ECLI:CZ:US:2019:1.US.2206.19.1
sp. zn. I. ÚS 2206/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti L. T. P. T., zastoupené Mgr. Ivo Žižkovským, advokátem se sídlem Americká 60, Staňkov, proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 5. 4. 2018 č. j. MV-27727-4/SO-2018, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2018 č. j. 9 Azs 401/2018-37 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2019 č. j. 57 A 56/2018-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 14 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále, že jejím dětem jsou porušována práva zaručená Úmluvou o právech dítěte (publikovanou pod č. 104/1991 Sb., dále jen "Úmluva"). K tomu mělo dojít v důsledku nedostatečného posouzení přiměřenosti rozhodnutí správního orgánu, kterým byla zrušena platnost stěžovatelčina povolení k trvalému pobytu a byla jí stanovena lhůta k vycestování z území České republiky. K porušení uvedených práv stěžovatelky mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které uvedený postup Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "vedlejší účastník") aprobovaly a nezabývaly se proporcionalitou přijatého řešení.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 19. 12. 2017 č. j. OAM-2522-46/ZR-2016 byla podle §871 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), zrušena platnost stěžovatelčina povolení k trvalému pobytu a podle §50 odst. 1 písm. b) téhož zákona jí byla stanovena lhůta k vycestování z území České republiky, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 5. 4. 2018 č. j. MV-27727-4/SO-2018 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky. Důvodem pro postup správních orgánů bylo pravomocné odsouzení stěžovatelky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 5 let, a to za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a dále podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku k trestu propadnutí věci (pervitinu).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 10. 2018 č. j. 57 A 56/2018-72 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na základě kasační stížnosti vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V záhlaví označeným rozsudkem následně krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu ostatních soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování ostatních soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
Podstatu ústavní stížnosti představuje námitka stěžovatelky, že správní orgány a soudy nedostatečně přihlédly k dopadům rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu stěžovatelky na její soukromý a rodinný život. Tuto námitku přitom stěžovatelka vznesla až v žalobě podané ke krajskému soudu. V průběhu správního řízení žádný zásah netvrdila, protože odmítla vypovídat a její odvolání bylo blanketní. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a konstatuje, že otázce posouzení přiměřenosti jejich dopadů do rodinného a soukromého života stěžovatelky, včetně dopadu na její nezletilé děti, se oba soudy, jakož i správní orgány, věnovaly dostatečně a ústavně konformně. Hodnotily rodinné vazby, délku pobytu, závažnost protiprávního jednání, jakož i ekonomické poměry a společenské a kulturní vazby ke státu původu. Tato kritéria posoudily jednotlivě a ve vzájemné souvislosti. Pokud pak stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy ani správní orgány nezkoumaly její zdravotní stav a zdravotní stav jejich dětí, je třeba poukázat na skutečnost, že tuto námitku stěžovatelka v řízení před správními orgány ani v žalobě ke krajskému soudu neuplatnila a nedala tak svým postupem správním soudům možnost, aby k ní přihlédly. Ústavní soud opakovaně uvedl, že tzv. "nova" nejsou přípustná, neboť nebyla vznesena v řízení před soudy. Proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti (k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 604/02 a III. ÚS 1909/17).
Ústavní soud konstantně uvádí, že zrušení povolení k trvalému pobytu představuje podstatně menší zásah do práv cizinců než v případě jejich vyhoštění, neboť není spojeno se zákazem pobytu na území České republiky (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4057/16). Stěžovatelka tak má další zákonné možnosti legalizace svého pobytu, neboť může znovu usilovat o získání jiného pobytového oprávnění na území České republiky. Správní řízení o vyhoštění manžela stěžovatelky není pravomocně ukončeno, a proto také nelze předjímat jeho výsledek s ohledem na to, že se stará o obě nezletilé děti, které mají v České republice vytvořené určité zázemí a sociální vazby, byť je otcem pouze dcery. Úmluva v čl. 9 odst. 3 připouští i oddělení dítěte od rodičů za podmínky pravidelného osobního kontaktu s oběma rodiči, přičemž nikde nestanovuje, že oba rodiče musí žít spolu se svým dítětem v jednom státě. S ohledem na výše uvedené lze souhlasit se závěry Nejvyššího správního soudu, že v rámci zjištěných skutečností nelze hodnotit zrušení trvalého pobytu stěžovatelky jako nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života.
Ústavní soud konstatuje, že postup správních soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, jejich úvahy neshledal nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu