ECLI:CZ:US:2018:4.US.2032.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2032/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Moniky Cihelkové, insolvenční správkyně se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, zastoupené Mgr. Ing. Gabrielou Jandovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 29 NSČR 13/2016-B-992, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2015 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 1 VSPH 1842/2014-B-838 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2014 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-633, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Praze a 3. Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti obchodní společnosti A. LESS & FOREST, s. r. o., se sídlem ve Zbraslavicích, Ostrov 3, IČ: 27106632, bez právního zastoupení a B. Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 27. 6. 2017 Mgr. Monika Cihelková, insolvenční správkyně (dále též jen "insolvenční správkyně" případně "stěžovatelka") dlužníka LESS & FOREST s. r. o. (dále jen "dlužník") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí civilních soudů vydaná v řízení o návrhu insolvenční správkyně na vyslovení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli č. 413 Komerční bance, a. s. (dále jen "zajištěný věřitel"), a aby věc vrátil Krajskému soudu v Praze (dále jen "insolvenční soud") k dalšímu řízení.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Insolvenčním návrhem, kterým bylo dne 27. 9. 2012 zahájeno insolvenční řízení, se dlužník domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku a řešení tohoto úpadku reorganizací.
Dne 2. 10. 2012 usnesením č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-A-13 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a insolvenční správkyní ustanovil Mgr. Moniku Cihelkovou.
Dne 30. 1. 2013 usnesením č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-125 insolvenční soud povolil reorganizaci dlužníka a dne 21. 10. 2013 usnesením č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-434 schválil reorganizační plán.
Dne 22. 4. 2014 usnesením č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-529 insolvenční soud rozhodl o přeměně reorganizace v konkurs.
Návrhy ze dne 29. 6. 2014 a 8. 8. 2014 insolvenční správkyně podala insolvenčnímu soudu návrh na vyslovení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení pohledávek s tím, že odměna insolvenční správkyně činí částku 274 089,31 Kč a DPH k této odměně činí 57 558,75 Kč. Proti tomuto návrhu podali námitky specifikovaní věřitelé, kteří za spornou označili otázku odměny insolvenční správkyně, neboť k převedení majetku na peníze došlo před prohlášením konkursu (v průběhu povolené reorganizace), v důsledku čehož insolvenční správkyně nárok na odměnu nemá.
Dne 21. 8. 2014 usnesením č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-633 insolvenční soud vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správkyně vydala zajištěnému věřiteli č. 413 výtěžek zpeněžení zastavených a uhrazených pohledávek dlužníka, a to částku 4 738 404,73 Kč (výrok I) a dále i výtěžek zpeněžení zastavených a uhrazených pohledávek dlužníka v částce 1 195 476,06 Kč (výrok II). Insolvenční soud konstatoval, že insolvenční správkyni nenáleží odměna za zpeněžení (inkaso pohledávek) v době od zahájení insolvenčního řízení do přeměny reorganizace v konkurs, neboť dispoziční oprávnění k pohledávkám měl v tomto období dlužník, který tak de iure zpeněžování pohledávek prováděl.
Dne 27. 8. 2015 usnesením č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 1 VSPH 1842/2014-B-838 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání insolvenční správkyně usnesení insolvenčního soudu ze dne 21. 8. 2014 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-633 v bodu II výroku ohledně částky 331 648,06 Kč potvrdil; ohledně částky 863 828 Kč toto usnesení zrušil, a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dne 28. 2. 2017 usnesením č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 29 NSČR 13/2016-B-992 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání insolvenční správkyně proti usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 8. 2015 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 1 VSPH 1842/2014-B-838 odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud tak učinil proto, že s identickou argumentací dovolatelky se v rámci insolvenčního řízení téhož dlužníka ve věci jiného zajištěného věřitele již vypořádal (v její neprospěch) v usnesení ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 29 NSČR 9/2016.
Účastníkem insolvenčního řízení bylo též Krajské státní zastupitelství v Praze.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapitulovala předcházející řízení a polemizovala s výše již citovaným závěrem obecných soudů, že za dobu od právní moci rozhodnutí o povolení reorganizace dlužníka do přeměny reorganizace v konkurs, insolvenčnímu správci nenáleží odměna za "inkaso" pohledávek dlužníka, ale odměna podle ustanovení §2 vyhl. č. 313/2007 Sb. Napadená rozhodnutí považuje za nepřesvědčivá, nedostatečně odůvodněná a rozporná s ustanovením §283 věty druhé insolvenčního zákona. Dovolacímu soudu vytkla, že z pohledu nakládání s výtěžkem zpeněžení dospěl k naprosto odlišnému závěru, než k jakému došel v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2015 č. j. 29 ICdo 56/2013-97. Stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu k požadavkům spravedlivého procesu a uvedla, že v její věci rozhodující obecné soudy všech stupňů absencí odůvodnění a svými postupy vykročily z mezí a zásad řádného a spravedlivého procesu dle čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), "když porušily zásadu zákonnosti občanského soudního řízení vyjádřenou v ustanovení §3 občanského soudního řádu a uplatnily státní moc způsobem překračujícím meze stanovené zákonem a narušujícím princip nestrannosti a nezávislosti soudu."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, směřující proti částem výroků napadených rozhodnutí insolvenčního soudu a odvolacího soudu týkajících se částky 863 828 Kč, tj. proti části výroku II usnesení insolvenčního soudu ze dne 21. 8. 2014 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-633, a proti části výroku I usnesení odvolacího soudu, nepřípustná, neboť směřuje proti rozhodnutím, která nejsou konečná (tj. proti zrušeným, resp. zrušujícím částem výroků rozhodnutí).
Ve zbývající (projednatelné) části jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost v projednatelné části zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatelka - obdobně jako ve své jiné ústavní stížnosti projednávané Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1704/17 a odmítnuté usnesením ze dne 18. 7. 2017 - tvrdila, že za okolností řešení úpadku dlužníka měla i za dobu jeho reorganizace nárok na odměnu podle ustanovení §1 výše citované vyhlášky č. 313/2007 Sb. Pokud obecné soudy dospěly k jinému závěru, porušily tím základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny. Stěžovatelka se domnívá, že za dobu, kdy byly způsobem řešení úpadku dlužníka jeho reorganizace, měla nárok na odměnu podle ustanovení §2 citované vyhlášky.
Dle přesvědčení Ústavního soudu je ústavní stížnost jen polemikou se způsobem, jakým obecné soudy v civilním řízení posoudily stěžovatelkou uplatněný nárok na odměnu insolvenčního správce po dobu reorganizace dlužníka, jako jednoho ze způsobů řešení jeho úpadku, tudíž polemikou s právním posouzením její věci obecnými soudy. Do značné míry je ústavní stížnost, postrádající podrobnější argumentaci ústavněprávní, též jen pouhým opakováním argumentů, s nimiž se dostatečně vypořádaly již odvolací soud a dovolací soud ve svých rozhodnutích.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.
V projednávaném případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Věc stěžovatelky byla posouzena civilními soudy všech tří instancí. Důvody, pro které tyto soudy návrh stěžovatelky na odměnu za inkasa pohledávek dlužníka neakceptovaly, jsou v jejich rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry insolvenčního soudu, odvolacího soudu i dovolacího soudu, jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu