ECLI:CZ:US:2019:1.US.477.19.1
sp. zn. I. ÚS 477/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Picha, zastoupeného JUDr. et Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem Dvořákova 1624, Úvaly, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3432/2018-684 ze dne 14. listopadu 2018, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 47 Co 86/2018-600 ze dne 8. června 2018 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 13 C 12/2012-559 ze dne 12. prosince 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše nadepsaných rozhodnutí, kterými měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a rovněž zasaženo do jeho smluvní svobody vyplývající z čl. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny, čímž mělo dojít k porušení principů právního státu podle čl. 1 Ústavy.
2. Stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení 323 758 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že pro žalovaného provedl na základě ústní objednávky odborné elektroinstalační práce. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. února 2014 č. j. 13 C 12/2012-327 (dále jen "první rozsudek okresního soudu") bylo žalobě vyhověno v části zaplacení žalované částky s příslušenstvím od 11. 1. 2010, a v části úroku z prodlení ze žalované částky za den 10. 1. 2010 byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. ledna 2015 č. j. 47 Co 199/2014-401 (dále jen "usnesení krajského soudu") první rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
3. V dalším řízení po doplnění dokazování okresní soud shledal smlouvy absolutně neplatné a změnil právní kvalifikaci v souladu s usnesením krajského soudu na bezdůvodné obohacení a uložil žalovanému rozsudkem ze dne 12. prosince 2017 č. j. 13 C 12/2012-559 (dále jen "druhý rozsudek okresního soudu") zaplatit částku 212 352,21 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně (výrok I.) a ve zbylé části žalobu zamítl (výrok II.) a rovněž rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV. druhého rozsudku okresního soudu).
4. Krajský soud druhý rozsudek okresního soudu změnil rozsudkem ze dne 8. června 2018 č. j. 47 Co 86/2018-600 (dále jen "rozsudek krajského soudu") tak, že se žaloba zamítá, jelikož došlo k promlčení nároku z bezdůvodného obohacení, a to i v části o zaplacení 212 352,21 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I. druhého rozsudku okresního soudu), výrok II. druhého rozsudku okresního soudu byl odvolacím soudem potvrzen a nově rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 14. listopadu 2018 č. j. 28 Cdo 3432/2018-684 odmítl jako nepřípustné.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
5. Stěžovatel předně namítá, že mělo dojít k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, dle názoru stěžovatele neměly být smlouvy o dílo posouzeny jako absolutně neplatné. Mělo tak dojít k zásahu do smluvní autonomie vyplývající z čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 1 Ústavy.
6. V případě, že by se Ústavní soud neztotožnil s první námitkou extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem nebylo soudem vyhověno, stěžovatel namítá, že v důsledku změny právní kvalifikace se stala rozhodnutí obecných soudů nepředvídatelná, nebylo mu umožněno adekvátně a připraveně argumentovat, řízení se stalo nepřiměřeně dlouhým a vznikly mu tak zbytečně vysoké náklady.
7. Podle stěžovatele je žalovaným uplatněná námitka promlčení, související se změnou právní kvalifikace v rozporu s dobrými mravy. Námitka promlčení představuje výkon práva učiněný primárně za účelem poškození stěžovatele či jeho znevýhodnění. Jedná se o nepřiměřeně tvrdý výkon práva, jenž se příčí spravedlivému řešení věci. Obecné soudy namítaný rozpor s dobrými mravy dostatečně nevypořádaly, nezohlednily námitku v rámci širšího kontextu projednávané věci a chování účastníků sporu. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na četnou judikaturu.
8. Závěrem stěžovatel upozorňuje, že v případě, že by byla rozhodnutí obecných soudů shledána věcně správná, má za to, že obecné soudy měly alespoň využít moderačního práva podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ("o. s. ř.") a nalézt tak spravedlivé řešení v souladu s čl. 1 odst. 1 Ústavy.
III. Hodnocení ústavní stížnosti
9. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. K první námitce stěžovatele týkající se extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem Ústavní soud konstatuje, že přehodnocování dokazování provedené obecnými soudy Ústavnímu soudu náleží pouze za předpokladu, že byla v procesu dokazování porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ústavní soud se tak v posuzované věci omezil důsledně na ústavní aspekty dodržení principů řádného procesu a právního státu. [srov. usnesení ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Namítané nedostatky však neshledal.
12. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že jedním z principů řádného a spravedlivého procesu, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy), vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy [srov. usnesení ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či stěžovatelem zmiňovaný nález ze dne 10. ledna 2018 sp. zn. I. ÚS 2073/17, usnesení ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), usnesení ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 19. července 2016 sp. zn. IV. ÚS 2077/15 (N 131/82 SbNU 157)]. V daném případě však k takovému extrémnímu nesouladu nedošlo.
13. Usnesením krajského soudu byl zrušen první rozsudek okresního soudu a odvolací soud vrátil věc k dalšímu řízení. Stěžovatel totiž předložil v rámci odvolacího řízení další důkazní listiny k prokázání určitosti tvrzených smluv o dílo. Okresní soud se tak v dalším řízení touto otázkou dále zabýval, přičemž stěžovatel ani po doplněném dokazování neprokázal, že byly jednotlivé smlouvy o dílo platně uzavřeny. Dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a obecné soudy dostály požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutích obecných soudů přiléhavě odůvodněny. Postup obecných soudů byl tak zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu a nebylo shledáno pochybení, které by mohlo být považováno za projev libovůle v rozhodování či o jeden z nejextrémnějších excesů ve světle výše citované judikatury.
14. Ústavní soud doplňuje, že není v rozporu s procesními pravidly (a tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces), pokud si odvolací soud učiní vlastní právní názor na základě skutkových zjištění převzatých od soudu prvního stupně, která považuje za správná a úplná. Takový postup výslovně umožňuje §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, nejedná se proto o porušení zásady dvojinstančnosti řízení a není ani projevem libovůle v rozhodování.
15. K druhé námitce stěžovatele týkající se zásahu do smluvní autonomie Ústavní soud připomíná, že náležitosti projevu vůle patří mezi kvalitativní požadavky pro jednotlivé pojmové znaky právního jednání. U projevu vůle k nim patří především srozumitelnost a určitost, ve stanovených případech i forma. Určitost se týká (na rozdíl od srozumitelnosti) obsahové stránky projevu, přičemž o neurčitý projev se jedná, nelze-li spolehlivě a přesně zjistit jeho obsah a nelze-li případnou neurčitost odstranit ani výkladem projevu, ani aplikací dispozitivních norem. Neurčitost byla někdejším občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. sankcionována absolutní neplatností.
16. Předmětná ústavní stížnost představuje toliko polemiku vedenou v rovině podústavního práva se závěry učiněnými ve věci stěžovatele obecnými soudy. Ústavní soud ovšem neshledal odklon obecných soudů od ustálené judikatury [srov. např. rozhodnutí ze dne 9. července 2009 sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, či Stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpj 39/88 ze dne 20. 10. 1988, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989, sešit 2-3, pod č. 12]. Stěžovatelem zmiňovaný nález ze dne 14. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157) není přiléhavý, jednalo se o spor z písemné smlouvy o smlouvě budoucí, kde bylo stranami rozporováno ujednání o kupní ceně. V posuzovaném případě stěžovatele se nejednalo o spor o výklad konkrétního ustanovení smlouvy, ale o neurčitý předmět smlouvy. Závěrem je třeba upozornit, že v citovaném nálezu se nejednalo o spor podnikatele a spotřebitele. V posuzovaném případě tak Ústavní soud nezaznamenal odklon obecných soudů od ustálené judikatury ani zásah do smluvní autonomie stěžovatele.
17. Jde-li o námitku promlčení, odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu citované v ústavní stížnosti nemohou mít v posuzovaném případě relevanci, neboť se jedná o skutkově odlišné případy, jejichž závěry tak nejsou aplikovatelné v nyní posuzované věci. O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka lze uvažovat pouze z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jaký bezpochyby představuje právě odepření práva uplatnit námitku promlčení. Ústavní soud nepolemizuje se závěry ve stěžovatelem citované judikatuře. V nyní projednávané věci však konstatuje, že námitka promlčení nemohla mít svou intenzitou ani v širším kontextu výkonu práva za důsledek porušení dobrých mravů.
18. Vytýká-li stěžovatel, že námitka promlčení byla nepředvídatelná a byla mu tak odepřena možnost argumentovat, Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, lze označit toliko takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat [srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3504/2012ze dne 15. ledna 2015, či sp. zn. 23 Cdo 370/2011ze dne 25. dubna 2013]. Postup obecných soudů však byl zcela v souladu s citovanou judikaturou a stěžovatel měl možnost se ke změněné právní kvalifikaci včetně námitky promlčení vyjádřit.
19. Ke stěžovatelem namítané nedostatečné rychlosti řízení, Ústavní soud nepolemizuje se závěry ve stěžovatelem namítané judikatuře (rozsudku Evropského soudu pro lidská práva König proti Německu ze dne 28. 6. 1978, stížnost č. 6232/73). V posuzovaném případě však Ústavní soud považuje postup obecných soudů za přiměřený, zejména vzhledem ke složitosti případu a nutnosti doplnění dokazování soudem první instance po doplnění tvrzení stěžovatele v prvním odvolacím řízení.
20. K poslední námitce stěžovatele, a to možnosti použití §150 o. s. ř., Ústavní soud opakovaně judikoval, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci vyjádřená v §142 odst. 1 o. s. ř. [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307)]. V nálezu ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339) Ústavní soud připomněl, že podle §150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti [srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)]. Pokud je ustanovení §150 o. s. ř. aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 2. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 237/05 (N 48/40 SbNU 433)].
21. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít (a i kdyby měla) citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Zároveň však Ústavní soud opakovaně vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole, závažné pochybení či zjevný omyl soudu nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Ústavní soud takové vybočení ze zákonných procesních pravidel v tomto případě neshledal. Kasační zásah Ústavního soudu v posuzovaném případě ve světle výše uvedeného by byl pak porušením minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů.
22. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, krajského soudu ani okresního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož ani s čl. 11 odst. 1 Listiny nebo s čl. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 1 Ústavy.
23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu