ECLI:CZ:US:2018:4.US.477.18.1
sp. zn. IV. ÚS 477/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti M. P., zastoupené JUDr. et PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, č. j. 53 Co 388/2017-658, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a nezletilého D. R. a A. R., jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 svěřil rozsudkem ze dne 13. 9. 2017, č. j. 19 P 17/2014-417, nezletilého D. do výlučné péče matky (stěžovatelky), vedlejšímu účastníkovi (otci) upravil vyživovací povinnost k synovi, jakož i jeho styk s ním. Rozsudek odůvodnil nalézací soud tím, že v minulosti byl nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů a navštěvoval dvě mateřské školy - v K. a v P. Na počátku roku 2017 však matka nezletilého bez souhlasu otce zapsala do první třídy základní školy v P. a nezletilý byl s ohledem na tuto skutečnost od 1. 9. 2017 svěřen předběžným opatřením do výlučné péče stěžovatelky, aby mohl školu řádně navštěvovat; vzhledem k výše uvedenému byly dány důvody pro meritorní změnu formy péče. Nalézací soud zhodnotil výchovné předpoklady otce i matky a dospěl k závěru, že v nejlepším zájmu nezletilého bude výlučná péče stěžovatelky - s široce upraveným rozsahem styku s otcem. Za podstatné považoval soud prvního stupně, že nezletilý navštěvuje základní školu v P. a střídání dvou školy vzdálených 160 km od sebe by bylo pro něj příliš zatěžující. Dále přihlédl opatrovnický soud k tomu, že u matky měl nezletilý zajištěnou náležitou péči, dobré předpoklady úspěšného a zdárného rozvoje i potřebné zázemí. Navíc zde byl nezletilý ve styku se svou polorodou sestrou, o kterou se matka starala na mateřské dovolené, takže měla na péči o něj dostatek času; naopak otec má náročné zaměstnání a nemůže se synovi věnovat v takové míře jako matka.
Městský soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 12. 2017, č. j. 53 Co 388/2017-658, a to tak, že nezletilého svěřil do výlučné péče otce a matce upravil široký rozsah styku. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka měla po celou dobu zřetelnou snahu vazbu syna s otcem omezit, nerespektovala synova práva na stejný podíl rodičovské péče, a zejména řešila jeho významné záležitosti bez dohody s otcem. Odvolací soud dospěl k závěru, že z pohledu zachování a respektování integrity dítěte a jeho rodinných vazeb je schopnější otec, který se projevil také jako lepší vychovatel, neboť s nezletilým sportuje a vede ho ke hře na hudební nástroj. Naopak stěžovatelka podle odvolacího soudu neuvedla ani nedoložila jedinou aktivitu, při níž by se sama synovi věnovala; v nejlepším zájmu nezletilého tak byla shledána výlučná péče otce. K tomu odvolací soud vyhodnotil výchovné prostředí u matky jako ne zcela vhodné, jelikož její stávající partner byl opakovaně pravomocně shledán vinným ze spáchání majetkové trestné činnosti, přitom otec nezletilého je kriminalistou "stojícím na opačné straně barikády." Odvolací soud nezjišťoval názor nezletilého pro jeho nízký věk a jeho nepotřebnost, jelikož na závěru o vhodnější způsobilosti otce k výchově by nemohl názor dítěte nic změnit. Od počátku druhého školního pololetí tak bude nezletilý navštěvovat nově základní školu v K.
Proti napadenému rozsudku se stěžovatelka brání ústavní stížností, navrhuje jeho zrušení a namítá porušení ústavních práv - zejména na ochranu soukromí podle čl. 10 odst. 2, práva na rovnou péči o dítě podle čl. 32 odst. 4 a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod. Stěžovatelka má za to, že odvolací soud protiústavně zasáhl do jejích ústavně chráněných práv tím, že vydal překvapivé a nepřezkoumatelné rozhodnutí; namítá, že se dostatečně nezabýval splněním čtyř kritérií pro rozhodnutí o péči, která jsou vymezená v nálezu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1921/17. Stěžovatelka rovněž napadá provedené dokazování a tvrdí, že některé skutkové závěry byly učiněny bez provedení relevantních důkazů, což se týká především závěru o výchovných schopnostech stěžovatelky; navíc soud vůbec nezohlednil přání dítěte, které ani nezjišťoval. Stěžovatelka napadá jako nepřípustný zásah do soukromí závěr odvolacího soudu o tom, že její partner je recidivistou a rovněž namítá, že nezletilý bude v průběhu prvního ročníku základní školy vytržen z kolektivu svých spolužáků a dobře známého prostředí. Vzhledem k hrozící újmě při výkonu rozhodnutí navrhla stěžovatelka, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost je částečně nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1; ve zbytku je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Protiústavní je rozhodnutí z důvodu překvapivosti tehdy, je-li založeno na zcela novém právním názoru, odlišném (mj.) od názoru soudu prvního stupně, aniž by s ním byl účastník řízení seznámen, a umožněno mu tak reálně uplatnit námitky (viz nález ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3269/12, body 21 až 23). Změna rozhodnutí odvolacím soudem je vždy provázena jistou mírou akceptovatelné a nutné "překvapivosti"; nicméně procesní úprava ji předpokládá, a dokonce upřednostňuje před kasací, která vede k oddálení pravomocného rozhodnutí. V nyní souzené věci tedy odvolací soud postupoval správně, jestliže neshledal důvody pro potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, a namísto toho rozsudek změnil (zvláště, jde-li o věc péče soudu o nezletilé dítě). Je přitom evidentní, že stěžovatelka byla dostatečně seznámena s důvody odvolání otce, mohla na ně reagovat ve svém vyjádření a věděla, že otec usiluje (stejně jako ona) o svěření nezletilého do výlučné péče. Odvolací soud navíc doplňoval dokazování, zjišťoval výchovné předpoklady rodičů, a to s jednoznačným cílem - odpovědně rozhodnout o vhodné formě péče. S ohledem na průběh a předmět řízení nelze mít za to, že by napadené rozhodnutí bylo překvapivé.
K namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu odkazuje Ústavní soud na bod 23 nálezu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1324/14, v němž se uvádí, že: "postačuje uvedení základních důvodů, které obecný soud vedly k přijetí rozhodnutí a které jsou způsobilé jeho výrok srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vysvětlit." Odvolací soud přitom k jednotlivým výrokům neuvedl jen základní důvody, ale podrobně vysvětlil, na základě jakých zjištění učinil skutkový závěr ve věci, jakou právní úvahou byl při rozhodování veden a jak právně celou věc posoudil. Důvody rozhodnutí jsou tak zcela zřejmé a rozhodnutí je celkově přezkoumatelné; je patrné, že odvolací soud se věnoval rozhodnutí pečlivě.
Výše uvedené vyplývá i ze skutečnosti, že odvolací soud náležitým způsobem posuzoval naplnění kritérií pro vhodnou úpravu péče (viz nález ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14, body 18 a 19). K existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou uvedl, že: "o svěření do výlučné péče usilují oba biologičtí rodiče nezletilého." K míře zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče dospěl k závěru, že: "ze strany matky jsou po celou dobu zřetelné snahy vazbu syna a otce omezit. (...) Z pohledu zachování a respektování integrity dítěte a jeho rodinných vazeb jako schopnější rodič vychází otec." K schopnosti rodiče zajistit pro nezletilého vývoj, fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby nezjistil: "na jeho základní úrovni žádnou okolnost, která by některého z rodičů preferovala nebo naopak z péče vylučovala. (...)V konkrétní rovině (...) se ale jako vhodnější a schopnější vychovatel projevil otec." Ohledně přání nezletilého uvedl odvolací soud, že dítě ještě nebylo s ohledem na svůj věk (7 let) dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, aby se mohlo kvalifikovaně vyjádřit - navíc přání nezletilého by v dané situaci na rozhodnutí nemohlo nic změnit. Obecný soud vysvětlil, proč je v dané situaci zjišťování názoru nadbytečné - neopomenul jej a postupoval v souladu s §100 odst. 3 o. s. ř. Námitka stěžovatelky o nedostatečném posouzení výše uvedených kritérií je proto zjevně neodůvodněná.
Ani námitce týkající se vad dokazování nelze přisvědčit, neboť odvolací soud dokazování při jednání doplnil a celkově zjistil skutkový stav dostatečně - postupoval tak v souladu s vyšetřovací zásadou, která se ve věcech péče soudu o nezletilé výrazně projevuje; pro učiněné skutkové a právní závěry měl odvolací soud potřebné podklady. Z odůvodnění napadeného je zřejmé, proč odvolací soud vyhodnotil jako vhodnější svěřit nezletilého do výlučné péče otce.
Závěr odvolacího soudu o možné nevhodnosti výchovného prostředí v domácnosti stěžovatelky vzhledem k osobě jejího partnera, který byl opakovaně soudně shledán vinným ze spáchání úmyslné majetkové trestné činnosti, je pouze podpůrným argumentem a nepředstavuje nosný důvod rozhodnutí. Bylo prokázáno, že současný partner stěžovatelky (a osoba, která má na nezletilého alespoň nepřímo vliv) je recidivista - v čem by takový závěr měl být protiústavním zásahem do práva na soukromí, stěžovatelka blíže neuvádí.
V části, v níž stěžovatelka vyjádřila obavy, že nezletilý přijde o své spolužáky a prostředí, na které je zvyklý, jsou její námitky rovněž nezpůsobilé k vydání kasačního nálezu. Nezletilý je na život u otce dostatečně zvyklý, pobýval u něho ve střídavé péči, má v místě jeho bydliště kamarády a další příbuzné, není svěřen do péče osoby, s kterou by neměl žádné vztahy, a bude odklopen i dalšími příbuznými. Navíc napadený rozsudek byl vyhlášen již 21. 12. 2017, takže oba rodiče mohli nezletilého s dostatečným předstihem na změnu školy a prostředí připravit. Pro srovnání - obdobně negativním důsledkům by bylo vystaveno každé dítě, jehož rodiče by se rozhodli přestěhovat do jiného města, než kde dítě započalo školní docházku.
Ústavní soud proto uzavírá, že odvolací soud věnoval rozhodnutí potřebnou pozornost, vzal v úvahu veškeré potřebné okolnosti věci a rozhodl v nejlepším zájmu nezletilého - přitom upravil stěžovatelce právo na široký styk s nezletilým, což odpovídá ideji, že dítě má právo na péči obou rodičů stejnou měrou (viz např. nález ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1921/17, bod 18).
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně tak odmítl návrh na odklad vykonatelnosti napadnutého rozhodnutí podle §79 odst. 2 téhož zákona, neboť se jedná o návrh akcesorický, který sdílí osud věci hlavní.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu