ECLI:CZ:US:2018:4.US.2663.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2663/18
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Jana Filipa - ze dne 11. září 2018 sp. zn. IV. ÚS 2663/18 ve věci ústavní stížnosti K. F., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 29. 5. 2018 č. j. 15 Co 425/2017-130 a ze dne 5. 12. 2017 č. j. 15 Co 425/2017-84 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. 6. 2017 č. j. 1 C 67/2017-62, vydaným v řízení o stěžovatelčině žalobě ve věci příspěvku na úhradu pobytu a péče o její dvě nezletilé děti umístěné v zařízení vedlejší účastnice, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově jako účastníků řízení a Dětského domova S., příspěvkové organizace, jako vedlejšího účastníka řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterých nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. 6. 2017 č. j. 1 C 67/2017-62 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), kterou se domáhala, aby bylo nahrazeno rozhodnutí ředitelky vedlejší účastnice a Krajského úřadu Kraje Vysočina, jimiž bylo stěžovatelce uloženo uhradit podle §42b zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "ZSPOD") příspěvek na úhradu pobytu a péče (dále jen "příspěvek") o její dvě nezletilé děti umístěné v zařízení vedlejší účastnice v období od 29. 1. 2016 do 18. 3. 2016. Jelikož předběžné opatření, na jehož základě byly v zařízení umístěny, pozbylo účinnosti dne 28. 2. 2016, v období od 29. 2. 2016 do 18. 3. 2016 pobývaly děti v zařízení nezákonně; za tuto dobu činil příspěvek 1 698 Kč.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 5. 12. 2017 č. j. 15 Co 425/2017-84 bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky pro nepřípustnost podle §202 odst. 2 o. s. ř. Spolu s odvoláním podala stěžovatelka proti rozsudku okresního soudu také ústavní stížnost, která byla pro nepřípustnost z důvodu předčasnosti odmítnuta usnesením ze dne 20. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2836/17.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 29. 5. 2018 č. j. 15 Co 425/2017-130 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. proti výše uvedenému usnesení téhož soudu č. j. 15 Co 425/2017-84.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Stěžovatelka je osobou oprávněnou podat ústavní stížnost a je rovněž řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud se musel dále zabývat otázkou přípustnosti (včasnosti) posuzované ústavní stížnosti.
Při řešení této otázky vyšel Ústavní soud ze skutečnosti, že stěžovatelka brojí primárně proti rozsudku okresního soudu, který napadla již předchozí ústavní stížností, která byla odmítnuta pro předčasnost, neboť stěžovatelka souběžně podala proti rozsudku okresního soudu odvolání. Je však nutno zdůraznit, že odvolání podala stěžovatelka toliko proto, že byla vedena nesprávným poučením okresního soudu, podle kterého - navzdory znění §202 odst. 2 o. s. ř. - mělo být proti tomuto rozsudku odvolání přípustné. Poté, co její odvolání bylo krajským soudem odmítnuto, podala stěžovatelka ještě žalobu pro zmatečnost, kterou krajský soud zamítl napadeným rozhodnutím č. j. 15 Co 425/2017-130, od jehož doručení stěžovatelka odvíjí zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zaujal stanovisko, že spatřují-li stěžovatelé porušení některého svého základního procesního práva v tvrzené zmatečnostní vadě, musí před podáním ústavní stížnosti - má-li být přípustná - nejprve vyčerpat jim k dispozici dané opravné prostředky v řízení o žalobě pro zmatečnost a až poté se mohou případně obrátit na Ústavní soud s tím, že jim bude zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutím, jež mají zmatečnostní vadou trpět [srov. mutatis mutandis usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 1156/08 ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2889/09 ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 93/12 ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3368/13 ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 1325/14 ze dne 23. 4. 2014 či sp. zn. II. ÚS 1891/14 ze dne 18. 6. 2014 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
V posuzované věci je však situace poněkud odlišná potud, že stěžovatelka zjevně od počátku nespatřovala porušení svých základních práv v existenci některé ze zmatečnostních vad (zde v nesprávném odmítnutí odvolání pro nepřípustnost), neboť odvolání proti rozsudku okresního soudu i následnou žalobu pro zmatečnost podala pouze z důvodu nesprávného poučení okresního soudu o přípustnosti odvolání proti jeho rozsudku.
Za této procesní situace by tak bylo v podstatě projevem přepjatého formalismu, pokud by - jinak zjevně včasnou - ústavní stížnost považoval Ústavní soud za nepřípustnou toliko proto, že stěžovatelka nepodala odvolání proti rozhodnutí krajského soudu č. j. 15 Co 425/2017-130, jímž byla odmítnuta její žaloba pro zmatečnost. Ústavní soud proto v této z procesního hlediska poměrně nestandardní věci shledal ústavní stížnost včasnou a přípustnou.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval navzdory bagatelní výši rozporované pohledávky, neboť si je vědom citlivosti případů z oblasti sociálně-právní ochrany dětí, u nichž je zásah státu nutný často v rodinách tzv. sociálně slabých poměrů, pro které pak i závazky v řádu jednotek tisíců korun často s
ohledem na jejich poměry představují částky nikoli bagatelní. Z tohoto důvodu Ústavní soud neodmítl námitky stěžovatelky s odkazem na bagatelní výši sporu bez dalšího. Po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí okresního soudu Ústavní soud nicméně přesto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata námitek stěžovatelky směřuje proti tomu, že jí byl podle jejího názoru příspěvek vyměřen v rozporu se zákonem, neboť podle §42b ZSPOD lze příspěvek rodiči uložit pouze za pobyt dítěte, které bylo umístěno na základě rozhodnutí soudu nebo žádosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností; děti stěžovatelky byly přitom po 28. 2. 2016 v zařízení bez právního důvodu. Jelikož na takovou variantu §42b ZSPOD nepamatuje, byly uložením příspěvkové povinnosti porušeny čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny, podle kterých povinnosti lze jednotlivci stanovit pouze na základě zákona. Stěžovatelka vyjadřuje pochopení pro skutečnost, že faktickou péčí o její děti vznikla vedlejší účastnici majetková újma v důsledku nezákonného usnesení a postupu okresního soudu - ta však podle jejího názoru nemůže jít k její tíži.
Ústavní soud náhled stěžovatelky nesdílí. Jak je zřejmé z dosavadního průběhu řízení, obecné soudy v čele s Nejvyšším správním soudem vyložily, že v případě příspěvku podle ZSPOD jde o závazek soukromoprávní povahy a "strany sporu" jsou si rovny. Byť šlo v dané věci o řízení svou povahou nesporné, nelze uplatnit hledisko orgánu veřejné moci, který by byl vůči stěžovatelce ve vrchnostenském postavení. Je třeba vycházet z úvah, které správní soudy vedly k závěru o kompetenci civilních soudů podle části páté o. s. ř. Podle nich nejde u daného příspěvku o příjem státního rozpočtu ve veřejnoprávním smyslu, nýbrž jde o soukromoprávní platbu, k níž jsou rodiče povinni a která představuje alespoň částečné pokrytí nákladů vynaložených na dítě (viz rozsudek okresního soudu, s. 3).
Skutečností podstatnou pro posouzení nároku vedlejší účastnice je, že děti v zařízení v rozhodném období pobývaly a vedlejší účastnicí jim byla standardním způsobem poskytována péče. Příspěvek podle §42b ZSPOD lze považovat za určitou formu plnění vyživovací povinnosti ze strany rodiče. Je nesporné, že děti v rozhodném období v zařízení vedlejší účastnice pobývaly a bylo o ně řádně postaráno. Stěžovatelce v této době nemohly vzniknout jiné náklady spojené s péčí o děti umístěné v zařízení vedlejší účastnice, a není proto nespravedlivé, že vedlejší účastnice vyměřila stěžovatelce příspěvek i za toto období, neboť tím byla stěžovatelka pouze vyzvána k plnění své zákonné vyživovací povinnosti vůči svým dětem.
Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že svým rozhodnutím, kterým byla stěžovatelce vyměřena úhrada příspěvku, ředitelka vedlejší účastnice překročila rámec zákonného zmocnění §42b ZSPOD a že okresní soud tuto námitku nevypořádal. Je pravda, že odůvodnění okresního soudu ve smyslu přiměřené aplikace uvedeného ustanovení i na dobu po platnosti předběžného opatření bylo stručné, Ústavní soud je však považuje za dostatečné. Ze skutečnosti, že rozhodnutí soudu, které legitimovalo pobyt dětí v zařízení stěžovatelky, bylo ve své účinnosti časově omezeno a děti pobývaly v zařízení i poté, nelze dovozovat, že by byl překročen zákonný rámec §42b ZSPOD. Pro vyměření příspěvku je podstatné, zda existoval právní důvod vyjmenovaný v §42b ZSPOD v době umístění dětí vyžadujících okamžitou pomoc do určeného zařízení. Smyslem a účelem umístění dětí podle §42 ZSPOD je ochrana dětí vyžadujících okamžitou pomoc; zařízení přitom nedisponuje pravomocí posuzovat, zda je v něm dítě umístěno důvodně, či nikoli. Ředitel zařízení má pouze možnost iniciovat u soudu co nejrychlejší zjednání nápravy v případě, že se o nezákonném umístění dítěte dozví. Kromě toho však nemá jinou možnost než děti ponechat ve své péči, dokud neobdrží nové rozhodnutí soudu.
Ústavní soud s ohledem na vše uvedené dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem okresního soudu a na něj navazujícími rozhodnutími ústavně zaručená práva stěžovatelky porušena nebyla.
Opatrovnický soud měl v době účinnosti předběžného opatření, na jehož základě děti v zařízení vedlejší účastnice pobývaly, zahájit řízení, což neučinil. Nezákonnost pobytu dětí v zařízení vedlejší účastnice v období 29. 2. 2016 - 18. 3. 2016 je tak zjevná, jak konstatoval i odvolací soud přezkoumávající důvodnost předběžného opatření v době jeho vydání. Nezletilým se tak z pohledu Ústavního soudu otevírá cesta uplatnění nároku na odškodnění z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), při zachování lhůt v tomto zákoně stanovených. Uplatnění tohoto nároku však může souviset pouze s nečinností okresního soudu, nikoli s postupem vedlejší účastnice.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.