ECLI:CZ:US:2018:4.US.3361.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3361/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti P. G., právně zastoupeného Mgr. Janem Burdychem, advokátem, se sídlem Cihlářská 643/19, 602 00 Brno, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 12. října 2017 č. j. 3 ZT 95/2017-42 a proti usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 4. oddělení obecné kriminality, ze dne 26. září 2017 č. j. KRPB-293135-280/TČ-2015-060274, za účasti Městského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 4. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 27. října 2017, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), právo na obhajobu ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny a právo na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadených rozhodnutí a z obsahu vyjádření Městského státního zastupitelství v Brně se zjišťuje:
Proti P. G. (dále též "obviněnému") bylo zahájeno usnesením Policie České republiky, Městské ředitelství policie Brno, 4. oddělení obecné kriminality, ze dne 26. září 2017 č. j. KRPB-293135-280/TČ-2015-060274 trestní stíhání pro přečin nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se měl obviněný dopustit ve stručnosti tím, že byl vyrozuměn ze strany blíže nezjištěných osob o tom, že by se jej měla paní J. M. se svým manželem J. M. snažit fyzicky zlikvidovat prostřednictvím pana A. H., což mu mělo být jeho zaměstnancem panem A. H. potvrzeno v měsíci září či říjnu 2015, neboť tomu měli manželé M. ukázat částku 500.000,- Kč jako odměnu za zlikvidování pana G. a on se tedy hodnověrným způsobem dozvěděl, že jiný připravuje nebo páchá trestný čin vraždy podle §140 tr. zákoníku a spáchání nebo dokončení takového trestného činu nepřekazil.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně usnesením ze dne 12. října 2017 č. j. 3 ZT 95/2017-42 stížnost obviněného podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 22. 12. 2017 č. j. 3 ZT 184/2017-4 bylo trestní stíhání obviněného podle ust. §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. zastaveno.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a uvádí argumenty, jež uváděl i ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel má za to, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno v rozporu s ustanovením §160 odst. 1 trestního řádu, neboť nesplňuje zákonem stanovené požadavky na zahájení trestního stíhání.
Stěžovatel dále tvrdí, že usnesení státního zástupce svou formou i obsahem naprosto neodpovídá obdobným usnesením a neobsahuje žádné věcné odůvodnění zamítnutí stížnosti stěžovatele. Stěžovatel se domnívá, že mu proto daná situace znemožňuje řádně se hájit, neboť není zřejmé, na základě jakých skutečností orgány činné v trestním řízení dospěly k tomu, že se měl dopouštět trestné činnosti.
IV.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí, zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností orgánů činných v trestním řízení. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda činností orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva stěžovatele.
Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006).
V projednávaném případě Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal.
Jak je shora konstatováno, usnesením státního zástupce ze dne 22. 12. 2017 bylo trestní stíhání stěžovatele zastaveno.
Za této situace je zřejmé, že již v průběhu přípravného řízení došlo k zastavení trestního stíhání, čímž orgány činné v trestním řízení samy odstranily vadný stav, vzniklý předchozími rozhodnutími policejního orgánu a státního zástupce, která stěžovatel napadá v ústavní stížnosti.
Z principu subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že za dané procesní situace by byl další kasační zásah Ústavního soudu nadbytečný.
K vydání deklaratorního výroku o porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces neshledal Ústavní soud důvod. Ani sám stěžovatel netvrdí, že by mu vydáním napadených rozhodnutí vznikla materiální nebo imateriální újma. Pokud by se domníval, že ke vzniku takové újmy došlo, naskýtá se mu možnost uplatnit příslušný nárok postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Teprve poté, pokud by k tomu byly splněny zákonné podmínky, by se stěžovatel mohl znovu obrátit na Ústavní soud.
Je tak namístě shrnout, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu