ECLI:CZ:US:2018:4.US.3929.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3929/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti MUDr. Zdeňka Skály, zastoupeného JUDr. Jiřím Konečným, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017 č. j. 33 Cdo 4021/2017-235 a rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017 č. j. 19 Co 546/2016-202 a Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 6. 2016 č. j. 6 C 73/2012-169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že krajský soud potvrdil ve věci samé rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 6. 2016, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal určení splatnosti závazku ze smlouvy o půjčce, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl (§243c odst. 1, věta první, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen "o. s. ř."), neboť dovolání neobsahuje způsobilé vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), o tuto obligatorní náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry nalézacího a odvolacího soudu, kdy zejména uvádí výhrady proti provádění a hodnocení důkazů. Dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož nevymezil právní otázku, od jejíhož řešení dovolacím soudem se měl odvolací soud odchýlit. V dovolání uvedl, že právní otázka spočívá v tom, zda se nalézací a odvolací soud při svém vypořádávání s důkazy a argumenty neodchýlily od zásad hodnocení důkazů tak, jak byly vyloženy judikaturou. Nadto namítl, že Nejvyšší soud se nezabýval jeho argumentem, podle něhož postup odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a současně změnil a upravil výrok I. napadeného rozsudku, ustanovení §219 o. s. ř. neumožňuje.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele řádně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí rozvedl, proč nebyly splněny náležitosti dovolání vymezené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Zejména uvedl, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen definovat, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání návrhu nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, v řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak. Stěžovatel však svým tvrzením nevymezil právní otázku, od jejíhož řešení dovolacím soudem se měl odvolací soud odchýlit, ale pouze napadl způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem.
Uvedenému závěru nelze z ústavního hlediska co vytknout, neboť stěžovatel evidentně neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ale v podstatě se jen s obecným poukazem na rozpor se zásadami dokazování domáhal, aby Nejvyšší soud přezkoumal hodnocení důkazů. Obdobně stěžovatel pouze namítal nesprávnost postupu odvolacího soudu, který současně potvrdil a změnil a upravil výrok I. napadeného rozsudku, aniž by ve vztahu k této námitce vymezil předpoklady přípustnosti dovolání. S ohledem na uvedené nelze považovat skutečnost, že se k této námitce Nejvyšší soud výslovně nevyjádřil, jako ústavně relevantní. Nadto Ústavní soud dodává, že k uvedenému postupu odvolacího soudu nelze mít z ústavního hlediska výhrady. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé, neboť jej shledal věcně správným. Pouze doplnil do výroku rozsudku časový údaj (červen 2006) a v nákladovém výroku pak (ve prospěch stěžovatele) opravil zřejmou chybu v psaní, pokud jde o výši nákladů řízení, tak aby korespondovala se správným výpočtem v odůvodnění rozhodnutí. Odvolací soud tak postupoval intencích ustanovení §219 o. s. ř., neboť potvrdil ve výroku věcně správné rozhodnutí, přičemž důvody pro jeho zrušení nebyly dány.
Ústavní soud konstatuje, že závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro jeho vady plně koresponduje s předchozí judikaturou Ústavního soudu i jeho stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017. V tomto stanovisku Ústavní soud uvedl, že "Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod".
Ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu je proto nutno posoudit jako zjevně neopodstatněnou. Tato skutečnost má procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu a to v souladu s citovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně jeho práv. Mezi tyto procesní prostředky se řadí i mimořádný opravný prostředek, který orgán, v jehož kompetenci je o něm rozhodovat, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. To znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal.
Požadavkem "vyčerpat" je nutno chápat vyčerpání řádné, tedy v souladu se zákonem (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3209/08, I. ÚS 1489/08, IV. ÚS 2397/09, III. ÚS 2425/10, nález sp. zn. I. ÚS 878/15). Podání vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost jeho dovolání. Jestliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, III. ÚS 3207/17, III. ÚS 3069/16, III. ÚS 3309/17, II. ÚS 3463/17, IV. ÚS 3290/17, IV. ÚS 3857/17 a další).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu