ECLI:CZ:US:2018:4.US.815.17.1
sp. zn. IV. ÚS 815/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Zdeňka Lexy, zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem Nerudova 22, Litoměřice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2016 č. j. 8 Co 1146/2016-92 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 8. 2016 č. j. 10 Sd 53/2013-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Litoměřicích napadeným usnesením ve věci úschovy peněžité částky 1 690 000 Kč složitele Ing. Jiřího Bábky, správce konkursní podstaty úpadce Vladimíra Černého pro Mgr. Ing. Radislava Kouřila, MBA za účasti prvního přihlašovatele Antonie Černé a druhého přihlašovatele Milana Holzäpfela, vydal uvedený předmět úschovy příjemci Mgr. Ing. Radislavu Kouřilovi, MBA (dále jen "příjemci"). Poukázal na rozsudek tamějšího soudu ze dne 19. 4. 2016 č. j. 9 C 215/2015-92, který nabyl právní moci dne 5. 7. 2016, z něhož zjistil, že žalovaná č. 1 Antonie Černá a žalovaný č. 2 Milan Holzäpfel jsou oba povinni souhlasit s vydáním předmětu úschovy pro Vladimíra Černého, za účasti prvního přihlašovatele Antonie Černé a druhého přihlašovatele Milana Holzäpfela, a to na základě usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. 1. 2014 č. j. 10 Sd 53/2013-8, které nabylo právní moci dne 26. 2. 2014, žalobci Mgr. Ing. Radislavu Kouřilovi, MBA. Souhlas s vydáním předmětu úschovy byl tedy nahrazen pravomocným rozsudkem soudu ze dne 19. 4. 2016 č. j. 9 C 215/2015-92.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením odmítl odvolání Zdeňka Lexy (dále jen "stěžovatel"), neboť se jedná o osobu neoprávněnou k podání odvolání; z téhož důvodu se ani nezabýval jeho dalšími námitkami uvedenými v odvolání. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel není osobou oprávněnou podat odvolání proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 8. 2016 č. j. 10 Sd 53/2013-75, když jej nelze považovat za účastníka řízení ve smyslu §185b o. s. ř., neboť stěžovatel pouze tvrdí, že má pohledávku za Antonií Černou, která je v daném řízení (první) přihlašovatelkou. Soud zdůraznil, že stěžovatel netvrdí, že uplatňuje právo na předmět úschovy z toho důvodu, že by byl věřitelem složitele. Soud uzavřel, že stěžovatel odvozuje své právo od případného nároku Antonie Černé, avšak pouze tato okolnost z něj účastníka řízení o úschově ve smyslu §185b o. s. ř. nečiní.
Stěžovatel v ústavní stížnosti připomněl dosavadní průběh řízení, podání soudního exekutora a zdůraznil, že odvolací soud nesprávně vyložil okruh účastníků řízení, nesprávně aplikoval zásadu volného hodnocení důkazů v tomto řízení a "odmítnutím odvolání odvolacím soudem došlo k odepření práva na spravedlivý proces". Stěžovatel závěrem namítl nespravedlivě "formalistický přístup" obou soudů, který jej zbavil práva na dvojinstanční řízení a prakticky vedl k denegatio iustitiae.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s aplikací a výkladem norem podústavního práva, což ve svém důsledku představuje stěžovatelův nesouhlas se závěrem odvolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady civilních soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup civilních soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí. Výjimku představují případy konkurence norem podústavního práva, kdy Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01), jakož i situace, kdy Ústavní soud za ústavně neslučitelné považuje případy svévolné soudní aplikace normy podústavního práva, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000). Ústavní soud musí konstatovat, že porušení těchto podmínek v rozhodování odvolacího soudu, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledal.
Odvolací soud aplikoval adekvátní podústavní právo a podrobněji připomněl institut účastníků řízení o úschovách upravený v ustanovení §185b o. s. ř. a řádně zdůvodnil, proč stěžovatel není a nemůže být osobou oprávněnou k podání odvolání. Jeho argumentaci považuje Ústavní soud za logickou a přesvědčivou, tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Ve vztahu k napadenému usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 8. 2016 č. j. 10 Sd 53/2013-75 Ústavní soud připomíná, že je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady projednatelnosti ústavní stížnosti. Pouze v případě, že návrh obstojí po stránce formální, může jej zkoumat i po stránce věcné. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona Ústavním soudu může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Předmětem řízení o ústavní stížnosti v této části je však citované usnesení okresního soudu, kterým se vydává předmět úschovy a jehož účastníkem stěžovatel nebyl. Je tedy zřejmé, že se o právech či povinnostech stěžovatele v napadeném usnesení okresního soudu nejednalo. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že se v této části jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu