ECLI:CZ:US:2019:2.US.1332.19.1
sp. zn. II. ÚS 1332/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Renaty Nytrové, zastoupené Mgr. Danielem Keprtou, advokátem se sídlem Dlouhá 53/6, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2896/2018-518 ze dne 30. 1. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 189/2015-458 ze dne 6. 3. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Ostravě vydal v návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3535/2017 napadený rozsudek, ve kterém nově rozhodl, že odvolání stěžovatelky z funkce tajemnice Úřadu městského obvodu Radvanice a Bartovice vedlejším účastníkem Statutárním městem Ostrava, je platné. Své rozhodnutí založil na tom, že došlo k porušení dvou méně závažných povinností podle ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o úřednících"). Ty byly stěžovatelce vytčeny v bodě 6 písm. e) odvolání z funkce, který byl formulován slovy: "Neexistence řádného plánu vzdělávání úředníků (§17 odst. 5 zákona o úřednících) - Vámi zpracované plány jsou zpracovávány do minulosti, tedy kdy a co jednotliví úředníci již absolvovali, nikoliv do následujícího období 3 let v souladu se zákonem o úřednících", a v bodě 6 písm. l), který jí vytýká tisk dokumentu nesouvisejícího s náplní práce v rozsahu 112 stran. Proti rozsudku podala stěžovatelka dovolání.
2. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl, protože neshledal v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě žádný rozkol se svou ustálenou rozhodovací praxí.
3. Stěžovatelka nesouhlasila s odvolacím soudem, že důvod odvolání z funkce v bodě 6 písm. e) byl dostatečně skutkově vymezen. K této otázce odkázal Nejvyšší soud např. na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1369/2001 a v nich uvedené právní názory k výpovědním důvodům, přičemž výkladová hlediska, z nichž judikatura vychází ve vztahu ke konkretizaci skutkové podstaty výpovědního důvodu, lze mutatis mutandis vztáhnout i na konkretizaci důvodu odvolání vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce po stránce skutkové; k otázce výkladu právního úkonu, kterým je i odvolání vedoucího úředníka z funkce např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005.
4. Další rozporovaný závěr krajského soudu o soustavném porušování jedné povinnosti (povinnosti sestavit a aktualizovat plány vzdělávání) je podle Nejvyššího soudu judikován např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1673/2015. Výkladová hlediska, z nichž ustálená judikatura vychází ve vztahu k právní úpravě lhůty, v níž může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykovávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, v zákoníku práce, lze totiž také mutatis mutandis vztáhnout i na běh lhůty, v níž zaměstnavatel může odvolat vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce, podle ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících.
5. Námitky stěžovatelky vedoucí k vadám řízení, kterých se odvolací soud měl dopustit, Nejvyšší soud shledal nezpůsobilými k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., jelikož k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží jen, je-li dovolání přípustné. Jako nesprávný viděla v tomto smyslu stěžovatelka postup odvolacího soudu, když označil svědkyni Taťánu Frajs za nevěrohodnou, jejíž nevěrohodnost měl fabulovat bez náležitého důkazního podkladu a odmítl tak provést důkaz jejím čestným prohlášením a doplněním jejího výslechu. Dále se jednalo o postup v rozporu s rovností stran a "arbitrážní úlohou soudu jako takovou" a že zjištěný skutkový stav a způsob, jakým soudy k tomuto skutkovému stavu přišly, není správný.
6. V poslední části napadeného usnesení Nejvyšší soud zkonstatoval, že zákon soudům neukládá povinnost, aby účastníkům sdělily svůj právní názor, jak věc hodlají rozhodnout a že o překvapivé rozhodnutí se může jednat pouze tehdy, kdyby soudy při svém rozhodování přihlížely k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak najevo za řízení před nimi. Z tohoto důvodu postupoval odvolací soud při vypořádání se s námitkou o marném uplynutí šestiměsíční lhůty správně.
II. Argumentace stěžovatelky
7. Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V prvé řadě stěžovatelka uvádí, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl překvapivým rozhodnutím, neboť až do té doby se soudy nezabývaly její námitkou o uběhlé šestiměsíční lhůtě ve vztahu k odvolacímu důvodu v bodě 6 písm. e), načež odvolací soud na základě této námitky rozhodl překvapivě, aniž by jakkoliv účastníky seznámil s obratem ve věci a dal možnost jim reagovat. Navazující výtku směřuje stěžovatelka k odmítnutí odvolacího soudu provést důkaz čestným prohlášením a doplněním výslechu svědkyně Taťány Frajs. Tato námitka byla rovněž zahrnuta už v dovolání a Nejvyšší soud ji vyhodnotil jako pro dovolání nepřípustnou, přitom však podle stěžovatelky zcela pominul, že za takovéto intenzity se jedná o opomenutý důkaz a o porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
8. Podle stěžovatelky je odvolací bod 6 písm. e) je nekonkrétní, protože je potřeba jednání zaměstnavatele činností soudů doplňovat a nepostačí výklad vůle. Také polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů, že "vzdělávací plány byly vedeny dozadu". Nadto měl dovolací soud zasáhnout do jejího práva na spravedlivý proces, když jí neposkytl odpovídající soudní ochranu, neboť podal jen obecný výklad k výkladu právního jednání bez konkrétní aplikace, čímž měl pominout podstatné a zásadní argumenty stěžovatelky.
9. Dále se stěžovatelka v ústavní stížnosti zabývá během propadné šestiměsíční lhůty. Uvádí, že vzhledem k tomu, že jí je kladena za vinu pouze neexistence řádného plánu vzdělávání a nikoliv už aktualizace, je podle ní tedy nepochybné, že od tvrzeného porušení sestavení plánu vzdělávání uběhlo více, než 6 měsíců. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěry obecných soudů, že vytčené porušení povinností sestavit a aktualizovat plány vzdělávání je trvajícím porušováním téže povinnosti, čímž podle názoru odvolacího a dovolacího soudu nepočala běžet propadná šestiměsíční lhůta. Stěžovatelka dále spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v nedodržení rovnosti stran a "arbitrážní úlohy soudu jako takové".
10. Konečně pak v poslední části ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí porušení práva na spravedlivý proces v postupu Nejvyššího soudu, který "neopravil závěr odvolacího soudu", který je podle jejího názoru "v rozporu s technicky možnou realitou". Odvolací soud sice zkonstatoval obsáhlou technickou argumentaci stěžovatelky k okolnostem vytknutým v odvolacím důvodu obsaženém v bodě 6 písm. l), přesto k tomu nezaujal žádný závěr, nijak se s touto argumentací nevypořádal a přiklonil se k názoru vedlejšího účastníka. Ve způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy spatřuje stěžovatelka také zásah do práva na spravedlivý proces.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203). Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
12. Ačkoli stěžovatelka odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavně právní argumenty, část její polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva, nemá tedy žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatelky se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu. Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná, ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva.
13. Z tohoto důvodu nemůže dát Ústavní soud zapravdu námitkám, které směřují proti určitosti skutkového vymezení důvodu odvolání z funkce v bodě 6 písm. e), neboť toto je upraveno zákonem o úřednících, respektive zákoníkem práce, které dále rozvíjí judikatura Nejvyššího soudu, stejně tak jako těm o běhu propadné šestiměsíční lhůty podle §12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících. K námitce, že Nejvyšší soud předložil pouze obecný výklad bez konkrétní aplikace, Ústavní soud dodává, že z rozhodnutí musí být patrno, na základě jakých skutečností (právních či skutkových) dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům, a že tyto skutečnosti z napadeného usnesení patrné jsou [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391).
14. Z práva na spravedlivé projednání věci plyne i zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí. Podle judikatury Ústavního soudu se o překvapivé rozhodnutí jedná mimo jiné tehdy, pokud účastníci řízení nedostanou příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů [nález sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23), body 14-15] nebo k odlišnému právnímu hodnocení [nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008 (N 134/50 SbNU 181), bod 15]. Zákaz překvapivých rozhodnutí přitom neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí [nález sp. zn. II. ÚS 2804/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 81/61 SbNU 269); nález sp. zn. I. ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012 (N 8/64 SbNU 77), bod 15]. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat [nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99), bod 42].
15. K odlišnému právnímu hodnocení a předvídatelnosti soudního rozhodnutí se Ústavní soud ve svém výše zmíněném nálezu [nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008 (N 134/50 SbNU 181), bod 15] vyjádřil tak, že postup, kdy odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku (§219 o. s. ř.) dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, je odepřením práva na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. O takovýto případ se v nyní posuzované věci nejedná a jak vyplývá i z ústavní stížnosti, stěžovatelka měla možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo a Ústavní soud se tak ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu.
16. V případě stěžovatelkou namítaného porušení rovnosti stran při posuzování odvolacího důvodu v bodě 6 písm. e) je po Ústavním soudu opět vyžadována interpretace podústavního práva, tedy interpretace určitosti skutkového vymezení odvolání. Ani ve vztahu k rovnosti stran však Ústavní soud neshledal porušení ústavních principů.
17. K námitce stěžovatelky, že odvolací soud odmítl provést důkaz čestným prohlášením a doplněním výslechu svědkyně Taťány Frajs , Ústavní soud uvádí, že se v minulosti již mnohokrát zabýval otázkou tzv. opomenutých důkazů. Ve své judikatuře stanovil, že procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, zatíží řízení vadami ve smyslu porušení obecných procesních předpisů, jež jsou způsobilé současně založit kolizi se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, především v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010, N 60/56 SbNU). Tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost (obdobně srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. února 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51, a ze dne 12. června 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97, N 76/8 SbNU 231). V projednávaném případě nejde tedy o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť odvolací soud vysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru o jeho neprovedení, a stěžovatelčiny výhrady proti způsobu odmítnutí nemají ústavněprávní relevanci.
18. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, pokud soudy vyvozená skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, respektive pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. například nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012]. Takové vady však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
19. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení základních práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu