ECLI:CZ:US:2018:4.US.2465.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2465/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky J. W., zastoupené JUDr. Petrem Topinkou, advokátem sídlem Spálená 29, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, č. j. 8 Tdo 341/2017-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 8. 2016. sp. zn. 2 T 23/2016, uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustila tím, že jako zaměstnanec Českého vysokého učení technického v Praze, Fakulty elektrotechnické (dále jen "ČVUT"), nastoupila pracovní neschopnost, přičemž svému zaměstnavateli předložila doklad o pracovní neschopnosti, přestože věděla, že bude na základě dohody o provedení práce vykonávat pracovní činnost pro Vysokou školu báňskou - Technickou univerzitu Ostrava (dále jen "VŠB"). Ačkoliv stěžovatelka souběžně vykonávala jinou pracovní činnost s místem výkonu práce v Ostravě, byly stěžovatelce na základě jí opakovaně předkládaných potvrzení o trvání dočasné pracovní neschopnosti v období od 11. 8. 2014 do 18. 9. 2015 vypláceny nemocenské dávky. Uvedeným způsobila svému zaměstnavateli ČVUT škodu ve výši 5.480,- Kč a Pražské správě sociálního zabezpečení škodu v celkové výši 204.292,- Kč. Za uvedený přečin byla stěžovatelka odsouzena podle §209 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek obvodního soudu zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, znovu rozhodl tak, že obviněné při nezměněném výroku o vině uložil podle §209 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Rozhodnutí soudů obou stupňů o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podvodu, jímž byla obviněná uznána vinnou, shledal Nejvyšší soud správnými. Podle Nejvyššího soudu obvodní ani městský soud nepochybily, pokud shledaly, že jde o jednání společensky natolik škodlivé, že je na ně třeba použít prostředky trestního práva, protože jde o kriminální čin, u něhož by prostředky nápravy podle jiného právního předpisu nedostačovaly.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud porušil zákonné limity kriminalizace jejího jednání a způsobil, že byla odsouzena pro skutek, který trestný není. V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje, že trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stěžovatelka namítá, že v jejím případě byla odpovědnost vyvozena ve správním řízení a byla jí uložena sankce za porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce.
Dále stěžovatelka namítá, že okresní ani městský soud se nevypořádaly s tím, o jaký druh výkonu práce pro VŠB a ČVUT šlo, resp. že se nejednalo o stejný druh práce, kdy výkon práce pro VŠB na základě dohody o provedení práce spočíval pouze v dohledu nad prováděním kampaně. Šlo tedy pouze o konzultační činnost, kterou bylo možno vykonávat z domova. Zatímco pro ČVUT pracovala na základě pracovní smlouvy na plný úvazek ve vedoucí funkci na oddělení vnějších vztahů. Soudy v této souvislosti nezohlednily zprávu ošetřujícího lékaře, která potvrzuje, že stěžovatelka sice není schopná pracovat v denním pracovním úvazku, ale může vykonávat práci z domova. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obvodní ani městský soud řádně neprověřily pravdivost osobního dotazníku, který stěžovatelka VŠB dodala při sjednávání pracovního poměru a rovněž zpochybňuje věrohodnost svědecké výpovědi tajemnice VŠB.
II.
Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Ústavní soud se návrhem stěžovatelky zabýval a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Podstatou ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelky, že v její věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, Ústavní soud připomíná, že podle této zásady trestní odpovědnost není vždy vyloučena, když existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, správněprávní, či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12 nebo IV. ÚS 2801/16).
Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí možností aplikace zásady subsidiarity trestní represe pozorně zabýval. Poukázal přitom zejména na skutečnosti, že stěžovatelka byla zaměstnankyní ČVUT, u níž nastoupila pracovní neschopnost, a i když věděla, že bude pracovat a také pracovala na VŠB, opakovaně pravidelně každý měsíc pobírala nemocenské dávky pohybující se ve výši 15 tisíc korun měsíčně. V té souvislosti nepravdivě o svém zdravotním stavu rovněž informovala i svoji ošetřující lékařku, která jí vystavovala potvrzení o pracovní neschopnosti, aniž by byla obeznámena s tím, že obviněná pracovní činnost pro jiného zaměstnavatele vykonává s místem výkonu práce v Ostravě, kam musela, byť nikoliv pravidelně, dojíždět. Důsledkem toho jí byly vypláceny ze strany Pražské správy sociálního zabezpečení nemocenské dávky. Tímto jednáním postupovala rozporně se zákonem č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění a zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a uvedla v omyl jak ČVUT, jakožto svého zaměstnavatele, u kterého byla ve stavu pracovní neschopnosti, tak i Pražskou správu sociálního zabezpečení, která ji vyplácela nemocenské dávky na podkladě předkládaných potvrzení o trvání dočasné pracovní neschopnosti. Omyl, do něhož tyto subjekty uvedla, vedl k jejímu majetkovému prospěchu a vzniku škody v celkové výši výrazně přesahující 50.000 Kč.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené shrnul, že stěžovatelka uvedla v omyl celkem tři na sobě nezávislé právnické osoby, trestnou činnost páchala téměř celý jeden rok a způsobila tak škodu v celkové výši 209.772 Kč. Nejednalo se tedy o nezaviněný přeplatek na dávce nemocenského pojištění ani o přečin v základní skutkové podstatě, ale o přečin naplňující znaky kvalifikované skutkové podstaty, což je obecně (až na výjimky) skutečnost, která činí trestný čin společensky závažnějším. Pokud stěžovatelka již část podvodně vylákaných finančních prostředků vrátila, jde jen o náhradu škody způsobené v důsledku trestného jednání, což se promítlo v nižší výměře ukládaného trestu.
Ústavní soud považuje uvedené závěry Nejvyššího soudu ohledně uplatnění trestní represe za přiléhavé a neshledává, že by byly v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelky.
Pokud jde o zbývající námitky stěžovatelky, směřující proti hodnocení důkazů obvodním a městským soudem, Ústavní soud odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud takovou vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu