ECLI:CZ:US:2018:4.US.275.18.1
sp. zn. IV. ÚS 275/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. V., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, PS-1/307, 507 11 Valdice, právně zastoupeného Mgr. Antonínem Stanislavem, Ph.D., advokátem, se sídlem Pražská 135, 541 01 Trutnov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2017 č. j. 4 To 52/2017-802 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2017 č. j. 39 T 6/2012-792, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 22. ledna 2018, se stěžovatel (dále též "obviněný" nebo "odsouzený") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů, neboť jimi mělo být údajně porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Mělo dojít též k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. června 2012 č. j. 39 T 6/2012-649 uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl zavázán k náhradě škody.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. září 2012 sp. zn. 4 To 50/2012 rozsudek Krajského soudu v Brně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Nově Vrchní soud rozhodnul tak, že obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody ve výši 11 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň změnil i výrok o náhradě škody.
Dovolání obviněného bylo podle ustanovení §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2013 sp. zn. 7 Tdo 1566/2012.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 5. 2017 č. j. 39 T 6/2012-792 zamítl návrh odsouzeného ze dne 15. ledna 2017 na povolení obnovy řízení.
Stížnost odsouzeného proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2017 č. j. 4 To 52/2017-802 zamítnuta.
Proti posledním dvěma rozhodnutím obecných soudů, jež obnovu řízení odsouzeného nepovolily, si stěžovatel podává ústavní stížnost.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť obecné soudy neprovedly zásadní důkazy navrhované stěžovatelem a dále nesprávně a nedostatečně odůvodnily zamítnutí jeho návrhu. Stěžovatel má za to, že tato usnesení jsou projevem libovůle a excesu soudů.
Dále stěžovatel namítá porušení práva na právní pomoc tím, že po celou dobu trestního řízení neměl ustanoveného obhájce, ačkoliv splňoval podmínky nutné obhajoby podle §36 tr. řádu.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Účelem řízení o návrhu na povolení obnovy řízení není přezkoumat zákonnost, popř. odůvodněnost původního rozhodnutí. Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513)]. Toto řízení z důvodu potřeby co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz nález sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009 (N 174/54 SbNU 193); obdobně dále usnesení sp. zn. II. ÚS 1364/10 ze dne 9. 6. 2010 a obdobně také např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, č. 50178/99, odst. 56].
Pro rozhodování o obnově řízení jsou významné takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení. Hodnocení předložených důkazů nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním, by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. Skrze uvedené hodnocení je třeba dosáhnout určitého stupně pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je namístě rozhodnout o povolení obnovy (již cit. nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08 a sp. zn. II. ÚS 2445/08).
Novotou ve smyslu §278 trestního řádu přitom mohou být i změněné skutečnosti, které sice byly v původním řízení dokazovány, ale se zcela jiným výsledkem (srov. rozsudek NS sp. zn. 5 Tz 100/2007 ze dne 27. 3. 2008 a usnesení č. j. 8 Tz 33/2013-26 ze dne 21. 8. 2013). Novým důkazem je tedy v tomto smyslu v zásadě i výpověď podstatně změněná oproti výpovědi z původního řízení (srov. rozsudek NS ČSR sp. zn. 7 Tz 1/80 z 25. 1. 1980). Trestní řád ostatně jednoznačně vyžaduje, aby nové skutečnosti či důkazy nebyly známy soudu, ne tak ostatním procesním subjektům.
V posuzované věci stěžovatel uvedl v návrhu na obnovu řízení jako novou skutečnost zejména to, že orgány činné v trestním řízení nepřezkoumávaly pravdivost jeho písemného doznání. Dále namítá porušení jeho práva tím, že při vyšetřovacích úkonech v předcházejícím řízení nebyl přítomen jeho obhájce, ačkoliv nešlo o úkony, které by nebylo možno odložit a zajistit o nich vyrozumění. Dále stěžovatel tvrdí, že závěry obecných soudů a uložení trestu jsou v extrémním nesouladu se skutečným reálným stavem věci a je přesvědčen, že šlo o extrémní pochybení v rámci důkazního řízení. Poslední výtku stran obnovy řízení směřoval stěžovatel do rozhodování soudu o výši trestu, přičemž má za to, že došlo k porušení zásady zákazu dvojího přičítání.
Krajský soud v Brně dovodil, že skutečnosti, na něž stěžovatel v návrhu na povolení obnovy poukazuje, jsou opakováním námitek z předchozího řízení. K témuž závěru se přiklonil i Vrchní soud, který má za to, že stěžovatel nepředložil žádnou novou skutečnost či nový důkaz a jeho argumentace směřuje pouze do průběhu trestního řízení a do hodnocení důkazů.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů a nemá, co by jim z ústavněprávního hlediska vytknul.
Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolává, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se návrhem na povolení obnovy řízení řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
Ústavní soud dále konstatuje, že stěžovatelova námitka údajného porušení práva na právní pomoc tím, že po celou dobu trestního řízení neměl ustanoveného obhájce, ačkoliv splňoval podmínky nutné obhajoby podle §36 tr. řádu, není z pohledu obnovy řízení relevantní, neboť k nápravě takových vytýkaných vad v rámci mimořádných opravných prostředků slouží stížnost pro porušení zákona. V rámci řízení o obnově řízení byl stěžovatel zastoupen obhájcem a měl možnost se vyjádřit, neboť Krajský soud v Brně konal veřejné zasedání.
Ústavní soud uzavírá, že soudy dostatečně odůvodnily svůj závěr, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, přičemž postup a úvahy těchto soudů považuje za logické a ústavně konformní, takže neshledal důvod je jakkoli přehodnocovat.
Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu