ECLI:CZ:US:2018:4.US.207.18.1
sp. zn. IV. ÚS 207/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Viktora Webera, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Svatoplukova 519, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, č. j. 27 Cdo 3287/2017-464, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2017, č. j. 4 Co 36/2016-427, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a JUDr. Josefa Vašulky se sídlem v Hodoníně, Příční 4113/4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Brně žalobu pro zmatečnost proti rozsudku téhož soudu ze dne 9. 2. 2016, č. j. 47 Co 229/2011-363, z důvodů uvedených v §229 odst. 1 písm. f) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel zejména namítá zmatečnostní vadu, která měla spočívat v tom, že byl jeho vzájemný návrh vyloučen k samostatnému projednání, soud nevyslechl svědka JUDr. S. B., nedal stěžovateli příležitost vyjádřit se, neustanovil mu zástupce ani jej nepoučil o procesních právech. Krajský soud část žaloby podané z důvodu podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. vyloučil k samostatnému projednání pro věcnou nepříslušnost, část žaloby podané z důvodu podle §229 odst. 3 o. s. ř. (znemožnění realizace procesních práv účastníka) zamítl usnesením ze dne 7. 9. 2016, č. j. 47 Co 229/2011-406, a rozhodl o nákladech řízení. Ke stěžovatelově odvolání potvrdil Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí krajského soudu napadeným usnesením. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 10. 2017, č. j. 27 Cdo 3287/2017-464; soudy se shodly, že stěžovatelem tvrzené zmatečnostní důvody nenastaly. Nejvyšší soud poukázal mj. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 3079/12, podle kterého vyloučení vzájemné žaloby k samostatnému řízení nezhoršuje postavení účastníka.
Proti usnesením Nejvyššího soudu a vrchního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 16. 1. 2018 a navrhuje jejich zrušení, namítá zásah do ústavně zaručeného práva na přístup k soudu, na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel zejména uvádí, že byl jeho vzájemný návrh o náhradu škody ve výši 600 000 Kč způsobené vedlejším účastníkem vyloučen k samostatnému projednání, čímž byla omezena stěžovatelova procesní obrana, a vznikl důvod zmatečnosti podle §229 odst. 3 o. s. ř. Obecné soudy se s touto námitkou nevypořádaly, neprovedly navržené důkazy a "vyloučením stěžovatelovy procesní obrany k samostatnému řízení" mu odňaly právo jednat před soudem - stěžovatel nemohl vznášet námitky týkající se nesprávné činnosti vedlejšího účastníka. Žalované nároky spolu úzce souvisely, a proto měly být posouzeny ve společném řízení. Obecné soudy neumožnily stěžovateli vyjádřit se k jednotlivým skutečnostem a provedeným důkazům a při jednání jej přerušovaly v jeho projevech, což měl mj. prokázat zvukový záznam, který měl být pořízen, avšak ztratil se. Stěžovatel dále namítá, že žádal opakovaně o ustanovení advokáta s poukazem na své špatné majetkové poměry, soudy jej o této možnosti nepoučily a žádost pokaždé zamítly. Odůvodnění napadených usnesení jsou nepřezkoumatelná, neboť nevypořádávají některé stěžovatelovy námitky. Podle stěžovatele tak byl dán důvod zmatečnosti podle §229 odst. 3 o. s. ř. a rozsudek krajského soudu měl být zrušen. Tím, že obecné soudy neposkytly stěžovateli veřejnou ochranu, zasáhly i do jeho vlastnických práv.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do činnosti obecných soudů je povolán jen tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodování - žádné takové pochybení však v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení a dospěl k závěru, že soudy interpretovaly příslušnou právní úpravu ústavně konformním, neexcesivním způsobem a nebyly dány ani jiné důvody pro ingerenci Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti. Posuzovaná věc je problematikou podústavního práva, k jehož výkladu a sjednocování jeho aplikace je příslušný Nejvyšší soud, který se věcí zabýval dostatečně v napadeném usnesení, v němž poukázal na ustálenou judikaturu týkající se zmatečnosti podle §229 odst. 3 o. s. ř. a vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému projednání. Tím spíše to platí, je-li žaloba pro zmatečnost mimořádným opravným prostředkem, na který nevyplývá z procesního předpisu "nárok".
Stěžovatelovy námitky směřují především proti vyloučení jeho vzájemné žaloby k samostatnému projednání, nemožnosti vznášet námitky ohledně činnosti vedlejšího účastníka, neprovedení navržených důkazů a neustanovení zástupce. Těmito námitkami se však obecné soudy zabývaly vyčerpávajícím způsobem.
Zmatečnostní důvod podle §229 odst. 3 o. s. ř. slouží ke zrušení pravomocných rozhodnutí v případech, kdy byla účastníkovi postupem soudu mimořádně odňata možnost před ním jednat. Tím se rozumí zejména situace, ve které je účastníkovi znemožněno realizovat procesní práva - např. účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy. Může se tak stát v důsledku nesprávného obeslání účastníků k jednání či jejich nesprávného poučení. Uvedený zmatečnostní důvod míří na situace, kdy soud opomene jednat s účastníkem, čímž jsou zkrácena jeho procesní práva, což se v posuzované věci nestalo, neboť stěžovatel se zúčastnil jednání, mohl navrhovat důkazy a vyjadřovat se ke skutečnostem, které byly podstatné pro meritum věci. Skutečnost, že stěžovatel byl údajně ze strany soudu přerušován v ústních přednesech, není neústavním pochybením, byl-li stěžovatelův přednes mimo rámec souzené věci. Neprovedení navržených důkazů nelze považovat za vadu, jestliže byl zjištěn skutkový stav dostatečně a je to vždy soud, který zvažuje nezbytnost navržených důkazů. Nicméně i chybné neprovedení důkazů by nepředstavovalo stěžovatelem uvedený důvod zmatečnosti, neboť mu byla dána možnost důkaz navrhnout a pro polemiku se skutkovými zjištěními měl prostor v odvolacím řízení proti rozsudku, který byl napaden žalobou pro zmatečnost.
Vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému projednání je na úvaze obecného soudu, do které by Ústavní soud mohl zasáhnout v případě zjištěného excesu. Jde-li o vzájemný návrh, u něhož nejsou splněny podmínky pro spojení věcí, může jej soud vyloučit k samostatnému řízení (§97 odst. 2 o. s. ř.). Přitom závěr, zda v návrhu jsou uvedeny věci, které se ke spojení nehodí (§112 odst. 2 o. s. ř.), náleží obecnému soudu. Rozhodnutí o vyloučení věci k samostatnému řízení nepředjímá její výsledek a procesní pozice stěžovatele se tím nemůže zhoršit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 3079/12).
Nepoučení stěžovatele o možnosti požádat o ustanovení zástupce podle §30 odst. 1 o. s. ř. by mohlo být procesním pochybením soudu, nicméně je zřejmé, že si této možnosti byl stěžovatel vědom, neboť o ustanovení zástupce opakovaně žádal, a proto nebylo nutné jej poučovat. Samotným zamítnutím žádosti o ustanovení advokáta nebyla odepřena stěžovateli možnost jednat před soudem, ten i bez zástupce z řad advokátů dokázal hájit svá práva (např. k jeho odvolání byl částečně zrušen rozsudek nalézacího soudu rozsudkem odvolacího soudu ze dne 19. 10. 2010, č. j. 47 Co 361/2009-263). Navíc problematika posuzování podmínek pro ustanovení zástupce je čistě doménou obecných soudů (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, nebo ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1657/15).
Ústavní soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že soudy neporušily právo stěžovatele na přístup k soudu, na spravedlivý proces ani právo vlastnit majetek podle čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; proto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu