ECLI:CZ:US:2018:4.US.2251.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2251/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem, se sídlem Rybná 9, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017 č. j. 6 Tdo 441/2017-44, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016 sp. zn. 67 To 262/2015, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. dubna 2015 sp. zn. 2 T 34/2014, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 20. července 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se J. L. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip presumpce neviny, garantovaný článkem 40 odst. 2 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") rozsudkem ze dne 23. dubna 2015 sp. zn. 2 T 34/2014 uznal stěžovatele (obviněného), společně s dalšími třemi spoluobviněnými, vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin nalézací soud uložil obviněnému trest odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou a půl roku, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání policisty ve služebním poměru k Policii ČR, Vojenské policii ČR nebo v pracovním poměru k obecní či městské policii na dobu dvou let. Obviněnému dále uložil trest propadnutí věci - elektrického paralyzéru.
2) Uvedeného přečinu se měl obviněný dopustit (stručně řečeno) tak, že poté, co se společně s M. K. dostavili jako hlídka Oddělení hlídkové služby do místnosti určené pro zadržené osoby nacházející se v Obchodním centru Nový Smíchov, zde opakovaně udeřil obuškem V. G. (dále jen "poškozený) a poté, co tento zůstal bezvládně ležet na podlaze, vůči němu obviněný použil elektrický paralyzér, čímž porušil své povinnosti plynoucí z ustanovení §2, §9 a §11 písm. a), c) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Policii").
3) Nalézací soud na základě provedeného dokazování, jehož součástí byl i videozáznam z místnosti kde se incident odehrál, dospěl k závěru, že obviněný se dopustil jednání, které mu bylo kladeno za vinu. V odůvodnění svého rozhodnutí zvláště akcentoval zjevnou neoprávněnost a nepřiměřenost donucovacích prostředků použitých obviněným. Jeho obhajobě, založené na vypjatosti situace a nebezpečnosti (spoutaného) poškozeného, vzhledem k průběhu celého incidentu neuvěřil.
4) K odvolání obviněného Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 3. listopadu 2016 sp. zn. 67 To 262/2015 zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu ve vztahu k obviněnému ve výroku o trestu. Následně rozhodl tak, že obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců, přičemž jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 18 měsíců, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu povolání policisty ve služebním poměru k Policii ČR, Vojenské policii ČR nebo v pracovním poměru k obecní či městské policii na dobu jednoho roku. Obviněnému dále uložil trest propadnutí věci - elektrického paralyzéru.
5) Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovým a právním hodnocením nalézacího soudu. Připomenul, že dle videozáznamu poškozený až do počátku útoku M. K. seděl s nohou přes nohu s rukama spoutanými za zády. K tomu dodal, že "fyzický útok obou obžalovaných (rozuměj obviněného a M. K.) v této fázi opět nelze označit jinak, než jako prostou a brutální agresi, navíc proti značně bezmocné oběti, prakticky neschopné se bránit. O brutalitě útoku potom nesvědčí toliko videozáznam, který skutečně mluví za vše, je důkazem objektivním a nezpochybnitelným, ale i stav poškozeného ‚po řádění' obžalovaných." Obhajobě obviněného neuvěřil a to jednak ve světle pořízeného videozáznamu, ale i odborného vyjádření Policejního prezidia ČR, Ředitelství služby pořádkové policie, dle něhož bylo použití donucovacích prostředků z hlediska jejich výběru a taktiky zcela nepřiměřené. Naopak závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví se zvláštní specializací sebeobrana, služební zákroky, vedení boje z blízka, shledal jako spekulativní a vyvrácené existujícím videozáznamem.
6) Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, jež Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl usnesením ze dne 26. dubna 2017 č. j. 6 Tdo 441/2017-44, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je upraven v §265b tr. řádu.
7) Dovolací soud se zabýval především tím, zda byla u obviněného dána subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, přičemž o prokázání úmyslného zavinění na straně obviněného neměl žádné pochybnosti. Jako důvodnou neshledal ani výhradu stěžovatele, podle níž se soudy nižších stupňů nezabývaly posouzením přiměřenosti jeho zákroku vůči poškozenému, k čemuž poukázal na příslušné pasáže rozsudků obou soudů.
III.
Stěžovatel je přesvědčen, že ústavní stížností "napadená rozhodnutí rozhodla zcela extrémně vadným způsobem", když od počátku odmítala jeho verzi obhajoby a nikdy neposoudila "to podstatné", totiž v jakém smyslu stěžovatel postupoval jako policista nesprávně. Z odůvodnění napadených rozhodnutí prý nelze ani zjistit, z čeho obecné soudy dovodily, že stěžovatel spáchal úmyslnou trestnou činnost.
Stěžovatel si je vědom toho, že Ústavnímu soudu z jeho pozice nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, avšak je přesvědčen, že v jeho trestní věci je dán extrémní nesoulad mezi vykonanými důkazy a následnými skutkovými zjištěními obecných soudů. Uvedené ústavněprávně relevantní pochybení stěžovatel shledává v postupu obecných soudů, které rezignovaly na aplikaci zásady volného hodnocení důkazů, zásady oficiality, zásady vyhledávací, jakož i principu presumpce neviny. Proces hodnocení důkazů označuje za selektivní, a proto odporující principům spravedlivého procesu.
Stran hodnocení důkazů stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/), maje za to, že v projednávané věci se obecné soudy dopustily shodného pochybení, když od počátku odmítly jeho verzi. Uvádí, že rozhodnutí obecných soudů se vesměs zabývají ostatními spoluobviněnými a ve vztahu k jeho osobě postrádají dostatečné a přesvědčivé odůvodnění.
Ve zbývajícím rozsahu ústavní stížnosti stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu vlastní popis skutkového stavu a namítá, že obecné soudy se jím předloženým znaleckým posudkem, jenž měl podložit oprávněnost a přiměřenost jeho jednání, nijak podrobně nezabývaly. Stěžovatel tak shrnuje, že po celou dobu trestního řízení nezjistil, co konkrétně v jeho jednání bylo za hranicí přiměřenosti.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti brojí proti skutkovým závěrům obecných soudů stran posouzení jeho viny a předkládá Ústavnímu soudu vlastní hodnocení skutkového děje.
Ústavnímu soudu obecně nepřísluší, aby skutkové závěry obecných soudů podroboval další instanční revizi. Je tomu tak již proto, že tyto jsou výsledkem procesu dokazování, který probíhá - v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti - v hlavním líčení před nalézacím soudem, popřípadě ve veřejném zasedání před soudem odvolacím (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 25. června 2009 sp. zn. III. ÚS 2777/08). Do samotného hodnocení důkazů obecnými soudy je Ústavní soud oprávněn zasáhnout zcela výjimečně, v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03), takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
Po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí však Ústavní soud musí konstatovat, že o takový případ v projednávané věci nejde.
Předně lze poukázat na odlišnosti mezi tímto případem a případem, jímž se Ústavní soud zabýval ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 888/14, na nějž poukazoval stěžovatel.
Stěžovatel obecným soudům vytýkal, že od počátku odmítaly jeho verzi obhajoby. Je však třeba připomenout, že v projednávané věci byla zcela odlišná důkazní situace, než v případu, kterým se Ústavní soud zabýval ve shora označené věci. Ve věci sp. zn. III. ÚS 888/14 Ústavní soud shledal zásadní pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, protože zde obecné soudy vyšly z klíčových důkazů - výpovědi svědka a současně poškozeného, který byl v době incidentu silně podnapilý a výpovědi dalšího svědka, jehož výpověď se však s výpovědí obviněného (neměnnou po celý průběh trestního řízení) a s výpověďmi ostatních svědků značně rozcházela.
Naopak v projednávané věci se stěžovatelova obhajoba zakládala na odlišném popisu skutkového děje, tak jak byl obecnými soudy zjištěn na základě videozáznamu pořízeného z místnosti, kde došlo k celému incidentu. Tento záznam poskytoval zcela objektivní (rozuměj vnímáním bezprostředního pozorovatele skutkového děje subjektivně nezkreslený) důkaz o celém průběhu incidentu, z něhož bylo zřejmé, že obhajoba stěžovatele, stavící na vyostřené situaci a nebezpečném chování poškozeného, byla shledána jako účelová. Již nalézací soud v tomto směru zdůraznil, že výpověď stěžovatele z přípravného řízení se, co do popisu nebezpečnosti projevů poškozeného, oproti jeho výpovědi v hlavním líčení značně liší, resp. že popis nebezpečnosti jednání poškozeného graduje (strana 22 rozsudku nalézacího soudu).
Co se týče tvrzení stěžovatele, že z napadených rozhodnutí obecných soudů není zřejmé, v jakém smyslu měl postupovat jako policista nesprávně, poukazuje Ústavní soud na závěry odborného vyjádření Policejního prezidia, Ředitelství služby pořádkové policie. Z něho plyne, že použití donucovacích prostředků z hlediska jejich výběru a taktiky bylo ze strany stěžovatele zcela nepřiměřené dané situaci. Takový závěr na podkladu shlédnutého videozáznamu jednoznačně činí i dovolací soud. Obecné soudy v tomto směru připomněly (srov. stranu 21 rozsudku odvolacího soudu), že v rozporu s popisem celého incidentu učiněným stěžovatelem je z videozáznamu zřejmé, že poškozený těsně před útokem nepředstavoval pro stěžovatele a M. K. žádnou hrozbu, což je zřejmé z jejich uvolněného postoje před následným "zásahem". Následující zásah proti spoutanému poškozenému proto obecné soudy označily jednak jako nedůvodný a současně i nepřiměřený co do volby použitých donucovacích prostředků; stěžovateli je tak kladeno za vinu, že v situaci, v jaké se poškozený nacházel, užil zcela nedůvodně značně nepřiměřené donucovací prostředky (obušek a paralyzér). V tomto směru Ústavní soud nemohl akceptovat závěr stěžovatele, že napadená rozhodnutí postrádají odůvodnění toho, v čem byla spatřována nepřiměřenost jeho jednání.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani další z námitek stěžovatele stran údajně absentující úvahy obecných soudů o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Uvedenou námitkou se značně podrobně zabýval již dovolací soud (srov. strany 6 a 7 jeho usnesení), který shrnul, že závěr o tom, že stěžovatel jednal v úmyslu přímém, je seznatelný již ze samotné skutkové věty rozsudku nalézacího soudu, totiž že "opakovaně poškozeného udeřil obuškem" a následně "vůči němu použil elektrický paralyzér", z čehož je zřetelné, že takové jednání stěžovatele nelze než kvalifikovat jako jeho vůlí ovládané komisivní jednání bezprostředně zaměřené vůči poškozenému.
Jinými slovy, jestliže stěžovatel takto jednal vůči poškozenému, pak nepochybně naplnil vědomostní složku zavinění, tj. věděl, že takovým jednáním způsobuje poškozenému jinou závažnou újmu (na zdraví a především, což akcentoval zvláště odvolací soud, na jeho lidské důstojnosti) a činí tak v rozporu se svými povinnosti policisty, mezi něž patří i povinnost sloužit veřejnosti, při plnění úkolů policie dodržovat pravidla zdvořilosti a dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní, jakož i dbát na to, aby žádné osobě v důsledku jeho postupu nevznikla bezdůvodná újma a postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem [§2, §9 a §11 písm. a) a c) zákona o Policii]. Stran volní složky zavinění pak lze uvést, že ze způsobu, jakým stěžovatel jednal, je zřejmé, že chtěl, aby takový následek nastal, tj. že chtěl způsobit poškozenému jinou závažnou újmy a učinil tak v rozporu se svými služebními povinnostmi, resp. že jeho svobodná vůle k tomuto jednání a následku směřovala.
Stran zbývajících obecně formulovaných námitek stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že skutkový stav byl v projednávané věci zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. řádu a odůvodnění napadených rozhodnutí v tomto směru odpovídá požadavkům §125 odst. 1 a §134 tr. řádu. V tomto směru nelze ani přitakat tvrzení stěžovatele, dle něhož se obecné soudy věnovaly především ostatním spoluobviněným a ve vztahu k jeho osobě nejsou jejich rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě odůvodněna. Obecné soudy svá rozhodnutí logicky, řádně a přesvědčivě odůvodnily a Ústavní soud jim tak z hlediska ochrany základních práv stěžovatele nemá co vytknout.
Konečně k poslední - ústavně právně relevantní - výhradě stěžovatele týkající se údajného nedostatečného právního posouzení jím předloženého znaleckého posudku Ústavní soud konstatuje, že v dané věci nejde o případ tzv. opomenutých důkazů (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04). Stěžovatelem předloženým znaleckým posudkem se velice podrobně zabýval soud odvolací (srov. strany 22 - 23 jeho rozsudku), přičemž přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů závěry znaleckého posudku nepovažoval za přesvědčivé. Odvolací soud k tomuto uvedl, že ze znaleckého posudku je zřejmé, že znalec vycházel z popisu skutkového stavu podaného stěžovatelem, kteréžto hodnocení se však rozchází se skutkovými zjištěními obecných soudů.
Ústavní soud tak uzavírá, že po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí neshledal v postupu obecných soudů jakékoliv, natož ústavně právně relevantní pochybení, které by bylo způsobilé porušit stěžovatelova dotčená základní práva a svobody. Z tohoto důvodu byl nucen podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu