ECLI:CZ:US:2018:4.US.2470.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2470/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Marka Horáka, zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem v Brně, Ptašínského 311/8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2016 č. j. 44 Co 44/2014-177, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a za účasti 1. Městského soudu v Brně a 2. I. V., bez právního zastoupení, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 7. 8. 2017 Marek Horák (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v občanskoprávním řízení, v němž se proti vedlejšímu účastníku řízení I. V. (dále jen "žalovaný") domáhal náhrady škody ve výši 321 810 Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce je podle platné smlouvy o postoupení od společnosti CLIMFIL BRNO, s. r. o., věřitelem pohledávky ve výši 321 810 Kč, zakládané na vzniku škody způsobené žalovaným jako jednatelem společnosti VADAS, spol. s r. o.
Dne 2. 9. 2013 rozsudkem č. j. 44 C 40/2008-148 Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") žalovaného zavázal zaplatit žalobci částku 321 201,30 Kč příslušenstvím, a částku 430 184,80 Kč na nákladech řízení.
Dne 4. 5. 2016 rozsudkem č. j. 44 Co 44/2014-177 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 2. 9. 2013 č. j. 44 C 40/2008-148 změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 321 201,30 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a žalobce zavázal zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 124 088,70 Kč (výrok II). Podle odvolacího soudu žalovaný, jako jednatel společnosti VADAS, spol. s r. o., sám (přímo) za škodu vzniklou zhotoviteli stavby neodpovídá, ale jeho odpovědnost se přenesla na právnickou osobu VADAS, spol. s r. o., neboť účinky a důsledky jednání žalovaného jako jednatele této společnosti se přičítají této společnosti podle §420 obč. zák. Odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 685/2013, s jehož závěry se plně ztotožnil.
Dne 3. 5. 2017 usnesením č. j. 25 Cdo 796/2017-198 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 5. 2016 č. j. 44 Co 44/2014-177 odmítl (výrok I) jako nepřípustné. Dovolací soud poukázal na svůj odvolacím soudem již citovaný rozsudek ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 685/2013, v němž konstatoval, že i když je způsobení škody na cizím majetku znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, za který byl žalovaný odsouzen v trestním řízení, není tím vyloučena aplikace ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. Odsouzení jednatele právnické osoby v trestním řízení nemá vliv na posouzení jeho pasivní věcné legitimace v občanskoprávním řízení o náhradu škody. Jednání jednatele společnosti (nejde-li o exces, jímž tato osoba sledovala výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, což v daném případě nebylo prokázáno) je jednáním společnosti, podle §420 odst. 2 obč. zák., jednatel společnosti za škodu takto způsobenou neodpovídá a důsledky tohoto jednání se přičítají společnosti. Dovolací soud uzavřel, že rozhodná právní otázka (týkající se přičitatelnosti jednání jednatele společnosti této společnosti) byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (včetně judikatury citované dovolatelem), přičemž není důvodu, aby byla posouzena jinak.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno základní právo na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy České republiky a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čímž mělo být porušeno i základní právo a na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v pochybení obecných soudů při aplikaci hmotného práva, které dle jeho názoru při posuzování odpovědnosti žalovaného dostatečně nepřihlédly k důsledkům plynoucím z jeho pravomocného odsouzení v trestním řízení. V důsledku toho mělo dojít i k nepřípustnému zásahu do práva na ochranu vlastnictví a majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel je též přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu je v extrémním nesouladu s jeho legitimními očekáváními založenými na konkrétním předcházejícím rozhodnutí trestního soudu.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny, a to nesprávným právním posouzením předpokladů odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu, a čl. 11 odst. 1 Listiny.
Dle přesvědčení Ústavního soudu je ústavní stížnost jen polemikou se způsobem, jakým odvolací soud a dovolací soud posoudily stěžovatelem uplatněný nárok na náhradu škody, tudíž polemikou s právním posouzením jeho věci obecnými soudy. Do značné míry je ústavní stížnost též jen pouhým opakováním argumentů, s nimiž se uvedené soudy již dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.
V projednávaném případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Věc stěžovatele byla posouzena civilními soudy všech tří instancí. Důvody, pro které odvolací soud a dovolací soud žalobě stěžovatele na náhradu škody, resp. dovolání, nevyhověly, jsou v jejich rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu