ECLI:CZ:US:2019:2.US.2050.19.2
sp. zn. II. ÚS 2050/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Evy Jablonské, soudní exekutorky se sídlem Slavíčkova 372/2, Praha 6, zastoupené Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem se sídlem Dušní 8/11, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 9. 2017 č. j. 27 C 134/2016-87, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018 č. j. 12 Co 69/2018-151 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019 č. j. 28 Cdo 3675/2018-220, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyššího soudu. Současně navrhla, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost shora označených rozhodnutí obecných soudů, vůči nimž ústavní stížnost směřuje.
2. Z ústavní stížnosti, předložených listin a obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, který byl Ústavním soudem vyžádán, se podává, že rozsudkem obvodního soudu byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci Abdulbarimu Azirovičovi (dále jen "žalobce") částku 3 909 804 Kč s příslušenstvím. Předmětná částka představuje žalobcem (v postavení povinného) zaplacené náklady exekuce, jejímž provedením byla stěžovatelka soudem pověřena. Takto vedená exekuce však byla následně zastavena v důsledku zrušení rozhodnutí - vykonatelného exekučního titulu, na základě něhož byla zahájena. Žalobce se poté obrátil na soud s návrhem na vydání bezdůvodného obohacení, prostřednictvím něhož se po stěžovatelce domáhal vydání uvedené částky představující zaplacené náklady exekuce (na základě exekučního příkazu č. j. 155 EX 802/12-37 ze dne 14. 12. 2012), neboť má jít o plnění, které bylo provedeno na základě právního titulu, jenž odpadl. Soud prvního stupně věc posoudil v intencích závěrů Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 2368/2010 a dovodil oprávněnost nároku žalobce.
3. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Postupně se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, včetně námitky stran věcné nepříslušnosti soudu, nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně či nedostatku pasivní věcné legitimace stěžovatelky. Současně konstatoval, že nesdílí názor stěžovatelky, podle níž není nijak podstatná skutečnost, že má exekuční titul na stejné náklady exekuce od oprávněné společnosti RETRUCK, spol. s r.o. (dále jen "oprávněná"). Soud uvedl, že by došlo k popření zásad občanského soudního řízení, pokud by měly být stěžovatelce na základě zrušeného rozhodnutí uhrazeny náklady exekuce nejprve od žalobce a následně, na základě nového rozhodnutí ve věci, rovněž od oprávněné. V závěru se soud vypořádal rovněž s jednotlivými odkazy stěžovatelky na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3017/15 ze dne 10. 2. 2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014 sp. zn. 28 Cdo 250/2012 či ze dne 4. 8. 2015 sp. zn. 26 Cdo 4287/2014, a dodal, že žádné z těchto rozhodnutí na souzenou věc nedopadá; ohledně usnesení Ústavního soudu poukázal přímo na ustanovení §89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen "Ústava").
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky shora označeným usnesením odmítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil, že specifické postavení stěžovatelky jako soudní exekutorky neznamená nemožnost její účasti v soukromoprávních vztazích, založených mj. i vznikem bezdůvodného obohacení. Opačný výklad by znamenal přehlížení zákonných předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení a stírání rozdílu mezi odpovědností za bezdůvodné obohacení a odpovědností za újmu (škodu). Současně uvedl, že pravidla o rozhodování o nákladech exekučního řízení a o nákladech exekuce nemají žádný vliv na otázku věcné pasivní legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, jejímž nositelem bez zřetele na zavinění je ten, jemuž bylo bez právem aprobovaného důvodu, popřípadě předtím, než takový důvod odpadl, plněno (zde stěžovatelce). V dalším textu odůvodnění napadeného rozhodnutí své závěry podpořil judikaturou nejvyšší instance a vypořádal se s dalšími dílčími námitkami stěžovatelky.
5. Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zejména zjistil, že na základě usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 3. 2016 č. j. 26 EXE 2570/2012-206 byla zastavena exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 10. 2012 č. j. 26 EXE 2570/2012-10 (výrok I.). Ve výroku II. usnesení soud změnil výrok o nákladech řízení tak, že povinnost k jejich zaplacení žalobci uložil oprávněné. Ve výroku III. usnesení změnil soud výrok o nákladech exekuce tak, že k jejich úhradě stěžovatelce zavázal oprávněnou. Výši jednotlivých nákladů soud určil v usnesení ze dne 27. 6. 2016 č. j. 26 EXE 2570/2012-226. V soudním spisu je dále na č. l. 207 založen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 3. 2018 č. j. 37 C 87/2017-179, kterým byla zamítnuta žaloba, prostřednictvím níž se žalobce domáhal zaplacení částky 30 885 680 Kč s příslušenstvím proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti z titulu náhrady škody z nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1998 Sb."). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 byl následně potvrzen i odvolací instancí.
II. Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků řízení
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nedostatek věcné pasivní legitimace a brojí proti závěrům obecných soudů, jelikož podle stěžovatelky není možné nárok žalobce právně kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení. Poukazuje přitom na to, že činnost soudního exekutora je výkonem státní správy; mezi stěžovatelkou a žalobcem nejde o soukromoprávní vztah, ale toliko o vztah veřejnoprávní. Předmětnou částku lze proto podle názoru stěžovatelky vymáhat pouze v intencích ustanovení §5 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.
7. Obvodní soud v zaslaném vyjádření ve stručnosti pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
8. Žalobce, a to v návaznosti na žádost o zprostředkování ústavní stížnosti ze dne 20. 8. 2019, zaslal (byť opožděně) Ústavnímu soudu rovněž vyjádření, v němž projevil nesouhlas s argumentací stěžovatelky. Z jeho poměrně rozsáhlého obsahu vyplývá, že shledává správnými závěry obecných soudů ohledně odpovědnosti stěžovatelky za vydání bezdůvodného obohacení, přičemž v jeho závěru požaduje po stěžovatelce úhradu nákladů vynaložených za podání předmětného vyjádření.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud v průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky vydal dne 23. 7. 2019 usnesení o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, rozsudku Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. V tomto svém usnesení uvedl, že jím nikterak nepředjímá meritorní rozhodnutí o podané ústavní stížnosti. Ústavní soud si vyžádal především soudní spis a dále též vyjádření účastníků řízení, která však nepřinesla k věci nic nového. Z tohoto důvodu rovněž nevyžadoval jiná vyjádření.
10. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že tato ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
12. V nyní posuzovaném řízení Ústavní soud neshledal žádná pochybení obecných soudů, která by odůvodňovala jeho kasační zásah. Obecné soudy se danou věcí adekvátním způsobem zabývaly, vyjádřily se postupně ke všem námitkám, které stěžovatelka uplatňovala v průběhu řízení, a které opakuje i nyní v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že stěžovatelka je soudním exekutorem, který má právo na odměnu a náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s výkonem rozhodnutí (na základě pověření soudu). V nyní posuzované věci však nelze odhlédnout od toho, že stěžovatelka není nijak ukrácena na svých právech, konkrétně náhradě nákladů a odměny za prováděnou exekuci. Jak vyplývá z obsahu spisu, tato povinnost byla uložena oprávněné právě ve vztahu ke stěžovatelce. Stěžovatelka nemůže po právu požadovat od žalobce, aby hradil náklady exekuce, když tato povinnost byla uložena jinému. V daném případě se tak opravdu jedná - jak již upozorňovaly obecné soudy - o dvojí plnění téže povinnosti, tedy de facto o bezdůvodné obohacení na straně stěžovatelky. Tímto se však Ústavní soud v žádném případě nepouští do právní kvalifikace, k níž jsou povolání primárně obecné soudy. Ústavní soud pouze konstatuje, že v řízení nedošlo postupem soudů k porušení základních práv stěžovatelky.
13. Stěžovatelka v průběhu řízení argumentuje usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3017/15 ze dne 10. 2. 2016. Obecné soudy se danou problematikou opakovaně zabývaly, přičemž podrobně v odůvodnění rozhodnutí vysvětlily, z jakého důvodu odmítají závaznost daného rozhodnutí s ohledem na jeho formu. V tomto směru může Ústavní soud pouze stručně de facto zopakovat, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud důsledně stojí na tom, že v tomto smyslu jsou závazné pouze jeho nálezy, nikoli usnesení (k tomu srov. nález IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007). Doplnit lze rovněž to, že nelze porovnávat skutkově i právně nikoliv zcela totožné případy; v odkazovaném případě bylo právním titulem nezákonné rozhodnutí soudního exekutora, zrušené nálezem Ústavního soudu.
14. Ústavní soud nad rámec uvedeného poukazuje též na rozhodovací praxi obecných soudů, podle níž v případě, kdy exekuční soud zastavil exekuci, odpadl i právní důvod, pro který si žalovaný jako soudní exekutor ponechal část vymoženého plnění jako "zálohu na náklady exekuce". Náklady exekuce, které mu v exekučním řízení vznikly, mu je dle rozhodnutí exekučního soudu povinen zaplatit oprávněný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2017 sp. zn. 20 Cdo 2528/2016).
1. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Podle ustanovení §62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. V odůvodněných případech přitom může podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V projednávané věci Ústavní soud neshledal důvody pro přiznání náhrady nákladů vedlejšího účastníka, který ve věci sám inicioval zaslání ústavní stížnosti a následné vyjádření k ústavní stížnosti doručil Ústavnímu soudu po stanovené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu