dubna 2017 č. j. KZT 329/2017-5, a proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 16. února 2017 č. j. 1 ZT 292/2016-128, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 20. června 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se JUDr. Jakub Blažek (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V neposlední řadě stěžovatel namítá porušení principu ochrany legitimního očekávání, plynoucího z článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel dne 21. září 2016 převzal obhajobu Nerminy Kousal, obviněné z přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 tr. zák. Obviněné byl zároveň přiznán nárok na bezplatnou obhajobu. Stěžovatel vykonával obhajobu obviněné až do 28. listopadu 2016, kdy bylo její trestní stíhání podmíněně zastaveno, tedy přes dva měsíce.
Stěžovatel tvrdí, že od okamžiku převzetí obhajoby obviněné až do podmíněného zastavení jejího trestního stíhání vykonal celkem 17 úkonů právní služby, za které si následně nárokoval odměnu ve výši 37 026 Kč.
Usnesením ze dne 16. února 2017 č. j. 1 ZT 292/2016-128 náměstkyně Obvodního státního zástupce pro Prahu 3 přiznala stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 14 883 Kč za celkem 9 úkonů právní služby. Ve zbývajícím rozsahu návrhu stěžovatele na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhájce nevyhověla.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, již státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 13. dubna 2017 č. j. KZT 329/2017-5 zamítla jako nedůvodnou, neboť se ztotožnila s důvody napadeného usnesení. Snížení odměny stěžovatele o 20 % totiž vycházelo z ustanovení §151 odst. 6, odst. 2 tr. řádu ve spojení s §12a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Ohledně nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů stěžovateli za celkem 8 úkonů právní služby, dospěla obě státní zastupitelství shodně k závěru, že úkony spočívající v poradách stěžovatele s obviněnou, popřípadě v přípravě návrhu na podmíněné zastavení trestního stíhání a podnětu ke zrušení nezákonného rozhodnutí, představovaly (s přihlédnutím k právní kvalifikaci, povaze a složitosti trestní věci obviněné) neúměrné navýšení počtu porad mezi obhájcem a obviněnou. K nepřiznání odměny v plné výši za úkony právní služby, spočívající v podání podnětu k výkonu dozoru ve smyslu §174 odst. 1, 2 písm. e) tr. řádu a návrhu na postup podle §307 tr. řádu, státní zastupitelství uzavřela, že tyto úkony jsou právními úkony dle §11 odst. 2 písm. d) ve smyslu odst. 3 téhož ustanovení advokátního tarifu, a proto za ně náleží snížená odměna.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávnost postupu státních zastupitelství při krácení jím nárokované odměny a náhrady hotových výdajů obhájce. Co se týče snížení odměny obhájce dle §151 odst. 6, ve spojení s odst. 2 téhož ustanovení tr. řádu je stěžovatel přesvědčen, že ustanovení §12a advokátního tarifu se v případě zvoleného obhájce obviněného, jemuž byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, neaplikuje. Krácení počtu úkonů právní služby o porady s obviněnou, případně o přípravu podnětů, považuje stěžovatel za nepřípustné a odkaz náměstkyně Obvodního státního zástupce pro Prahu 3 na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2007 sp. zn. II. ÚS 782/07 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/) za nepřiléhavý. Bez těchto porad s obviněnou prý nemohl stěžovatel s ohledem na své povinnosti advokáta učinit další úkony právní služby a nepřiznání odměny za jejich realizaci označuje za penalizaci jeho obezřetnosti a plnění povinností advokáta. Konečně k nepřiznání odměny za dva úkony právní služby v plné výši stěžovatel tvrdí, že státní zastupitelství nesprávně posoudila tyto úkony dle §11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, namísto §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu [obojí ve spojení s §11 odst. 3 advokátního tarifu].
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky [stěžovatel je advokátem, a proto nemusí být v řízení před Ústavním soudem zastoupen ve smyslu §29 a §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (k tomu srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 8. října 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15)], přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti.
Předmětem řízení před Ústavním soudem je určení výše odměny a náhrady hotových výdajů obhájce, vzniklých v trestním řízení.
Z argumentace stěžovatele je zřejmé, že projednávaná věc se týká výkladu jednoduchého práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Současně jde o otázku náhrady nákladů řízení, při jejímž posuzování Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě, neboť je způsobilá dosáhnout ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. října 2013 sp. zn. III. ÚS 4462/12). V tomto duchu Ústavní soud posoudil i ústavní stížnost stěžovatele.
Stěžovatel předně namítá, že státní zastupitelství na projednávanou věc nesprávně aplikovala ustanovení §12a advokátního tarifu. Předestřenou otázkou se Ústavní soud již jednou zabýval ve svém nálezu ze dne 6. června 2017 sp. zn. II. ÚS 2301/16, v němž (pod bodem 23.) aproboval výklad ustanovení §151 odst. 6 tr. řádu, dle něhož se pro určení výše odměny a náhrady hotových výdajů zvoleného obhájce obviněného, který má nárok na bezplatnou obhajobu (či na obhajobu za sníženou odměnu) přiměřeně použije §151 odstavce 2 až 5 tr. řádu, týkající se odměny a náhrady hotových výdajů obhájců ustanovených obviněnému. Ustanovení §151 odst. 2 tr. řádu pak odkazuje na advokátní tarif. Úpravu sazby mimoslovní odměny ustanoveného obhájce obsahuje §12a advokátního tarifu, přičemž uvedené ustanovení se uplatní i ve vztahu ke zvolenému obhájci obviněného, který má nárok na bezplatnou obhajobu či na obhajobu za sníženou odměnu.
V poměrech projednávané věci státní zastupitelství vyšla z výkladu §151 odst. 6 tr. řádu, který Ústavní soud již jednou označil za ústavně konformní; z tohoto důvodu opačně vedenou argumentaci stěžovatele nepřijal (obdobně srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2018 sp. zn. III. ÚS 2454/16).
Stěžejní námitka stěžovatele směřuje proti nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů, za celkem 7 porad s obviněnou. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění usnesení státních zastupitelství dospěl k závěru, že v daném směru odpovídají závěrům formulovaným v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 782/07. Počet porad stěžovatele s obviněnou, za které státní zastupitelství přiznala stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů, totiž odpovídá kritériím vymezeným v uvedeném rozhodnutí Ústavního soudu. Státní zastupitelství tak připomenula, že stěžovatel ve skutkově i právně poměrně jednoduché kauze, kde učinil pět jiných úkonů právní služby, vykázal původně celkem 10 porad s obviněnou, jejíž trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno dle §307 tr. řádu. Tyto porady spočívaly ve vyhodnocení účasti stěžovatele na vyšetřovacích úkonech (výsleších svědků, výslechu obviněné a rekognici), případně v přípravě podnětů. Jako příklad neúměrného navýšení počtu porad lze uvést poslední poradu s obviněnou učiněnou "za účelem vyhodnocení případného opravného prostředku proti usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání", kteréžto rozhodnutí bylo iniciováno stěžovatelem, kdy navíc k takovému způsobu vyřízení trestní věci obviněná poskytla souhlas.
Ústavní soud proto uzavírá, že další porady účtované stěžovatelem evidentně překračovaly míru, do jaké mohly mít vliv na změnu procesní situace obviněné (obdobně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009 sp. zn. I. ÚS 826/09). Ostatně tvrdí-li stěžovatel, že bez těchto porad nemohl učinit další úkony právní služby, je třeba dodat, že za tímto účelem mohl vést s obviněnou i porady, které by nepřesáhly jednu hodinu, jež je každý advokát rovněž povinen poskytnout, aniž by mu za to náležela odměna a náhrada hotových výdajů (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2005 sp. zn. II. ÚS 288/05).
Konečně co se týče nepřiznání všech stěžovatelem deklarovaných úkonů právní služby v plné výši, Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší výklad běžného podústavního práva, zde navíc prováděcího právního předpisu. Z tohoto důvodu pouze zkoumal, zda výklad státních zastupitelství nepředstavuje zásadní zásah do základních práv stěžovatele, potažmo případ extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů obhájce. Takové pochybení však v projednávané věci nezjistil.
Státní zastupitelství zcela srozumitelně, logicky a přesvědčivě odůvodnila svůj závěr o tom, že úkony spočívající v podání podnětu k výkonu dozoru ve smyslu §174 odst. 1, 2 písm. e) tr. řádu a návrhu na postup podle §307 tr. řádu nelze kvalifikovat jako úkony právní služby dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, nýbrž jako úkony právní služby dle §11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, za které náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny. Ústavní soud s tímto posouzením souhlasí. Podřazení těchto úkonů pod §11 odst. 2 písm. d) na základě odst. 3 téhož ustanovení advokátního tarifu odpovídá jejich povaze, neboť jde o podněty, které nemají vztah k meritu věci.
Ústavní soud po přezkoumání napadených usnesení konstatuje, že státní zastupitelství při posuzování návrhu stěžovatele na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhajoby nevybočila z mezí stanovených jim ústavním pořádkem. V dané věci je zřejmé, že státní zastupitelství vážila jednotlivá dotčená základní práva a zájmy, především právo obviněné na obhajobu, vlastnické právo stěžovatele v podobě legitimního očekávání odměny a náhrady hotových výdajů za úkony právní služby a neposlední řadě vlastnické právo toho, kdo takovou odměnu a náklady hradí, tj. stát.
Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu