ECLI:CZ:US:2018:4.US.3564.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3564/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Josefa Bednáře, zastoupeného Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem Zelená 267, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017 č. j. 30 Cdo 5308/2016-372 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. 5. 2016 č. j. 22 Co 92/2016-343, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Kromě toho poukazuje na porušení postulátů uvedených v čl. 1 odst. 1 a čl. 95 Ústavy. K zásahu do práv stěžovatele mělo podle něj dojít v důsledku nesprávného postupu odvolacího a Nejvyššího soudu, které špatně posoudily předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") a svým výkladem odepřely stěžovateli právo na náhradu majetkové újmy (ušlého zisku), což vnímá jako zjevnou nespravedlnost. Podle stěžovatele je ušlým ziskem nájemné, které neobdržel v období, kdy bylo podle rozhodujících správních orgánů sporné jeho vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem a které by podle svých tvrzení jinak býval získal, poněvadž předmětné parcely byly využívány v daném období jiným subjektem. Nadto stěžovatel poukazuje na to, že zmíněné civilní soudy nerespektovaly na věc dopadající ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel v řízení před civilními soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo zemědělství) poskytnutí náhrady škody ve výši 7 258 977 Kč s příslušenstvím (ušlý zisk), která mu měla vzniknout v restitučním řízení v důsledku nezákonného rozhodnutí Pozemkového úřadu Pardubice č. 4728 ze dne 2. 11. 2006, podle něhož nebyl vlastníkem nemovitých věcí v katastrálních územích Drozdice a Pardubičky. Pozemkový úřad přitom původně, v rozhodnutí č. 4221 ze dne 22. 1. 2001 (které pak nahradil rozhodnutím č. 4728), restituční nárok shledal. V rozhodnutí č. 4728, kde dospěl k závěru, že nárok není dán, reagoval pozemkový úřad na výsledek přezkumného řízení před ústředním pozemkovým úřadem, potvrzený rozhodnutím ministra zemědělství o rozkladu. Stěžovatel následně využil možnosti přezkumu podle části V. o. s. ř. a uspěl před Okresním soudem v Pardubicích, který v rozsudku č. j. 10 C 9/2007-108 ze dne 1. 7. 2008 rozhodl, že restituční nárok k nemovitým věcem existuje na základě §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
V řízení o náhradu škody (újmy) nejprve Okresní soud v Pardubicích shledal nárok stěžovatele důvodným. Jako soud prvního stupně rozsudkem č. j. 110 C 15/2011-317 dne 3. 11. 2015 žalobě částečně vyhověl (v částce 3 026 363 Kč s příslušenstvím) a ve zbytku ji zamítl. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích dospěl k odlišnému závěru a žalobu i ve zbylém rozsahu zamítl, neboť nebyly vůbec splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za majetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví, jak správně poukazuje i stěžovatel ve své ústavní stížnosti. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován či odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního poměru či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž respektuje pravomoc civilních soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12), ledaže by jejich závěry byly "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 1320/10 nebo II. ÚS 3005/14).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ústavní soud ověřil, že civilní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Úmluvě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Civilní soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů nevyhověly žalobě stěžovatele, přičemž srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí přiléhavě odkázal jak na svoji judikaturu (např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3322/2013 nebo usnesení sp. zn. 28 Cdo 1367/2009), tak i na judikaturu zdejšího soudu (sp. zn. IV. ÚS 3193/10).
Námitce stěžovatele spočívající v chybném posouzení podmínek pro vznik odpovědnosti k náhradě újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. nemohl Ústavní soud vyhovět, neboť možnost domáhat se po státu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nastupuje až po vyčerpání všech opravných prostředků a tehdy, jestliže se poškozený těmito opravnými prostředky nedomohl nápravy. Ústavní soud (např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3719/10) nadto požaduje, aby procesní prostředek byl v praxi dostupný a dostatečně efektivní. Ústavní soud ověřil, že tyto podmínky byly v daném případě splněny. Stěžovatel se domohl nápravy v rámci řízení před okresním soudem, který jeho restituční nárok potvrdil. V jeho věci neexistuje pravomocné rozhodnutí, zrušené či změněné pro nezákonnost (§8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), tedy chybí jeden ze základních a nutných předpokladů pro vznik škody (újmy).
Namítaný rozpor s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu shledán nebyl. Obsahem práva na spravedlivý (řádný) proces je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu