ECLI:CZ:US:2018:4.US.924.18.1
sp. zn. IV. ÚS 924/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti A. Ž., t. č. Věznice P. O. BOX 1, Mírov, zastoupeného Mgr. Františkem Kubečkou, advokátem se sídlem Kladská 1489/5, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2017 č. j. 55 Co 433/2017-104 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. srpna 2017 č. j. 23 C 149/2012-98, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 3. 2018, napadá stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, čl. 35 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), na přiměřenou délku řízení.
2. K ústavní stížnosti připojil stěžovatel rovněž návrh na zrušení ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. (čl. V bod 6), kterým byl zrušen §11 odst. 1 písm. n) zák. č. 549/1991 Sb., čímž nastala situace, při které bylo zrušeno osvobození od soudního poplatku v soudních řízeních ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem. V důsledku této právní změny je stěžovateli podstatně ztížena možnost domáhat se svého práva před soudem a také splnit povinnost vyčerpat veškeré vnitrostátní prostředky na obranu svého práva (podmínka pro schválení stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva dle čl. 35 odst. 1 Úmluvy ve věcech nepřiměřených délek řízení).
3. Jak se zjišťuje z přiložených listin, stěžovatel se podanou žalobou po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 5 060,30 EUR. Tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 6. 2017 č. j. 55 Co 145/2017-77, kterým bylo prvoinstanční rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") potvrzeno. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání a současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta pro dovolací řízení.
4. Obvodní soud žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznal s odůvodněním, že u stěžovatele neshledal splnění podmínek odůvodňujících osvobození od soudních poplatků a současně nemohl proto vyhovět ani s tím spojenému návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Důvody pro nevyhovění žádosti shledal obvodní soud ve skutečnosti, že ačkoli je stěžovatel ve výkonu trestu za spáchání zvlášť závažného zločinu, neuvedl žádná zdravotní omezení, která by mu bránila v tom, aby ve věznici byl pracovně zařazen a opatřil si tak finanční prostředky prací, přičemž jen skutečnost, že stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody a není zde výdělečně činný, nemůže odůvodnit závěr, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Vzhledem k tomu, že žalobci nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a současně nebyla naplněna podmínka, že nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování (bránění) práva, prvoinstanční soud zamítl žalobcovu žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů. Obvodní soud poukázal v této souvislosti na více jak 148 žalob a stížností, které ve velké části považuje za sudičské, odůvodněné stěžovatelovým kverulantstvím, a byly z valné většiny neúspěšné.
5. Městský soud usnesením ze dne 5. 12. 2017 č. j. 55 Co 433/2017-104 k odvolání stěžovatele usnesení obvodního soudu potvrdil, když souhlasil se závěrem, že stěžovatel nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a tedy ani z toho plynoucí podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů.
6. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti polemizuje se závěry obvodního soudu i městského soudu o nesplnění podmínek osvobození od soudních poplatků a namítá, že se nachází ve věznici, kde nemá možnost pracovat. Namítá, že další důvod, jakým má být zjevně svévolné a bezúčelné uplatňování práva, je v napadených rozhodnutích uveden pouze povšechně, s odkazem na počet jeho návrhů a stížností, z nichž většina byla neúspěšná a není konkretizován ve vztahu k předmětné věci. V této souvislosti poukázal stěžovatel na závěry soudů, které neprojednávaly skutečné majetkové poměry stěžovatele a v rozporu s principy spravedlnosti a rovnosti účastníků řízení porušily právo stěžovatele na přístup k soudu. Argumentoval i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), která je v jeho věci případná [např. ESLP ze dne 8. 2. 2018 ve věci Ž. v. Česká republika (stížnost č. 10092/13), Elcomp Sp. z. o. o. v. Polsko, Surmeli v. Německo, CE.DI.SA Fortore S.N.C. Diagnostica Medica Chirurgica v. Itálie, a další).
7. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami stěžovatele o údajném porušení jeho základních práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je především nucen konstatovat, že o obdobných návrzích téhož stěžovatele, které se týkají nepřiznání osvobození od soudních poplatků, resp. nepřiznání zástupce z řad advokátů, rozhodoval již v řadě případů (k tomu viz např. usnesení ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 4086/17, ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3507/17, ze dne 10. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 988/17 nebo ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2899/17 a řada dalších, všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Závěry v nich uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc (z evidence Ústavního soudu vyplynulo, že je evidováno asi 78 návrhů téhož stěžovatele).
10. Podle §138 občanského soudního řádu může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V nyní projednávané věci dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatele nebyly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, neboť se podle jejich názoru, mimo jiné, jednalo právě o zjevně bezúspěšné uplatňování práva.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout [srov. např. nález ze dne 4. 12. 2006 sp. zn. IV. ÚS 541/05 (N 216/43 SbNU 405), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
12. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se otázkou (ne)naplnění podmínek §138 odst. 1 občanského soudního řádu odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry v tomto směru logicky zdůvodnily. Ústavní soud je toho názoru, že hodnocení provedené obecnými soudy je i z tohoto hlediska možno považovat za přiléhavé a ústavně konformní. V této souvislosti je rovněž třeba podotknout, že byla-li důvodem pro zamítnutí stěžovatelova návrhu na osvobození od soudních poplatků skutečnost, že se z jeho strany jednalo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, postrádá argumentace ohledně nesprávnosti (resp. neúplnosti) skutkových zjištění, vážících se k jeho osobním a majetkovým poměrům, na významu.
13. Jelikož Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž návrh na zrušení ustanovení čl. V bodu 6 zák. č. 296/2017 Sb., neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti [k tomu srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu