ECLI:CZ:US:2019:2.US.2718.19.1
sp. zn. II. ÚS 2718/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem, sídlem Bělocerkevská 1037/38, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. června 2019 č. j. 1 KZV 217/2017-110, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 8. 2019, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a 4 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Proti stěžovateli, který je státním příslušníkem Slovenské republiky, bylo usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality - 2. oddělení (dále jen "policejní orgán") ze dne 27. 10. 2017 č. j. KRPA-392839-89/TČ-2015-000092-BO zahájeno trestní stíhání, a to pro zločin krádeže podle §205 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel usnesení o zahájení trestního stíhání převzal dne 21. 11. 2017 a v zákonné lhůtě dne 24. 11. 2017 proti němu podal stížnost, kterou dodatečně odůvodnil prostřednictvím obhájkyně. O stížnosti bylo rozhodnuto usnesením státní zástupkyně městského státního zastupitelství dne 9. 2. 2018, která dospěla k závěru, že stížnost není důvodná.
3. Stěžovatel v přípravném řízení prostřednictvím svého nového obhájce zaslal policejnímu orgánu sdělení ze dne 3. 4. 2019, ve kterém informoval, že není schopen porozumět dokumentům vyhotoveným v předmětném trestním řízení v českém jazyce, nechápe jejich smysl, není mu zřejmé, co je mu kladeno za vinu a nerozumí zvolené právní kvalifikaci. V návaznosti na toto prohlášení bylo stěžovateli dne 3. 6. 2019 doručeno výše specifikované usnesení o zahájení trestního stíhání přeložené do slovenského jazyka.
4. Dne 5. 6. 2019 podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce stížnost, která byla napadeným usnesením odmítnuta jako opožděná. Státní zástupkyně v odůvodnění napadeného usnesení uvedla, že k žádosti stěžovatele ze dne 28. 5. 2019 podle §175a odst. 1 trestního řádu přezkoumala postup policejního orgánu v probíhajícím trestním řízení a neshledala žádné závažnější pochybení vyjma toho, že v protokolu o podání vysvětlení a v protokolu o výslechu stěžovatele není výslovně uvedeno, v jakém jazyce hodlá vypovídat, přestože jde o cizího státního příslušníka. Je však třeba zdůraznit, že stěžovatel sám do protokolu o výslechu ze dne 6. 3. 2018 v části nadepsané "vyjádření obviněného k poučení" uvedl, že před započetím výslechu byl vyslýchajícím poučen o svých právech a poučení v plném rozsahu porozuměl, a dále uvedl: " Poučení jsem plně porozuměl a nežádám jeho dalšího vysvětlení. Obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání, které jsem si převzal, jsem plně porozuměl a nežádám jeho dalšího vysvětlení. Akorát nerozumím vymezení komodit, které měly být odcizeny." Státní zástupkyně poukázala na to, že stěžovatel byl vyslýchán za přítomnosti své obhájkyně a nevznesl žádnou námitku týkající se toho, že neovládá český jazyk na takové úrovni, aby neporozuměl usnesení o zahájení trestního stíhání a nemohl ve věci vypovídat. V protokolu o výslechu obviněného je dále uvedeno, že stěžovatel využil svého zákonného práva a odmítl vypovídat, což potvrzuje, že rozuměl poučení o svých právech. Státní zástupkyně považuje za důležité také to, že stěžovatel sám prohlásil, že bydlí v kanceláři na adrese P., kde má sídlo obchodní společnost X, jejímž jednatelem je stěžovatel od roku 2013. Lze tak stěží uvěřit tvrzení učiněnému rok a půl od zahájení trestního stíhání, že stěžovatel českému jazyku nerozumí. Přesto policejní orgán požadavku stěžovatele vyhověl, přibral tlumočníka pro jazyk slovenský a nechal vyhotovit překlad usnesení o zahájení trestního stíhání. Po doručení překladu usnesení o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel proti tomuto usnesení stížnost, přestože o stížnosti proti tomuto usnesení již bylo v minulosti rozhodnuto. Státní zástupkyně opakovanou stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání zamítla z důvodu opožděnosti. Policejní orgán přistoupil k dodatečnému vyhotovení překladu usnesení a také k předvolání stěžovatele k novému výslechu za účasti tlumočníka z toho důvodu, že nebylo formálně uvedeno, jaký jazyk stěžovatel ovládá, a to přestože dlouhodobě žije a pracuje v České republice, jako obviněný byl řádně poučen a prohlásil, že poučení porozuměl, nežádal tlumočníka a sdělil, že rozumí obvinění, po celou dobu vyšetřování byl zastupován obhájkyní a využil práva stížnosti již po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání v českém jazyce.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v probíhajícím trestním řízení prohlásil, že neovládá český jazyk, a to dne 3. 4. 2019. Za této situace měl být přibrán tlumočník, který měl přeložit usnesení o zahájení trestního stíhání. Dne 3. 6. 2019 policejní orgán doručil stěžovateli prostou kopii překladu usnesení o zahájení trestního stíhání, k němuž ani nebyla připojena tlumočnická doložka. Podle §28 odst. 3 trestního řádu se rozhodnutí považuje za doručené až doručením jeho písemného překladu. Stížnost proti usnesení ze dne 5. 6. 2019 pak nemohla být opožděná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí [srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99, usnesení ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01, usnesení ze dne 30. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 262/03, nález ze dne 21. 2. 2006 sp. zn. I. ÚS 661/05 (N 40/40 SbNU 331) a další; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud tuto zmíněnou zdrženlivost zatím prolomil pouze ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srov. např. nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/102 (N 105/30 SbNU 471) nebo již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 661/05]. Po seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud zhodnotil, že takovou vadou netrpí a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatel vznáší jedinou námitku spočívající v tom, že mu nebylo jako obviněnému umožněno podat stížnost do usnesení o zahájení trestního stíhání, respektive že tato stížnost byla zamítnuta jako opožděná, přestože ji podal ve třídenní lhůtě od doručení překladu tohoto usnesení. Podstatné je však to, že stěžovatel prohlásil, že neovládá český jazyk až téměř rok a půl poté, co mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Takové právo mu v souladu s čl. 37 odst. 4 Listiny a §2 odst. 14 trestního řádu samozřejmě svědčí, stěžovatel však nemůže očekávat, že bude automaticky spojeno s obnovením lhůty k podání stížnosti překládaného rozhodnutí, proti kterému již jednou stížnost podal, a to prostřednictvím tehdejší obhájkyně, a o které bylo státní zástupkyní pravomocně rozhodnuto.
11. Obnovení lhůty v případě pozdějšího vyhotovení překladu rozhodnutí není automaticky vyloučeno ve všech případech, neboť jiný závěr si lze představit například v situaci cizího státního příslušníka, jehož práva by v trestním řízení nehájil obhájce, a který by tvrdil, že takto opožděné prohlášení, že neovládá český jazyk, nemohl učinit dříve například s ohledem na chybějící či nesprávné poučení ze strany orgánů činných v trestním řízení. K takovému pochybení zde ovšem nedošlo, z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne (a stěžovatel tuto skutečnost nijak nerozporuje), že stěžovatel byl v přípravném řízení včas řádně poučen o svých právech a tomuto poučení porozuměl a současně neprohlásil, že český jazyk neovládá. Nadto již jednou včas a prostřednictvím obhájkyně proti usnesení o zahájení trestního stíhání brojil a tato jeho stížnost byla věcně posouzena.
12. Ústavní soud zhodnotil, že státní zástupkyně městského státního zastupitelství rozhodla v souladu se zákonem, své rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnila a napadeným usnesením nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a 4 a čl. 40 odst. 3 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu