ECLI:CZ:US:2019:2.US.3016.17.2
sp. zn. II. ÚS 3016/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. R., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2017 č. j. 6 Tz 3/2017-II.-797 a s ní spojeným návrhem na zrušení §31 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá o zrušení §31 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen podle §331 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest propadnutí majetku a věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné L. N.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 17. 10. 2016 sp. zn. 6 To 106/2015 byl v rámci odvolacího řízení uvedený rozsudek krajského soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
4. Proti usnesení vrchního soudu podal ministr spravedlnosti v neprospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona (§266 odst. 1 tr. řádu). Věc byla v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu přidělena do senátu č. 6 trestního kolegia Nejvyššího soudu. Rozhodovat o ní měli Vladimír Veselý jako předseda senátu a Jan Engelmann a Ivo Kouřil jako soudci. Dne 30. 5. 2017 podal stěžovatel námitku podjatosti uvedených soudců, neboť podle něj existovaly pochybnosti o jejich nezávislém a nestranném rozhodování s ohledem na negativní medializaci celé kauzy, politický charakter stížnosti pro porušení zákona a intenzivní nátlak prezidenta republiky vůči soudcům, kteří v jeho věci rozhodovali.
5. O uvedeném mimořádném opravném prostředku rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. 6. 2017 sp. zn. 6 Tz 3/2017 tak, že podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným usnesením vrchního soudu byl ve prospěch stěžovatele a dalších obviněných porušen zákon v §258 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. řádu a §259 odst. 1 tr. řádu. O námitce podjatosti rozhodl usnesením ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 6 Tz 3/2017 tak, že soudci Nejvyššího soudu JUDr. Vladimír Veselý, JUDr. Jan Engelmann a JUDr. Ivo Kouřil nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tz 3/2017.
6. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 6 Tz 3/2017 podal stěžovatel stížnost, kterou Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1998 sp. zn. III. ÚS 86/98 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že přezkum meritorních i nemeritorních rozhodnutí Nejvyššího soudu jiným obecným soudem je vyloučen a nepřichází v úvahu ani takový postup, v němž by o opravném prostředku proti rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodl jiný senát téhož soudu.
7. Současně podal stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017 ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 2395/17 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel poukazuje na mimořádnou medializaci jeho trestní věci a na stanovisko ministra spravedlnosti i prezidenta republiky, který mj. prohlásil, že uvažuje o podání kárné žaloby na soudce vrchního soudu, který vedl senát, jenž označil odposlechy v kauze stěžovatele za nezákonné. Připomíná argumentaci, o niž opřel námitku podjatosti soudců Nejvyššího soudu, a obsah usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnuto, že uvedení soudci vyloučeni nejsou, přičemž polemizuje se závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2395/17. Na rozdíl od nich má za to, že se soudci rozhodující o námitce podjatosti se skutečnostmi zakládajícími důvodné pochybnosti zejména o jejich objektivní nezávislosti a nestrannosti dostatečně nevypořádali. Odkazuje přitom na některé závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Kinský proti České republice ze dne 9. 2. 2012, č. 42856/06.
9. Stěžovatel je dále přesvědčen, že za situace, kdy Nejvyšší soud v trestním řízení o mimořádném opravném prostředku rozhoduje o námitce vyloučení ve věci činných soudců, přičemž vydané rozhodnutí není z důvodu neexistence nadřízeného orgánu napadnutelné žádným opravným prostředkem, porušuje čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, které vylučují, aby o podané námitce rozhodovali titíž soudci, jejichž podjatost je namítána. Opačná konstrukce zakládá rozpor se základním procesním principem, že nikdo nemůže být soudcem ve své vlastní věci. Jako příklad uvádí úpravu v jiných zákonech, podle níž o vyloučení soudců Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu rozhodne jiný senát téhož soudu. Při rozhodování o vyloučení soudce Nejvyššího soudu podle tr. řádu je s ohledem na absenci nadřízeného orgánu takové rozhodnutí konečné a není proti němu možno brojit opravným prostředkem. Protože §31 tr. řádu, je-li rozhodováno o vyloučení soudců Nejvyššího soudu, neumožňuje ústavně konformní výklad, stěžovatel navrhuje uvedené ustanovení zrušit.
10. V doplněném podání pak stěžovatel polemizuje se závěrem vysloveným v nálezu ze dne 19. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 4185/16, v němž Ústavní soud pouze deklaroval protiústavní stav §31 v případě soudců Nejvyššího soudu, aniž přistoupil ke zrušení tohoto ustanovení. Má za to, že tím došlo k odchýlení od závěrů nálezu ze dne 28. 7. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 9/09 (N 166/54 SbNU 117) v otázce souladu §31 tr. řádu s ústavním pořádkem a také od závěrů nálezu ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (276/2001 Sb.; N 96/22 SbNU 329) co do předepsaného procesního postupu Ústavního soudu v případě existence protiústavního stavu. Navrhuje proto postup podle §23 zákona o Ústavním soudu, tedy aby plénum Ústavního soudu zaujalo stanovisko k právnímu závěru nálezu sp. zn. I. ÚS 4185/16, podle něhož nemůže Ústavní soud sám jako negativní zákonodárce nápravu ústavně deficitního §31 tr. řádu zjednat. Poukazuje též na usnesení ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 1472/16, v němž Ústavní soud nerespektoval právní limity své rozhodovací pravomoci, neboť odmítl protiústavní §31 tr. řádu zrušit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
13. Stěžovatel vznáší ve své ústavní stížnosti dva základní okruhy námitek. První okruh spočívá v tvrzeném nedostatku právní úpravy v tr. řádu, která neumožňuje uplatnit proti rozhodnutí vydanému Nejvyšším soudem stížnost, přičemž stěžovatel brojí i proti dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu o přezkumu rozhodnutí o námitce podjatosti soudců Nejvyššího soudu podle §31 tr. řádu, maje za to, že stávající závěry je třeba předložit k posouzení plénu, neboť se údajně ocitají v rozporu s jeho dřívějším rozhodováním, a též navrhuje uvedené ustanovení zrušit, druhý okruh se týká tvrzeného nesprávného posouzení otázky podjatosti soudců senátu č. 6 trestního kolegia Nejvyššího soudu.
14. Při posouzení prvního okruhu námitek je třeba připomenout, že totožnou problematiku Ústavní soud posuzoval nejen ve stěžovatelem poukazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 4185/16 a v usnesení sp. zn. I. ÚS 1472/16, ale na základě obsahově obdobné ústavní stížnosti (podané za jiného stěžovatele týmž advokátem) i v usnesení ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 994/17. Z uvedených rozhodnutí se shodně podává, že úprava tr. řádu, jmenovitě §31, skutečně vykazuje jisté deficity, přičemž podle judikatury Ústavního soudu je stav, kdy o podjatosti rozhoduje sám dotčený orgán, akceptovatelný pouze za situace, kdy je doplněn o garanci nezávislého a nestranného soudního přezkumu. Bez této možnosti taková konstrukce zakládá rozpor se základním procesním principem, podle něhož nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci (nemo iudex in causa sua), tedy principem, jenž je komponentem základního práva domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 9/09 (N 166/54 SbNU 117). Je přitom zjevné, že popisovaná nežádoucí situace nastává (z důvodu absence nadřazeného orgánu) právě při rozhodování o podjatosti členů trestního senátu Nejvyššího soudu.
15. V návaznosti na toto zjištění Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 4185/16 konstatoval, že nápravu nežádoucího stavu v podobě absence nezávislého a nestranného orgánu, který by byl oprávněn rozhodovat o námitce podjatosti soudců Nejvyššího soudu v trestních věcech, nemůže zjednat Nejvyšší soud, neboť pro změnu své praxe nemá zákonné zmocnění, a nemůže tak učinit ani Ústavní soud, jakožto negativní zákonodárce. Je třeba mít na zřeteli, že současná koncepce rozhodování o podjatosti orgánů činných v trestním řízení nepostrádá v obecné rovině své opodstatnění. Byla přijata v reakci na hromadně se vyskytující případy účelového uplatňování námitek podjatosti ve snaze zmařit nebo výrazně prodloužit trestní řízení. Nebylo by tedy legitimní, aby Ústavní soud zasahoval do této koncepce tím, že napadenou právní úpravu zruší, a to jen z důvodu její "nedotaženosti" ve vztahu k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud proto vyslovil apel adresovaný zákonodárci, aby na zmíněné nedostatky procesní úpravy pamatoval při budoucích legislativních úpravách tr. řádu. Tento nežádoucí stav dle Ústavního soudu nelze odstranit případným interpretativním výrokem, neboť napadené ustanovení neposkytuje žádný prostor pro jeho eventuální ústavně konformní výklad. Nastíněný postup Ústavního soudu by nepředstavoval (extenzivní) výklad právní normy, nýbrž její změnu, a Ústavní soud by si jeho akceptací přisvojoval zákonodárnou kompetenci, která mu nepřísluší. Obdobně daný nežádoucí stav nelze jakkoliv zhojit ani zrušením napadeného ustanovení, neboť předmětné ustanovení nedopadá pouze na řízení před Nejvyšším soudem, ale na rozhodování o námitce podjatosti v celém trestním řízení.
16. Z uvedených důvodů považuje Ústavní soud i nadále řešení v podobě vlastního přezkumu rozhodnutí o námitce podjatosti na základě ústavní stížnosti, přijaté v poukazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 4185/16 a akceptované v dalších rozhodnutích o obdobných ústavních stížnostech, za jediné, jež je ústavně přijatelné. Jakkoliv totiž Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jím zvolené řešení nastalé situace naplňuje požadavek formulovaný v uvedeném nálezu na propojení mechanismu obsaženého v §31 tr. řádu s garancí nezávislého a nestranného soudního přezkumu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 81 Ústavy). S ohledem na možné dotčení práva na nezávislý a nestranný soud a jeho případné dopady na probíhající trestní řízení se pak daná situace odlišuje od případu, jímž se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/04, na nějž stěžovatel poukazuje.
17. Druhý okruh námitek stěžovatele tvořený polemikou se závěry Nejvyššího soudu o nenaplnění podmínek pro vyloučení soudců zasedajících v šestém senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu Ústavní soud věcně řešil na základě ústavní stížnosti stěžovatele proti samotnému usnesení Nejvyššího soudu, jímž nebylo námitce podjatosti vyhověno (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2395/17, uváděné již v naraci při rekapitulaci průběhu řízení). Dospěl přitom k závěru, že stěžovatel neuvedl žádné důvody, pro které by běžný a rozumný pozorovatel považoval uvedené soudce za podjaté, když jejich chybějící nestrannost nemůže vyplývat jen z toho, jaké má prezident republiky kompetence vůči soudnictví v rámci dělby moci, neboť v takovém případě by skutečně ad absurdum bylo možné hovořit o potenciální podjatosti všech českých trestních soudců. Ztotožnil se proto s názorem Nejvyššího soudu, že součástí nezávislosti soudce, jeho profesionality a morální integrity je také povinnost odolávat vnějším mediálním a politickým tlakům, přičemž z námitek stěžovatele nijak neplyne, že by dotčení soudci této povinnosti nemohli dostát. V uvedeném usnesení také vysvětlil, z jakých důvodů je třeba posuzovanou věc odlišit od rozsudku ESLP ve věci Kinský proti České republice a nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/09. Na uvedených závěrech Ústavní soud nehodlá nic měnit a plně na ně odkazuje. Tím byl naplněn požadavek formulovaný v nálezu sp. zn. I. ÚS 4185/16.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal v napadeném usnesení Nejvyššího soudu pochybení, které by bylo způsobilé porušit tvrzená ústavní práva stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
19. Společně s ústavní stížností Ústavní soud odmítl (obdobně jako v usneseních sp. zn. I. ÚS 1472/16 a sp. zn. IV. ÚS 994/17) podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení §31 tr. řádu, neboť jde o návrh akcesorický, který sdílí osud ústavní stížnosti.
20. V situaci, kdy Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, přičemž neshledal důvod jakkoliv se odchýlit od své dosavadní rozhodovací praxe, která dle jeho přesvědčení nekoliduje se závěry vyslovenými v jeho předchozí judikatuře, na niž stěžovatel poukazuje, neshledal důvod pro postup podle §23 zákona o Ústavním soudu (srov. též závěrečný bod usnesení sp. zn. IV. ÚS 994/17).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu