ECLI:CZ:US:2018:4.US.908.18.1
sp. zn. IV. ÚS 908/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelek a) Mileny Kovářové a b) Miloslavy Bayerové, obou zastoupených JUDr. Janou Betlamovou, advokátkou, sídlem Dómská 8, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017 č. j. 26 Cdo 4106/2017-92, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. února 2017 č. j. 30 Co 255/2016-61 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. dubna 2016 č. j. 38 C 239/2015-40, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a JUDr. Martina Hankeho, sídlem Rumjancevova 696/3, Liberec 1, insolvenčního správce dlužníka Jiřího Šulce, jako vedlejšího účastníka řízení, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdily, že v jejich případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Současně stěžovatelky požádaly Ústavní soud, aby podle §235c občanského soudního řádu [pozn.: správně podle §79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí s tím, že bylo zahájeno exekuční řízení, odklad nebyl povolen a výkonem napadených rozhodnutí je ohroženo zdraví nezletilého dítěte.
3. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka, kterou se domáhal toho, aby stěžovatelky vyklidily stavbu v obci Č. (dále jen "nemovitost"), a také jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený soud, vycházeje z §2 odst. 3, §767 odst. 2 a §768 odst. 2 občanského zákoníku, dospěl k závěru, že by bylo nespravedlivé, aby dítě nenarozené v manželství požívalo menší ochrany, a že vystěhovat první stěžovatelku s nezletilým dítětem, která nemovitost od počátku neužívala bez právního důvodu, by bylo v rozporu nejen s dobrými mravy, ale poškodilo by to i právo dítěte (§767 a násl. občanského zákoníku per analogiam).
4. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil tak, že stěžovatelky jsou povinny nemovitost vyklidit do tří měsíců od právní moci rozsudku, a uložil jim povinnost zaplatit jednak vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů, jednak České republice - okresnímu soudu soudní poplatek za řízení před soudy obou stupňů. Uvedený soud stěžovatelkami uváděné mimořádné okolnosti případu reflektoval jen tím, že stěžovatelkám poskytl delší lhůtu k vyklizení, než předpokládá §160 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přičemž analogickou aplikaci výše uvedených ustanovení odmítl jako nesprávnou.
5. Proti tomuto rozsudku brojily stěžovatelky dovoláním, to však Nejvyšší soud neshledal podle §237 o. s. ř. přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, přičemž stěžovatelkám uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl totiž k závěru, že otázku, zda výkon práva vedlejšího účastníka není v rozporu s dobrými mravy, krajský soud posoudil v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu a není důvod se od ní odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatelek
6. Stěžovatelky tvrdí, že vyklizení nemovitosti je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 2 (pozn.: zřejmě "§2 odst. 3") občanského zákoníku, neboť prodaly své byty a vložily finanční prostředky do koupě a rekonstrukce nemovitosti, po dobu soužití s dlužníkem spláceli společně hypotéku a po jeho odchodu až do prohlášení insolvence pokračovaly ve splátkách. Jsou si vědomy toho, že si své finance řádně neošetřily, dlužník sliboval, že nemovitost daruje první stěžovatelce, byla sepsána i darovací smlouva, kterou však dlužník nepodepsal. Upozornily, že jim není známo, proč vedlejší účastník řeší vztahy k nemovitosti, když ji mohl prodat zletilému synovi první stěžovatelky za kupní cenu, z níž by uspokojil veškeré pohledávky dlužníka a odměnu insolvenčního správce.
7. Dále stěžovatelky uvedly, že nezletilý syn první stěžovatelky vážně onemocněl a že původ této nemoci spatřují ve stresu ze stěhování. V této souvislosti poukázaly na lékařskou zprávu ze dne 8. 3. 2017, kde se uvádí, že pokud by nebyly zachovány sociální podmínky, mohlo by dojít u nezletilého k výraznému zhoršení psychického a následně zdravotního stavu. Mají za nemravné, aby za situace, kdy přispěly na koupi a rekonstrukci nemovitosti a kdy v ní žije nezletilý syn dlužníka, který onemocněl, zatímco dlužník si "se svou novou rodinou spokojeně bydlí", měly nemovitost vyklidit. Jde-li o situaci vedlejšího účastníka, ten by nebyl zamítnutím žaloby nijak zkrácen, může ji prodat i s nájemníky, a to případně zletilému synovi první stěžovatelky. V návaznosti na to se stěžovatelky odvolaly na nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99 (N 126/23 SbNU 217).
8. Závěrem stěžovatelky uvedly, že okresnímu soudu "stačilo k zamítnutí žaloby" ustanovení §767 odst. 2 občanského zákoníku, a "další důkazy odmítl provést", krajský soud neposoudil právo nezletilého na bydlení, ale posuzoval "toliko vztah manželský a partnerský", a tudíž vyšel z jiného právního základu, aniž by se vypořádal s právním hodnocením okresního soudu, navíc uvedl, že další skutkové okolnosti nebyly prokázány, aniž by zjistil, že je okresní soud z důvodu nadbytečnosti "neprováděl", Nejvyšší soud postupoval formalisticky. Úsudky soudů všech stupňů nebyly dle stěžovatelek podloženy konkrétními skutkovými zjištěními, posouzení případu bylo neúplné, a tudíž nesprávné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Úvodem nutno zmínit, že domáhají-li se stěžovatelky v ústavní stížnosti zrušení rozsudku okresního soudu, tímto rozhodnutím nemohly být na svých právech nijak dotčeny, neboť jím byla žaloba vedlejšího účastníka zamítnuta.
13. Brojí-li stěžovatelky proti rozhodnutím krajského a Nejvyššího soudu, podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s jejich názorem, že ze strany vedlejšího účastníka, který se domáhal vyklizení nemovitosti, v níž stěžovatelky bydlí, nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Jak je z napadených rozhodnutí patrno, uvedené soudy se danou otázkou zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení vysvětlily, proč se s názorem stěžovatelek neztotožnily. Vyšly přitom (zcela přiléhavě) z principu, že použití korektivu dobrých mravů je v těchto případech podmíněno skutečně mimořádnými okolnostmi případu, a na základě svého volného uvážení dospěly k závěru, že v dané věci takovéto okolnosti dány nebyly. Do jejich rozhodovací činnosti by mohl Ústavní soud zasáhnout pouze za předpokladu, že by příslušné úvahy bylo možné z hlediska věcného označit za skutečně "extrémní". To však zjištěno nebylo a rozsudek krajského soudu se vypořádal se všemi podstatnými okolnostmi případu (zde lze odkázat na s. 4 až 5 jeho odůvodnění) a rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Rovněž tak nelze zpochybnit jeho závěr o odlišném nazírání na právní důsledky plynoucí z uzavření manželství oproti jiným formám nesezdaného soužití, což je v souladu s nazíráním Ústavního soudu (viz k tomu v jiné souvislosti např. nález ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 7/15, body 38 n. odůvodnění). Právní řád nikomu nebrání (to navíc vylučuje čl. 32 odst. 3 Listiny), nýbrž naopak předpokládá, že ti, kteří si tuto zákonem podrobně regulovanou formu soužití nezvolí, si své právní vztahy upraví sami, a to i s ohledem na zájmy svých nezletilých dětí narozených mimo manželství. V posuzované věci nejde o ztrátu jednoho z živitelů a není rezignováno na plnění povinností otce (byť ne bývalého manžela). Možno ještě dodat, že argumentace rovností práv dětí narozených v manželství a mimo manželství z hlediska §767 a násl. občanského zákoníku nebyla případná, neboť první stěžovatelka se založení práva odpovídající věcnému břemenu bydlení ve prospěch svého nezletilého dítěte ani v předchozích řízeních nedomáhala. V řízení před Ústavním soudem pak ani tato námitka (v zastoupení nezletilého jeho jménem) rovněž uplatněna nebyla.
14. Jestliže stěžovatelky namítly, že krajský soud neprováděl dokazování k jim tvrzeným skutečnostem, stalo se tak z toho důvodu, že je nepovažoval z hlediska dobrých mravů za relevantní, resp. podstatné. K argumentaci stěžovatelek zdravotním stavem nezletilého syna první stěžovatelky nutno uvést, že z napadeného rozsudku krajského soudu plyne, že stěžovatelky ve vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka uvedly, že s vyklizením nemovitosti "nemají problém", požadovaly však přiměřenou náhradu z důvodu, že do nemovitosti investovaly své finanční prostředky. A lékařská zpráva, na kterou se odvolávají, má být ze dne 8. 3. 2017, napadený rozsudek krajského soudu byl však vydán dne 27. 2. 2017 (a navíc jde zřejmě o písařskou chybu, neboť k ústavní stížnosti přiložená lékařská zpráva nese datum 8. 3. 2018). Tento důkaz tak nemohl být předmětem hodnocení ze strany krajského soudu, a ani Nejvyššího soudu (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
15. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelky dovolávají, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 zákona o Ústavním soudu, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud (meritorně neprojednatelné) ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu