ECLI:CZ:US:2018:4.US.3132.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3132/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Jiřiny Duňkové, zastoupené JUDr. Ivanou Weberovou, advokátkou se sídlem V Aleji 1544/23, Jablonec nad Nisou 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2450/2017-138 ze dne 27. 6. 2017, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 275/2016-112 ze dne 5. 1. 2017 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně č. j. 5 C 233/2015-68 ze dne 27. 5. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými bylo vyhověno žalobě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem a rozhodnuto, že výlučným vlastníkem těchto nemovitých věcí se stává žalobce, který je povinen zaplatit stěžovatelce a druhé žalované na vypořádání jejich podílu vždy po částce 104 375 Kč. Rovněž požaduje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se stávající judikaturou.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že účastníci řízení byli podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí tak, že žalobci náležel spoluvlastnický podíl ideálních 6/8, každé ze žalovaných pak náležela ideální 1/8. Nalézací i odvolací soud při rozhodování zohlednily velikost spoluvlastnických podílů, účelné využití nemovitostí v návaznosti na vzdálenost bydlišť účastníků řízení od nich a skutečnost, že žalobce disponuje potřebnou finanční hotovostí k vyrovnání podílu obou žalovaných. Hledisko ceny či její vyšší výše, jež by první žalovaná (stěžovatelka) byla ochotna ostatním účastníkům vyplatit, podle názoru soudů nemůže převážit nad ostatními kritérii. Druhá žalovaná souhlasila s vypořádáním podílového spoluvlastnictví ve smyslu návrhu žalobce i s obvyklou cenou vypořádávaných nemovitostí stanovenou znaleckým posudkem, proti rozhodnutí soudu prvního stupně se neodvolala.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že své závěry dostatečně neodůvodnily. Je přesvědčena, že hledisko ceny jako objektivní hledisko má být hlediskem prioritním, případně alespoň hlediskem s obecnou vyšší váhou, neboť tímto způsobem by bylo zajištěno šetření ústavního práva vlastnit majetek, a to i pro ostatní spoluvlastníky, kterým nebude věc přikázána, neboť jim se za jejich podíl dostane vyšší náhrady a věc se dostane tomu ze spoluvlastníků, který o ni projeví skutečný, výší nabídnuté ceny osvědčený zájem.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud se neztotožňuje s námitkami stěžovatelky ohledně nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí, jde-li o hlediska zvažovaná při rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle ust. §1143 a násl. obč. zák. Naopak z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že se soudy námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, z jakých důvodů dospěly ke shora nastíněným závěrům. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s jeho judikaturou (např. sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, 22 Cdo 1450/2015, 22 Cdo 2024/2016), z níž mj. plyne, že výši nabídnuté náhrady za vypořádací podíl je nutno posuzovat ve vzájemné souvislosti s dalšími v úvahu přicházejícími kritérii.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Z pouhé skutečnosti, že soudy při rozhodování s ohledem na konkrétní okolnosti zohlednily jako převažující kritéria velikosti podílů, účelnost využití nemovitých věcí i vzdálenost bydlišť účastníků od nich oproti stěžovatelkou nabízené vyšší ceně (stěžovatelka navrhovala výpočet vypořádacího podílu z hodnoty předmětných nemovitostí věcí zvýšené o 50 000 Kč nad cenu stanovenou znaleckým posudkem) totiž nelze usuzovat na neústavnost rozhodnutí. Jak již bylo předesláno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým soudům.
Jak je zřejmé, v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout ani je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu