ECLI:CZ:US:2018:4.US.4050.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4050/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti MVDr. Františka Makovského, zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem Svitavy, nám. Míru 142/88, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2017 č. j. 17 Co 315/2016-222, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel s odvoláním na porušení svého práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2017 č. j. 17 Co 315/2016-222, kterým bylo potvrzeno usnesení ze dne 19. 10. 2016 č. j. 143 EX 00081/15-198, jímž soudní exekutor JUDr. Jiří Tomanovský, LL.M., Exekutorský úřad Frýdek-Místek, udělil vydražitelce příklep na vydražené nemovité věci uvedené ve výroku usnesení za nejvyšší podání ve výši 424 667 Kč. Krajský soud dále rozhodl, že vydražitelka a povinný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání obsahovalo vady, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat.
Ústavní soud předesílá, že ač stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, toto rozhodnutí o posledním opravném prostředku v ústavní stížnosti zmínil a přiložil k ústavní stížnosti, tedy je označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/08, IV. ÚS 406/04, rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dražba neměla být vůbec provedena a že v dané věci byly splněny všechny podmínky pro zastavení exekuce pro nepřípustnost ve smyslu §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Uvádí dále, že za situace, kdy byla vymožena převážná část vymáhané pohledávky, nebylo namístě pokračovat exekucí prodejem nemovitostí v mnohonásobně vyšší hodnotě než zbývající část pohledávky, jejíž vymáhání probíhá pokračujícími srážkami z důchodu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh z části zjevně neopodstatněný a z části nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
V projednávané věci bylo posledním procesním prostředkem, který byl stěžovatel povinen před podáním ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpat, dovolání k Nejvyššímu soudu.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele přiměřeně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí uvedl, proč nebyly splněny náležitosti dovolání vymezené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Zejména uvedl, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen definovat, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání návrhu nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, v řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak. Stěžovatel však svým tvrzením splnění předpokladů přípustnosti dovolání nevymezil.
Uvedenému závěru nelze z ústavního hlediska co vytknout, neboť stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ale v podstatě se domáhal, aby Nejvyšší soud přisvědčil jeho názoru. Ústavní soud konstatuje, že závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro jeho vady koresponduje s předchozí judikaturou Ústavního soudu i jeho stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017. V tomto stanovisku Ústavní soud uvedl, že "Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod".
Ostatně vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatel žádné námitky nevznáší.
Ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu je proto nutno posoudit jako zjevně neopodstatněnou. Tato skutečnost má procesní důsledky i pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozhodnutí krajského soudu, a to v souladu s citovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Mezi tyto procesní prostředky se řadí i mimořádný opravný prostředek, který orgán, v jehož kompetenci je o něm rozhodovat, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. To znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal.
Požadavkem "vyčerpat" je nutno chápat vyčerpání řádné, tedy v souladu se zákonem (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3209/08, I. ÚS 1489/08, IV. ÚS 2397/09, III. ÚS 2425/10, nález sp. zn. I. ÚS 878/15). Podání vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost jeho dovolání. Jestliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, III. ÚS 3207/17, III. ÚS 3069/16, III. ÚS 3309/17, II. ÚS 3463/17, IV. ÚS 3290/17, IV. ÚS 3857/17 a další).
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že námitky stěžovatele uváděné ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu byly projednány v řízení o předchozích návrzích stěžovatele na zastavení exekuce, kdy stěžovatel rovněž namítal, že předmětná dražba nemá proběhnout a hodnota dražených nemovitostí podstatně převyšuje zbývající část dluhu. Krajský soud své závěry, podle kterých při rozhodování o udělení příklepu, a tedy ani v řízení o odvolání, nemají tyto námitky žádnou relevanci, protože jsou podle platné procesní úpravy způsobilou námitkou jen v řízení o zastavení exekuce, řádně odůvodnil a poukázal na to, že v takovém řízení také byly posouzeny.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu