ECLI:CZ:US:2019:1.US.2581.19.1
sp. zn. I. ÚS 2581/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem se sídlem Praha 1, Navrátilova 664/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019 č. j. 8 Tdo 468/2019-1258, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2018 č. j. 6 To 55/2018-1173 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2018 sp. zn. 1 T 5/2018, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a pokusu zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1, §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, a na podkladě odvolání státního zástupce byl uvedený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen ve výroku o trestu a stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Navrhuje i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud podle §79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), odložil vykonatelnost výroku o trestu napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze a výroku o povinnosti nahradit způsobenou škodu napadeného rozsudku Městského soudu v Praze.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel byl odsouzen (velmi stručně vyjádřeno) za to, že se vydával za F. D. a pod touto falešnou identitou vylákal z poškozeného poskytnutí půjčky ve výši 6 350 000 Kč, přičemž reálně mu na základě této půjčky byla poukázána částka 4 000 000 Kč, z níž zaplatil pouze první splátku ve výši 10 000 Kč. Brojí především proti závěru trestních soudů, že právě on byl osobou, která se vydávala za F. D. Má za to, že jeho vina byla vyslovena na základě důkazů, které lze vyložit více způsoby, přičemž byly vždy vyloženy v jeho neprospěch, trestní soudy ignorovaly důkazy svědčící v jeho prospěch a jím navrhované důkazy nebyly provedeny. Rozporuje jednotlivé usvědčující důkazy (daktyloskopickou stopu, antropologické zkoumání a výpovědi dvou svědků) a poukazuje na jejich nejednoznačnost. Připomíná, že jiní svědkové jej neidentifikovali coby F. D. a zůstaly neobjasněny některé další důležité okolnosti případu. Uvádí konkrétní důkazy, které navrhoval a nalézací soud je odmítl provést. Stěžovatel konečně brojí i proti použité právní kvalifikaci s tím, že nebyl jednoznačně prokázán úmysl způsobit škodu velkého rozsahu. Napadená rozhodnutí považuje za nedostatečně odůvodněná.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší. Zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Taková situace však v projednávané věci nenastala, přičemž Ústavní soud konstatuje, že se trestní soudy námitkami stěžovatele pozorně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly.
Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel brojí proti jednotlivým důkazům, na jejichž základě trestní soudy dospěly k závěru o jeho vině ze spáchání stíhaného skutku, neboť podle něj jimi nebylo spolehlivě prokázáno, že to byl právě on, kdo se vydával za F. D. a vylákal poskytnutí půjčky. Ústavní soud především konstatuje, že žádný z těchto důkazů by osamoceně skutečně nemohl vést k odsouzení stěžovatele, nicméně ve spojení tvoří ucelený řetěz, z něhož již bylo možné spolehlivě dovodit závěr, že to byl právě stěžovatel, kdo se vydával za F. D., a kdo se tedy dopustil stíhaného skutku. Otisk dlaně stěžovatele na jedné z listin podepsaných pachatelem, znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví antropologie provedený s výsledkem, že právě stěžovatel je s vysokou pravděpodobností osobou zachycenou na videozáznamu, výpovědi dvou ze svědků, kteří s různou mírou jistoty stěžovatele identifikovali, identikit stěžovatele, který se jeho podobě velmi blížil, či skutečnost, že osoba, která vybírala z bankomatu dvoutisícové bankovky, měla stejně jako stěžovatel rezavé vousy a u stěžovatele se při domovní prohlídce našly právě bankovky této hodnoty, představují provázaný soubor usvědčujících důkazů (blíže viz zejména č. l. 12-14 rozsudku Městského soudu v Praze a č. l. 7-8 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Jestliže jej trestní soudy vyhodnotily jako dostatečný podklad pro odsouzení stěžovatele, a to navzdory některým důkazům (výpovědím některých svědků), které vyzněly ve prospěch stěžovatele, Ústavní soud v tom neshledává ani projev jejich libovůle, ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry, které z nich trestní soudy vyvodily. Takový extrémní nesoulad nemůže být založen jen tím, že se trestní soudy z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi popsané v obžalobě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14).
Trestní soudy nepochybily, když odmítly důkazní návrhy obhajoby. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud přitom do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). V posuzovaném případu trestní soudy dostatečně odůvodnily, proč považují skutkový stav za objasněný (srov. č. l. 11 rozsudku Městského soudu v Praze) a proč proto není třeba provádět další dokazování. Ústavní soud tak nemá důvod tento jejich závěr přehodnocovat.
Ústavní soud sdílí názor trestních soudů, že pokud se nepodařilo přesně objasnit některé dílčí otázky související se spáchaným skutkem, závěr o vině stěžovatele ze spáchání stíhaného skutku tím není zpochybňován. Jak uvedl v napadeném usnesení Nejvyšší soud (srov. č. l. 8), lze se důvodně domnívat, že se na tomto skutku podílely i další osoby, které s nemalou mírou pravděpodobnosti např. falšovaly občanské průkazy či zakládaly bankovní účty, nicméně jejich odhalení a případné odsouzení nemá žádný přímý vliv na trestní odpovědnost stěžovatele za jeho konkrétní roli v posuzovaném podvodném jednání. Pro závěr o jeho trestní odpovědnosti mělo totiž stěžejní význam prokázání toho, že vystupoval pod falešnou identitou a vylákal poskytnutí půjčky, a to výše popsanou soustavou důkazů.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce směřující proti použité právní kvalifikaci skutku, za který byl odsouzen. Tuto svou námitku stěžovatel zakládá na tvrzení, že nebyl dostatečně prokázán jeho úmysl způsobit činem škodu velkého rozsahu, když na základě vylákané půjčky mu byla reálně vyplacena částka pouze 4 000 000 Kč, přičemž vzhledem k okolnostem (jak tvrdí) nemohl očekávat vyplacení zbylé částky, tj. částky 2 350 000 Kč. S touto námitkou se spolehlivě vypořádal jak Vrchní soud v Praze (srov. č. l. 8-9 rozsudku), tak i Nejvyšší soud (srov. č. l. 9 usnesení). Ústavní soud považuje jejich argumentaci za racionální a opodstatněnou. Neshledává žádný důvod k tomu, aby ji rozporoval, zvláště když stěžovatel na ni v ústavní stížnosti ani nijak nereaguje.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu