ECLI:CZ:US:2018:4.US.2865.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2865/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti M. F., zastoupeného Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem, se sídlem Úvoz 446/118, 602 00 Brno, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 4. července 2017 č. j. 1 KZN 1056/2017-48, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 3. července 2017 č. j. 1 KZN 1056/2017-42, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 15. května 2017 č. j. 2 ZN 1150/2017-31, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 24. dubna 2017 č. j. 2 ZN 1150/2017-18, a proti usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství Policie Brno, 8. oddělení obecné kriminality ze dne 3. dubna 2017 č. j. KRPB-14855-9/TČ-2017-060278-KP, za účasti 1. Krajského státního zastupitelství v Brně, 2. Městského státního zastupitelství v Brně a 3. Policie České republiky, Městského ředitelství Policie Brno, 8. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 11. září 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se M. F. (dále také jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva. Konkrétně stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na účinné vyšetřování, ve spojení s článkem 7 odst. 1 a článkem 10 odst. 1 a 2 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Usnesením ze dne 3. dubna 2017 č. j. KRPB-14855-9/TČ-2017-060278-KP Policie České republiky, Městské ředitelství Policie Brno, 8. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") odložila trestní věc podezření ze spáchání přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jichž se měli dopustit S. H. (rozená P.) a M. P.
2) Uvedených trestných činů se měla S. H. dopustit (stručně řečeno) jednak tím, že křivě obvinila svého bývalého manžela (stěžovatele) ze spáchání přečinu ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 tr. zákoníku, s cílem přivodit mu trestní stíhání, a dále tím, že v procesním postavení svědka v trestním řízení stěžovatele křivě vypovídala o událostech, které byly předmětem trestního řízení. S. H. a M. P. (otec S. H.) měli rovněž křivě vypovídat o událostech, které byly předmětem trestního řízení, a to v hlavním líčení před Městským soudem v Brně. Rozsudkem ze dne 7. října 2016 č. j. 5 T 84/2016-765 Městský soud v Brně stěžovatele dle §226 písm. a) tr. řádu zprostil obžaloby.
3) Policejní orgán, poté co na základě trestního oznámení stěžovatele zahájil v dané věci úkony trestního řízení, konkrétně vyslechl S. H. a M. P. a obstaral si spisový materiál vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 84/2016, shledal, že z materiálu nevyplynulo, že by se uvedené osoby dopustily shora popsaných trestných činů. Proto rozhodl dle §159a odst. 1 tr. řádu o odložení trestní věci S. H. a M. P.
4) Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, již státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně (dále jen "státní zástupkyně") usnesením ze dne 24. dubna 2017 č. j. 2 ZN 1150/2017-18, zamítla, jako nedůvodnou.
5) Stěžovatel se poté obrátil na Krajské státní zastupitelství v Brně s žádostí o výkon dohledu ve smyslu §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"). Vyrozuměním ze dne 4. července 2017 č. j. 1 KZN 1056/2017-48, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně informoval stěžovatele, že jeho podnět k výkonu dohledu jako nedůvodný odložil.
6) Dne 12. května 2017 stěžovatel namítl podjatost státní zástupkyně s tím, že tato vykonávala dozor v rámci trestního řízení, které skončilo shora uvedeným zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Brně. Usnesením ze dne 15. května 2017 č. j. 2 ZN 1150/2017-31, státní zástupkyně rozhodla, že ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení.
7) Proti tomuto usnesení státní zástupkyně podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně usnesením ze dne 3. července 2017 č. j. 1 KZN 1056/2017-42, po přezkoumání napadeného usnesení, zamítl, jako nedůvodnou.
III.
Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení při prověřování skutečností uvedených v trestním oznámení podaném stěžovatelem na jeho bývalou manželku a jejího otce. Dle stěžovatele byl postup orgánů činných v trestním řízení, zvláště pak dozorující státní zástupkyně, značně rozdílný v jeho vlastní trestní věci, kdy na základě jediného usvědčujícího důkazu (výpovědi S. H.) došla věc až do stadia řízení před soudem, kdežto v případě jím podaného trestního oznámení skončilo trestní řízení již ve fázi prověřování.
Následně stěžovatel velmi podrobně analyzuje rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. října 2016 č. j. 5 T 84/2016-765, ve snaze doložit pravdivost svých tvrzení obsažených v trestním oznámení a případnou motivaci jeho bývalé manželky.
Stran tvrzené podjatosti státní zástupkyně stěžovatel uvádí, že tato není schopna objektivního a nezaujatého pohledu, protože v trestním řízení stěžovatele opakovaně obhajovala "prokazatelně nepravdivou" verzi skutkového děje ve prospěch jeho bývalé manželky. Dle stěžovatele o podjatosti státní zástupkyně svědčí i skutečnost, že v usnesení, jímž zamítla stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení trestní věci S. H. a M. P., schází formulace, že "usnesení o zahájení trestního stíhání není konečným rozhodnutím o vině obviněného a k jeho vydání stačí vyšší míra pravděpodobnosti, že skutek spáchal". Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že státní zástupkyně "kryje svá vlastní pochybení z předchozího řízení" a "není schopna změny svého náhledu na věc v podstatě o 180 stupňů, není schopna objektivně nahlížet na skutkový děj zjištěný Městským soudem v Brně". Konečně stěžovatel namítá, že státní zástupkyně byla přítomna spáchání trestného činu, a proto je třeba rovněž dospět k závěru, že je z vykonávání úkonů v tomto trestním řízení vyloučena.
Druhá skupina námitek stěžovatele směřuje proti odložení trestní věci jeho bývalé manželky a jejího otce. Je totiž přesvědčen, že v rámci přípravného řízení nebyly dostatečně naplněny požadavky nezávislého, nestranného, důkladného a dostatečného vyšetřování, což dovozuje jednak z podjatosti státní zástupkyně, a dále z postupu policejního orgánu, který se dílem podává z napadených rozhodnutí. Následně stěžovatel opět předestírá parciální závěry Městského soudu v Brně, na jejichž základě dovozuje, že v dané věci nepanují řádné pochybnosti o tom, že shora uvedené osoby se dopustily na jeho úkor popsané trestné činnosti. Stěžovatel rozporuje jednotlivá rozhodnutí státních zastupitelství, namítá, že zcela rezignují na naplnění zásady materiální pravdy.
V neposlední řadě stěžovatel podrobně popisuje intence své bývalé manželky a její rodiny, spory o majetek, jakož i o jejich společného nezletilého syna, z čehož dovozuje, že dochází k zásahům do jeho práva na soukromí, práva na ochranu proti zásahům do jeho rodinného života a do výkonu jeho rodičovských práv.
IV.
Podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že státní zástupkyně dozorovala jak původní trestní věc stěžovatele (v níž byl pravomocně zproštěn obžaloby), tak i trestní věc jeho bývalé manželky a jejího otce (kde stěžovatel vystupoval v pozici oznamovatele). S ohledem na procesní postavení státní zástupkyně v těchto souvisejících trestních řízeních je stěžovatel přesvědčen, že tato nemohla nestranně dozorovat činnost policejního orgánu v trestní věci, kde vystupoval jako oznamovatel. Z tohoto důvodu měla státní zástupkyně rozhodnout o svém vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci. Současně stěžovatel brojí proti způsobu vyřízení trestní věci jeho bývalé manželky a jejího otce, přičemž tvrdí, že policejní orgán porušil jeho právo na účinné vyšetřování.
Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jakožto předpoklad vyloučení jejich podjatosti, je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního a jednak z hlediska objektivního, přičemž subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému - přísnějšímu - objektivnímu posouzení (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. února 2010 sp. zn. I. ÚS 2670/09, ze dne 5. března 2013 sp. zn. I. ÚS 4285/12, ze dne 10. února 2015 sp. zn. II. ÚS 218/15, či ze dne 1. prosince 2015 sp. zn. II. ÚS 2773/15).
Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti úředních osob uvedených v ustanovení §30 odst. 1 větě první tr. řádu ve vztahu k osobám, jichž se úkon přímo dotýká či jejich obhájcům a dalším vyjmenovaným osobám, nebo k projednávané věci.
Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto úřední osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech pochybností v tomto ohledu. Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat např. složení senátu nebo sukcese funkcí apod., z čehož však vyplývá, že k jejich vyloučení nestačí pouhé pocity jich samotných či účastníků řízení. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko osoby namítající podjatost, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení namítající osoby, nýbrž to, zda lze tyto obavy považovat za objektivně opodstatněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. rozsudky ESLP ve věci Pullar proti Spojenému království ze dne 10. června 1996, č. stížnosti 22399/93, ve věci Piersack proti Belgii ze dne 1. října 1982, č. stížnosti 8692/79 či ve věci De Cubber proti Belgii ze dne 26. října 1984, č. stížnosti 9186/80).
Při rozhodování o podjatosti osob uvedených v ustanovení §30 odst. 1 větě první tr. řádu tedy platí zásada, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně orgánů činných v trestním řízení samotných, je sice podnětem k rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, jestliže je zcela evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. února 2010 sp. zn. I. ÚS 2670/09, ze dne 5. března 2013 sp. zn. I. ÚS 4285/12 či ze dne 10. února 2015 sp. zn. II. ÚS 218/15).
Otázkou naplnění druhého z uvedených kritérií v případě osoby státního zástupce, který dozoruje trestní věc, v níž určitá osoba vystupuje jako svědek, tak i trestní věc, kde je tatáž osoba trestně stíhána právě pro obsah její svědecké výpovědi, se Ústavní soud zabýval ve svém usnesení ze dne 28. května 2008 sp. zn. III. ÚS 375/07 (na které poukazuje i stěžovatel), z něhož se podává, že "je obecně žádoucí, aby orgány činné v trestním řízení preventivně předcházely vzniku pochybností ohledně možné podjatosti. V daném případě by bylo nesporně vhodnější, kdyby v roli státního zástupce vystupovala jiná osoba než ta, která byla očitým svědkem stíhaného trestného činu a která učinila trestní oznámení. (...) za určitých skutkových okolností by nerespektování tohoto požadavku vhodnosti mohlo být posuzováno jako excesivní postup a mohlo by dosáhnout ústavněprávní úrovně, a to porušení práva na spravedlivý proces."
K těmto úvahám následně Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 12. prosince 2017 sp. zn. IV. ÚS 446/17 doplnil, že "[v] případech, kdy takový postup nebude z důvodů personálních či organizačních možný, je nezbytné, aby takový státní zástupce náležitě dbal na to, aby postup policejního orgánu, popřípadě jeho samotného při výkonu dozoru, eventuálně při vedení vyšetřování, nezavdal žádnou příčinu ke vzniku pochybnosti o jeho nestrannosti. Jinými slovy v takových případech je státní zástupce povinen postupovat obzvláště pečlivě a v případě odložení věci policejním orgánem zvážit, zda není na místě takové rozhodnutí dle §174 odst. 2 písm. e) zrušit a uložit policejnímu orgánu provedení dalších úkonů, jichž je třeba k objasnění věci nebo ke zjištění pachatele (§157 odst. 2 věta první tr. řádu)." Závěr o tom, zda tak státní zástupce učinil, a skutečně nezavdal svým postupem důvodnou příčinu ke vzniku pochybnosti o jeho nestrannosti, se přitom podává z jeho dalšího postupu v dané trestní věci, popřípadě z dalšího průběhu řízení.
Stran práva na účinné vyšetřování Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti již mnohokrát připomenul, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje. Žádný subjekt proto nemůže - prostřednictvím ústavní stížnosti - dosáhnout trestního stíhání konkrétní osoby.
Ústavní soud ustáleně zastává názor, že z článku 39 a článku 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu (toliko státu přísluší ius punendi - právo trestat). Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nezakládá (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. února 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96, ze dne 8. dubna 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99, ze dne 5. května 2005 sp. zn. II. ÚS 45/05, anebo ze dne 16. ledna 2018 sp. zn. II. ÚS 2135/17).
Ústavní soud se rovněž již opakovaně zabýval právem na účinné vyšetřování ve smyslu účinného prošetření trestního oznámení. V tomto směru Ústavní soud připomíná, že právo na účinné vyšetřování se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných v článku 6, článku 7 odst. 1 a článku 9 Listiny, jakož i v článku 2, článku 3 a článku 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací a výjimečně také u článku 10 odst. 2 Listiny, jakož i v článku 8 Úmluvy, chránícího právo na soukromý a rodinný život. Právo na efektivní trestněprávní ochranu však nelze uplatnit v případě, kdy se poškozený může svých práv účinně domáhat jinými právními prostředky (např. občanskoprávní žalobou nebo instituty správního práva) [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, ze dne 2. března 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14, či ze dne 9. srpna 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15].
Ve své dosavadní rozhodovací činnosti Ústavní soud přistoupil ke kasaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1565/14, ze dne 27. října 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15, ze dne 16. prosince 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13, ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14, či ze dne 24. května 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15). Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je pouze procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku (usnesení Ústavního soudu ze dne 29. října 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 a dne 4. dubna 2017 sp. zn. II. ÚS 540/17).
Ve světle výše uvedených závěrů Ústavní soud posuzoval i ústavní stížnost stěžovatele.
V.
Ústavní soud se nejprve zabýval tvrzením stěžovatele, že v dané trestní věci vykonávala dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení státní zástupkyně, u které byly dány důvody pro její vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení.
Stran osobní nestrannosti dozorující státní zástupkyně ve smyslu případného vztahu k osobám, jichž se určitý procesní úkon přímo dotýká, popřípadě k jejich obhájcům, anebo k dalším osobám vyjmenovaným v §30 odst. 1 tr. řádu, potažmo k projednávané věci (subjektivní kritérium), nemá Ústavní soud žádný důvod pochybovat o tvrzení státní zástupkyně, že nemá řádný vztah ke stěžovateli, jeho bývalé manželce, ani k jejímu otci. Stejně tak dle Ústavního soudu nepanují žádné pochybnosti o tom, že by státní zástupkyně měla jakýkoliv vztah k předmětné věci, tj. k trestnímu řízení proti bývalé manželce stěžovatele a proti jejímu otci. Touto otázkou se ostatně podrobně zabýval v rámci stížnostního řízení i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, přičemž uzavřel, že žádný ze shora uvedených důvodů pro vyloučení státní zástupkyně se v této trestní věci zjevně nepodává.
Subjektivní přesvědčení stěžovatele o podjatosti státní zástupkyně, na niž usuzuje na základě jejího postupu ve věci trestního oznámení na jeho bývalou manželku a jejího otce (zamítnutí stížnosti proti usnesení policejního orgánu, jímž byla daná trestní věc odložena) k vyloučení orgánu činného v trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení nepostačuje [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2016 sp. zn. III. ÚS 2759/16]. Subjektivní pocit o podjatosti sice může být důvodem pro zkoumání existence objektivní skutečnosti odůvodňující takovou obavu; důvod podjatosti však sám o sobě nepředstavuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. července 2012 sp. zn. III. ÚS 187/10, či ze dne 4. října 2016 sp. zn. II. ÚS 2753/16).
Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení druhého (objektivního) kritéria, jež spočívá ve zkoumání toho, zda státní zástupkyně skýtala dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti o její případné podjatosti, resp. zda její případný vztah k dané trestní věci dosahoval takové povahy a intenzity, že i přes tyto záruky evidentně nebyla schopna nezávisle a nestranně dozorovat činnost policejního orgánu směřující k prověřování trestního oznámení. V poměrech projednávané věci je navíc určující skutečnost, že státní zástupkyně vystupovala jak v trestním řízení proti stěžovateli, v jehož průběhu se měla jeho bývalá manželka a její otec dopustit údajné trestné činnosti, tak i v rámci následného trestního řízení proti těmto osobám, kde plnila funkci dozorující státní zástupkyně. V takovém případě by bylo obecně vhodnější, aby roli dozorující státní zástupkyně vykonávala jiná osoba než ta, která byla očitým svědkem údajné trestné činnosti (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 375/07).
Samotná skutečnost, že státní zástupkyně ingerovala v obou těchto trestních řízeních, však ještě nemusí vést k závěru o její podjatosti v trestní věci S. H. a M. P. V takové situaci je nezbytné zkoumat, zda státní zástupkyně náležitě dbala na to, aby postup policejního orgánu, popřípadě jí samotné při výkonu dozoru, eventuálně při vedení vyšetřování, nezavdal žádnou příčinu ke vzniku pochybnosti o její nestrannosti (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 446/17). Toliko v případě, že postup státní zástupkyně v předmětné trestní věci nebyl korektní, byl by namístě závěr o důvodnosti stěžovatelem vznesené námitky její podjatosti (a tedy i o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces). V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal žádné znaky, které by svědčily o nesprávnosti postupu státní zástupkyně.
Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že ustanovení §24 zákona o státním zastupitelství stanoví obecnou povinnost státních zástupců při výkonu jejich funkce - mimo jiné - postupovat odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně, spravedlivě a bez zbytečných průtahů. Ustanovení §27 a násl. zákona o státním zastupitelství zakotvuje kárnou odpovědnost státního zástupce za zaviněné porušení jeho povinností, zaviněné chování nebo jednání, jímž státní zástupce ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství, v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce. Jinými slovy, již základní povinnosti státního zástupce podle zákona o státním zastupitelství představují prvotní záruku vyloučení pochybností o jeho podjatosti.
Z ustanovení §2 odst. 3 tr. řádu dále plyne povinnost státního zástupce stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, s výjimkami stanovenými zákonem nebo vyhlášenou mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána (zásada legality). Tím je vymezena esenciální povinnost státního zástupce, jíž je stíhat každý trestný čin. Z postavení státního zástupce v trestním řízení tedy vyplývá jeho povinnost nestranně se zabývat každou trestní věcí, jakož i povinnost organizovat svoji činnost tak, aby účinně přispíval k včasnosti a důvodnosti trestního stíhání (§157 odst. 1 tr. řádu). Z uvedeného plyne, že státní zástupce není povinen "odstíhat obviněného za každou cenu", ale toliko tehdy, je-li takový postup namístě, tj. jsou-li splněny podmínky dle §160 odst. 1 tr. řádu a následně i §176 odst. 1 tr. řádu. Uvedené ostatně plyne již z ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, jež stanoví povinnost všech orgánů činných v trestním řízení (tj. i státního zástupce) v přípravném řízení objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se trestní řízení vede. Teprve ve stadiu řízení před soudem pak platí, že státní zástupce, jakožto jedna z procesních stran, je povinen dokazovat vinu obžalovaného.
Ústavní soud proto posoudil postup státní zástupkyně (a policejního orgánu) ve věci trestního oznámení stěžovatele na S. H. a M. P.
Z usnesení policejního orgánu o odložení věci se zřetelně podává, že poté, co obdržel trestní oznámení stěžovatele, zahájil v souladu s §158 odst. 3 tr. řádu dne 24. ledna 2017 v předmětné věci úkony trestního řízení. V rámci prověřování byli vyslechnuti oba podezřelí, přičemž policejní orgán konstatoval, že jejich výpovědi se obsahově shodovaly s výpověďmi, které učinili v hlavním líčení před Městským soudem v Brně v trestní věci stěžovatele. Tuto skutečnost si přitom policejní orgán ověřil na základě spisového materiálu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 84/2016, konkrétně z protokolů o hlavním líčení. Na základě výpovědí uvedených osob a zajištěných listinných důkazů policejní orgán následně dospěl k závěru, že tvrzení S. H. stran průběhu incidentu mezi ní a stěžovatelem, který proběhl dne 12. března 2015, na jehož konci skončila se zlomeninou IV. záprstní kosti na pravé ruce, nebyla jednoznačně vyvrácena, resp. v hlavním líčení nebylo postaveno najisto, jakým způsobem došlo ke vzniku zlomeniny ruky S. H. Ve vztahu k podezřelému M. P. policejní orgán konstatoval, že jeho svědecká výpověď se netýkala samotného skutku, pro který se trestní řízení vedlo, a proto neměla pro rozhodování soudu o vině podstatný význam.
Z usnesení státní zástupkyně o odmítnutí stížnosti stěžovatele proti usnesení policejního orgánu se podává, že pro posouzení, zda podezřelí naplnily skutkové podstaty trestných činů křivého obvinění a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, bylo rozhodné odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. října 2016 sp. zn. 5 T 84/2016-765. Státní zástupkyně přitom poukazuje na nesprávnost závěrů stěžovatele o jednoznačném závěru soudů o tom, že svědecké výpovědi obou podezřelých jsou nepravdivé, případně lživé. Státní zástupkyně naopak akcentuje odlišné pasáže označeného rozsudku, z nichž se podává, že soud rozhodl o nevině stěžovatele na základě aplikace zásady in dubio pro reo, tedy že v dané věci panovaly takové pochybnosti o skutkovém stavu, že nebylo možné jej mít za natolik prokázaný, aby byl odůvodněn závěr o vině stěžovatele trestným činem ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Dále státní zástupkyně poukazuje na závěry jednotlivých znaleckých posudků, kterých byla v trestní věci stěžovatele vypracována řada, z nichž - zjednodušeně řečeno plyne -, že nebyla jednoznačně vyvrácena ani verze stěžovatele, ani verze jeho bývalé manželky o vzniku jejího zranění. Co se týče svědecké výpovědi M. P., připomenula státní zástupkyně, že jeho výpověď nebyla pro posouzení případné trestní odpovědnosti stěžovatele jakkoliv relevantní.
Uvedené skutečnosti Ústavní soud z hlediska rozhodování státní zástupkyně o dalším procesním postupu ve věci trestního oznámení stěžovatele vnímá jako zásadní, neboť, nebyla-li jednoznačně prokázána jako pravdivá či nepravdivá ani jedna z verzí, je zcela důvodný závěr policejního orgánu, s nímž se státní zástupkyně ztotožnila, že v dané věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu. Právní názor státní zástupkyně byl opakovaně podroben přezkumu ze strany nadřízeného státního zastupitelství, a to jak v rámci řízení o stížnosti proti usnesení státní zástupkyně ze dne 15. května 2017 č. j. 2 ZN 1150/2017-31, tak při výkonu dohledu na základě podnětu stěžovatele, který vyústil ve vydání vyrozumění ze dne 4. července 2017 č. j. 1 KZN 1056/2017-48, přičemž nadřízené státní zastupitelství jej shledalo důvodným a postup státní zástupkyně jako oprávněný.
Zcela stranou posouzení postupu orgánů činných v trestním řízení při prověřování trestního oznámení stěžovatele stojí stěžovatelem uváděná motivace S. H. a M. P. (tehdejší manželská krize, spory o majetek a o nezletilého syna), neboť pro posouzení pravdivosti tvrzení S. H. o průběhu incidentu mezi ní a stěžovatelem, jenž vyústil v její zranění, nemají žádný vliv.
Ústavní soud dospěl k závěru, že postup státní zástupkyně v projednávané věci nezavdává jakékoliv důvodné pochybnosti o její nestrannosti, popřípadě o svévoli v jejím rozhodování ve věci trestního oznámení stěžovatele.
Ohledně tvrzeného porušení práva stěžovatele na účinné vyšetřování je Ústavní soud nucen konstatovat, že účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení - včetně fáze prověřování - musí kumulativně splňovat požadavky a) nezávislosti a nestrannosti, b) důkladnosti a dostatečnosti, c) rychlosti a d) podrobení veřejné kontrole.
V dané věci nebyly zjištěny důvodné pochybnosti o případné podjatosti státní zástupkyně (podjatost policejního orgánu stěžovatel nenamítal) a současně Ústavní soud zjistil, že postup policejního orgánu státní zástupkyně byl v projednávané věci naprosto korektní. Policejní orgán si na základě trestního podání stěžovatele opatřil příslušný spisový materiál, jehož součástí byly i protokoly z hlavního líčení, obsahující jednotlivá tvrzení podezřelých a tyto osoby následně předvolal k podání vysvětlení. Současně se policejní orgán seznámil s důvody zprošťujícího rozsudku Městského soudu v Brně vydaného v trestní věci stěžovatele, přičemž na základě svých zjištění dospěl k závěru, že v této věci není dáno podezření z trestného činu. V této situaci nemá Ústavní soud důvod pochybovat o důkladnosti, pečlivosti a současně přiměřenosti postupu policejního orgánu. Ohledně posledních ze dvou kritérií (rychlosti a veřejné kontrole proběhnuvšího prověřování) stěžovatel ničeho nenamítá a ani z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává, že by tak v průběhu trestního řízení učinil.
Ústavní soud konstatuje, že právo stěžovatele na účinné vyšetřování nebylo postupem orgánů činných v trestním řízení ve věci jeho trestního oznámení porušeno.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí neshledal v postupu státní zástupkyně a policejního orgánu jakákoliv ústavněprávně relevantní pochybení. Ve vztahu k rozhodování o námitce podjatosti Ústavní soud shrnuje, že je považuje za dostatečně srozumitelně a přesvědčivě odůvodněné, nijak nevybočující z jeho ustálené rozhodovací praxe a nevykazující prvky nepřípustné libovůle v rozhodování. Stran posouzení tvrzeného porušení práva stěžovatele na účinné vyšetřování Ústavní soud konstatuje, že orgány činné v trestním řízení dostály svým zákonným povinnostem při prověřování podezření ze spáchání přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu