ECLI:CZ:US:2018:4.US.2944.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2944/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Lukášem Eichingerem, MBA, advokátem, sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2018 č. j. 8 Tdo 14/2018-54, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. října 2017 č. j. 10 To 241/2017-2836 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. března 2017 č. j. 3 T 5/2017-2755, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Nymburce, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv, vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy a čl. 6 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") uznal stěžovatele (spolu s druhou obžalovanou) vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a stěžovatele dále ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Těch se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že jako starosta obce si s druhou obžalovanou, jež měla na starosti účetnictví obce a páchala trestnou činnost na základě pokynů stěžovatele, po několik let neoprávněně přisvojovali finanční prostředky obce. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, k peněžitému trestu 490 000 Kč a k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce starosty nebo člena rady obce po dobu pěti let. Oběma obžalovaným pak byla stanovena povinnost uhradit poškozené obci škodu ve výši 4 195 168 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě přímo usvědčující výpovědi druhé obžalované, která popsala stěžovatelovu vedoucí úlohu při páchání trestné činnosti. Dle soudu si lze jen obtížně představit, že by dlouholetý zkušený starosta, jehož povinností bylo sledovat hospodaření obce, nedokázal trestnou činnost druhé odsouzené odhalit. Usvědčující výpověď pak koresponduje s dalšími důkazy, které ji nijak neznevěrohodnily. Podle okresního soudu naopak stěžovatelovu účast na trestné činnosti lze doložit z několika dokladů, z nichž je zřejmé, že byly placeny stěžovatelovou osobní platební kartou a byly využity pro jeho osobní potřebu, což potvrdili i další svědci. Stěžovatel dokázal dle okresního soudu zneužít důvěry ostatních členů zastupitelstva obce.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry okresního soudu.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Většina stěžovatelových námitek nespadala pod žádný dovolací důvod, neboť jimi stěžovatel zpochybňoval způsob hodnocení provedených důkazů. V něm však Nejvyšší soud neshledal tzv. extrémní rozpor, stejně tak v řízení rovněž neshledal tzv. opomenuté důkazy. Stěžovatel byl odsouzen na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, který vyplýval především z přímé usvědčující výpovědi, podporované dalšími nepřímými důkazy. Soudy nepochybily ani při právní kvalifikaci uvedeného jednání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že jeho podíl na trestné činnosti nebyl v trestním řízení prokázán, zejména nebyly prokázány žádné jeho pokyny k jejímu páchání druhou odsouzenou. Soudy dokonce samy přiznaly, že nelze prokázat, do jaké míry jednala pachatelka sama a do jaké míry z údajného donucení stěžovatele. Soudy tak připouští, že mohla jednat dobrovolně. V tom spatřuje klíčový rozpor odsuzujících rozsudků, přičemž na objasnění této skutečnosti soudy zcela rezignovaly. K důkazům předloženým obhajobou se soudy podle názoru stěžovatele buď vůbec nevyjádřily, anebo je dostatečně neobjasnily, přičemž navíc ignorovaly většinu stěžovatelových námitek. Samotná usvědčující výpověď druhé odsouzené je zcela nekonkrétní. Většina problematických dokladů byla do účetnictví vložena v den, kdy stěžovatel prokazatelně v obci nebyl. Pachatelka tak musela jednat převážně samostatně. Kvantita údajného vyhrožování tak vůbec neodpovídala kvantitě skutků. Dle stěžovatele je přitom nepravděpodobné, že by druhá odsouzená vzhledem k její inteligenci čtyři roky o stěžovatelově nátlakovému jednání mlčela. Svědecké výpovědi vyloučily její možný strach. Jakýkoliv reálný podklad pak schází k závěru o stěžovatelově vedoucí roli v celé záležitosti. Soudy tak postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. V napadených rozhodnutích přímo absentuje obligatorní posouzení toho, jakým způsobem si pachatelé přisvojili cizí věc. Od této skutečnosti se rovněž odvíjí právní kvalifikace uvedeného jednání. Tu však soudy svévolně provedly bez jakékoliv důkazní opory. Důkazy přitom svědčily pro to, že majetkové poměry druhé odsouzené neodpovídají jejím legálním příjmům.
6. Za nejpodstatnější zásah do svých práv považuje stěžovatel tendenční a subjektivní přecenění výpovědi druhé odsouzené. Soudy pochybily, když nevěnovaly pozornost tomu, že jasně usvědčená druhá odsouzená se pokusila, v rámci obvyklé strategie obhajoby, svalit vinu na dalšího smyšleného pachatele. Tím mohl být jen stěžovatel. Při projednávání věci před obecními orgány přitom o stěžovateli vůbec nemluvila. V její výpovědi jsou pak přítomné další rozpory. Tím, že jí uvěřily, pak soudy dle stěžovatele porušily ústavní zásady hodnocení důkazů v trestním řízení. To platí i o dalších důkazech, z nichž soudy nepřímo dovodily stěžovatelovu vinu. Zcela pak soudy dezinterpretovaly výpověď stěžovatelovy manželky a dalšího svědka, který dosvědčoval samostatné jednání druhé odsouzené. Tím vším je hodnocení soudů tzv. extrémně rozporné s provedenými důkazy. Konečně pak soudy údajné jednání i nesprávně kvalifikovaly, když zaměnily znaky trestných činů zpronevěry a porušení povinnosti při správě cizího majetku. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
10. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů, tedy především nesouhlasu se skutkovými závěry soudů. Veškeré námitky jsou navíc pouhým opakováním uplatněné obhajoby, kterou se nyní stěžovatel pokouší postavit Ústavní soud do role další instance, přehodnocující provedené důkazy. Všechny soudy se s totožnými námitkami beze zbytku vypořádaly. Důkazní řízení však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích kvalifikovaných pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V tomto směru stěžovatel pouze toliko povšechně namítal, že soudy nedostatečně odůvodnily neprovedení některých jím navržených důkazů. S touto námitkou se však již dostatečně vypořádal Nejvyšší soud (srov. str. 9 napadeného usnesení), na jehož odůvodnění lze beze zbytku odkázat.
12. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. V této oblasti stěžovatel žádnou konkrétní námitku neuplatil.
13. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů (zejména výpovědi druhé odsouzené). Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
14. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Princip in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní soud tedy v jejich postupu neshledal žádné ústavně relevantní pochybení. Není v kompetenci Ústavního soudu hodnotit, nakolik je stěžovatelova obhajoba věrohodná.
15. Rovněž v tomto směru provedly krajský soud a dovolací soud obsáhlou analýzu důkazní situace a zevrubně a logicky poukázaly na skutečnost, že stěžovatel nebyl odsouzen toliko na základě osamocené nepodložené výpovědi spolupachatelky. Jestliže obecné soudy za dané situace dospěly k závěru, že celkový souhrn důkazů neumožňuje jiné racionální hodnocení než závěr o stěžovatelově vině, jde o postup přípustný, neporušující jakékoliv ústavní zásady.
16. Toliko pro úplnost lze konstatovat, že vyčerpávajícím způsobem se Nejvyšší soud vypořádal i s námitkou nesprávné právní kvalifikace. Stěžovatelovo jednání, jak je popsáno v tzv. výrokové části odsuzujícího rozsudku, naplňuje všechny znaky trestného činu zpronevěry. Nadto je třeba konstatovat, že Ústavní soud neshledal v hodnocení jednotlivých rozhodujících soudů žádné podstatné rozdíly v otázce stěžovatelova zapojení do trestné činnosti (srov. str. 7 a 8 usnesení odvolacího soudu a str. 33 až 35 rozsudku nalézacího soudu), které by se navíc mohly jakkoliv projevit v závěru o stěžovatelově trestu.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu