ECLI:CZ:US:2018:4.US.2634.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2634/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti 1. J. A. a 2. E. A., obou zastoupených Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem, se sídlem Washingtonova 1624/5, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 15. června 2017 č. j. 5 KZT 21/2017-27, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, jako účastníka řízení, a za účasti A. Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, a B. M. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 21. srpna 2017 návrh podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se J. A. a E. A. (dále jen "stěžovatelé" nebo "poškození") domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny, princip právní jistoty zakotvený v článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a princip předvídatelnosti práva.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že:
1) Usnesením ze dne 26. dubna 2017 č. j. ZK 127/2017-13, státní zástupce Okresního státního zastupitelství Brno - venkov rozhodl ve věci podezření ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti dle §148 odst. 1 tr. zákoníku o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání podezřelého M. Š. (dále jen "podezřelý"), při současném stanovení zkušební doby v trvání dvaceti čtyř měsíců.
2) Uvedeného přečinu se měl podezřelý (stručně řečeno) dopustit tak, že při řízení osobního motorového vozidla nepřizpůsobil rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla, stavu pozemní komunikace a povětrnostním podmínkám, v důsledku čehož nebyl schopen včas snížit rychlost a narazil do před ním jedoucího a zpomalujícího vozidla poškozeného J. A., řízeného poškozenou E. A. Poškozená v důsledku kolize vozidel utrpěla podvrtnutí a natažení krční páteře.
3) Protože se podezřelý k prověřovanému přečinu zcela doznal, projevil upřímnou lítost, s postupem dle §179g odst. 1 tr. řádu vyslovil souhlas a učinil jiná potřebná opatření k náhradě škody způsobené daným přečinem, rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství Brno - venkov tak, jak je uvedeno shora.
4) Proti usnesení o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání podali poškození prostřednictvím svého současného právního zástupce stížnost, v níž namítali, že podezřelý nesplnil veškeré podmínky stanovené §179g odst. 1 tr. řádu.
5) Usnesením ze dne 15. června 2017 č. j. 5 KZT 21/2017-27, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně zamítl stížnost poškozených dle §148 odst. 1 písm. b) tr. řádu s tím, že nebyla podána osobou oprávněnou, neboť plné moci vystavené zmocniteli (poškozenými), nebyly podepsány zmocněným advokátem Mgr. Jiřím Melkusem.
III.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že státní zastupitelství obou stupňů svým postupem v projednávané věci snížila jejich možnost domoci se náhrady škody způsobené shora popsaným přečinem; zároveň namítají, že v důsledku postupu státních zastupitelství jsou nadále traumatizování tím, že "pachatel nebyl v souladu se zákonem potrestán".
Stran rozhodování Okresního státního zastupitelství Brno - venkov stěžovatelé tvrdí, že v dané věci nebyly splněny všechny podmínky pro postup dle §179g odst. 1 tr. řádu, neboť podezřelý nenahradil veškerou škodu způsobenou daným trestným činem, respektive neučinil ani jiná opatření k její náhradě. Danou skutečnost přitom stěžovatelé namítali v podané stížnosti proti usnesení o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání.
Ve vztahu k usnesení, jímž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně zamítl jejich stížnost jako podanou osobou neoprávněnou, stěžovatelé předkládají podrobnou argumentaci stran otázky posuzování náležitostí plné moci, k čemu poukazují i na relevantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Stěžovatelé odmítají výklad přijatý státním zástupcem, dle něhož je náležitostí plné moci i "připojení vlastnoručních podpisů zmocnitele a zmocněnce, který tím stvrzuje projev své vůle, že zmocnění ve vymezeném rozsahu přijímá." Tím, že státní zástupce posoudil plné moci udělené stěžovateli jejich zmocněnci v rozporu s ustálenou judikaturou uvedených soudů, zasáhl do právní jistoty stěžovatelů, kteří při udílení plných mocí spoléhali na to, že plná moc, jakožto jednostranný právní úkon zmocnitele, toliko prokazuje existenci smlouvy o zastoupení.
Stěžovatelé se z tohoto důvodu domnívají, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně zasáhl do jejich shora označených základních práv, a to v míře a způsobem, které si žádají kasačního zásahu Ústavního soudu.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas oprávněnými osobami a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, vyžádal si dle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření Krajského státního zastupitelství v Brně a příslušný spisový materiál.
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 9. května 2018 uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a na jím učiněném právním posouzení náležitostí plných mocí udělených v trestním řízení je nutné trvat. Co se týče výhrad stěžovatelů stran efektivní náhrady jim způsobené újmy, připomenul, že tato je řešena předně v rámci zákonného či havarijního pojištění, přičemž stěžovateli uplatněné pojistné události řeší pojišťovna podezřelého. K tomu státní zástupce doplnil, že samotné zamítnutí stížnosti poškozených nemá na uplatnění jejich nároků žádný vliv a nejsou-li tito spokojeni s výší pojistného plnění, mohou se svých nároků domáhat v civilním sporném řízení. Konečně státní zástupce uzavřel, že rozhodnutí o stížnosti nijak nebrání "potrestání pachatele", neboť nejde o konečné rozhodnutí ve věci.
Ústavní soud s ohledem na obsah vyjádření, které nepřináší do projednávané věci žádné nové (a stěžovatelům neznámé) relevantní argumenty, nepovažoval zaslání vyjádření k případné replice za potřebné.
V.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí státních zastupitelství, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti formalistickému přístupu Krajského státního zastupitelství v Brně při posuzování platnosti plné moci, vystavené poškozenými jejich zmocněnci Mgr. Jiřímu Melkusovi. Ústavní soud však nemohl přehlédnout, že skutečnou podstatou ústavní stížnosti je snaha stěžovatelů domoci se pro ně příznivého rozhodnutí o jejich nároku na náhradu újmy způsobené trestným činem podezřelého v trestním řízení a snaha ovlivnit rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o vině a trestu.
Primárně tak ústavní stížnost svou podstatou směřuje proti usnesení Okresního státního zastupitelství Brno - venkov, jímž bylo rozhodnuto o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání podezřelého. Podmínkou takového rozhodnutí státního zástupce je dle §179g odst. 1 písm. b) tr. řádu i to, aby podezřelý nahradil škodu - byla-li způsobena - nebo o její náhradě s poškozeným uzavřel dohodu, popřípadě učinil jiná opatření k její náhradě. Stěžovatelé však tvrdí, že v době rozhodování státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno - venkov o tomto tzv. odklonu, nebyla ze strany podezřelého nahrazena veškerá jim způsobená újma.
Je však třeba doplnit, že nároky stěžovatelů z předmětné dopravní nehody byly uplatněny vůči pojišťovně podezřelého, s níž měl v době nehody sjednané zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, což je zřejmé i z obsahu ústavní stížnosti (stěžovatelé uvádějí číslo pojistné události, jakož i skutečnost, že tato je nadále šetřena). Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud považuje za nutné upozornit na skutečnost, již zmiňují sami stěžovatelé, že v podstatě jde o úhrady částky 11 382 Kč nárokované z titulu pronájmu náhradního vozidla, kterou pojišťovna odmítla uhradit. Ostatní nárokované částky, včetně náhrady újmy na zdraví poškozené, totiž již byly příslušnou pojišťovnou uhrazeny (byť v případě náhrady za újmu na zdraví až po vydání usnesení Okresního státního zastupitelství Brno - venkov).
Za takové situace dle Ústavního soudu není co postupu Okresního státního zastupitelství Brno - venkov vytknout, neboť ustanovení §179g odst. 1 písm. b) tr. řádu stanoví, že podezřelý in eventum učiní jiná opatření k náhradě škody způsobené daným trestným činem. Přitom takovým opatřením je v případech, kdy vzniklou škodu hradí z titulu sjednaného pojištění odpovědnosti podezřelého pojišťovna, i nahlášení vzniku škody jako pojistné události a poskytnutí potřebné součinnosti pojišťovně (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád: komentář. II, §157-314s. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2381, 3484., anebo DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád: komentář. II. díl, (§180 až 471). Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 685, 686).
Neuznání části nároku uplatněného poškozeným ze strany pojišťovny nemá na možnost rozhodnout o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání žádný vliv a neuznaný nárok může poškozený uplatnit případně v civilním sporném řízení.
Ústavní soud na tomto místě vzhledem k argumentaci poškozených považuje za nezbytné připomenout, že z článku 39 a článku 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, totiž to, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu (toliko státu přísluší ius punendi - právo trestat). Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nezakládá (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. února 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96, ze dne 8. dubna 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99, ze dne 5. května 2005 sp. zn. II. ÚS 45/05, anebo ze dne 16. ledna 2018 sp. zn. II. ÚS 2135/17).
Jinými slovy skutečnost, že v dané věci nedošlo - a zde je třeba dodat, že zkušební doba podezřelého nadále běží - k definitivnímu rozhodnutí o vině a trestu, není důsledkem nezákonného postupu Okresního státního zastupitelství Brno - venkov, které naopak postupovalo v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu.
Uvedené závěry se pak nutně promítají i do hodnocení zbývající námitky stěžovatelů, týkající se postupu Krajského státního zastupitelství v Brně při vyřizování jejich stížnosti proti usnesení o podmíněném odložená podání návrhu na potrestání. Zde naopak Ústavní soud dospěl k závěru, že postup státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, který podanou stížnost odmítl z ryze formálních důvodů, představuje případ nezákonnosti, která však nedosahuje nezbytné ústavněprávní roviny.
Závěry, vyslovené státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně ohledně platnosti plné moci, nepokládá Ústavní soud v posuzované věci za správné. Plná moc je jednostranný právní úkon (právní jednání) zmocnitele, adresovaný třetím osobám, v němž zmocnitel prohlašuje, že si zvolil zmocněnce, aby jej v rozsahu uvedeném v této plné moci zastupoval. Zásadně tak platí, že podpisu zmocněnce na plné moci není třeba. Výjimkou jsou případy, kdy o existenci zastoupení - vztahu mezi zmocnitelem a zmocněncem - panují určité pochybnosti. V takovém případě je pak namístě vyzvat zmocnitele nebo jeho zmocněnce, aby mu doklad prokazující uzavření smlouvy o zastoupení a jeho rozsahu předložili (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 272/05), popřípadě aby zmocněnec alespoň potvrdil existenci zastoupení.
V projednávané věci proto bylo na státním zástupci Krajského státního zastupitelství v Brně vyzvat poškozené nebo jejich zmocněnce k předložení smlouvy o zastoupení, či alespoň zmocněnce, aby její existenci svými slovy potvrdil. Postup, který státní zástupce zvolil v posuzované věci, považuje Ústavní soud za neakceptovatelný a za jiných skutkových okolností i odporující právu dotčené osoby na spravedlivý proces a na právní pomoc v řízení před soudy či jinými orgány veřejné moci.
V poměrech projednávané věci je však zjevné, že stěžovatelé se svou stížností proti usnesení Okresního státního zastupitelství Brno - venkov nemohli býti úspěšní a případný kasační zásah Ústavního soudu v důsledku nesprávného postupu Krajského státního zastupitelství v Brně by do věci v jejich prospěch ničeho nepřinesl.
Ústavní soud proto uzavírá, že i přes shora popsané pochybení napadené usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně optikou jeho přezkumu z hlediska ochrany základních práv obstojí. Současně je třeba dodat, že je tomu tak toliko s ohledem na individuální poměry projednávané věci, tedy že v jiných situacích by postup státního zástupce v testu jeho souladu s ústavním pořádkem České republiky obstát nemusel.
Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu