ECLI:CZ:US:2019:2.US.3196.19.1
sp. zn. II. ÚS 3196/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené JUDr. Jakubem Blažkem, advokátem, se sídlem Na Březince 1232/16, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2019 sp. zn. 44 To 313/2019 a proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, Ústí nad Labem ze dne 23. dubna 2019 č. j. KRPU-149538-414/TČ-2018-040080-NOV, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně garantované právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1 a čl. 5 Listiny.
2. Stěžovatelka bydlí v domě, vlastněném společností X, se svým snoubencem, proti němuž i dalším osobám je vedeno trestní stíhání. V jeho rámci byla provedena domovní prohlídka předmětného domu. Stěžovatelka se domovní prohlídky po celou dobu účastnila. Při domovní prohlídce byly v trezoru v přízemí společně užívaného domu mimo jiné nalezeny bankovky (2 700 €), o nichž stěžovatelka tvrdí, že jí patří. Tyto bankovky byly zajištěny usnesením Policie České republiky z 30. července 2018 pod sp. zn. KRPU-149538/TČ-2018-040080-MX. Uvedené usnesení nebylo stěžovatelce doručeno, přesto bylo na podkladě stížností, které proti němu podala jak ona, tak její snoubenec (dále jen "obviněný") zrušeno jako nepřezkoumatelné usnesením Městského soudu v Praze z 27. března 2019 sp. zn. 44 To 123/2019. Usnesením z 23. dubna 2019 pod č. j. KRPU-149538-414/TČ-2018-040080-NOV, napadeným ústavní stížností, policejní orgán znovu rozhodl o zajištění hotovosti nalezené při domovní prohlídce. I proti tomuto usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, kterou Městský soud v Praze napadeným usnesením z 18. července 2019 sp. zn. 44 To 313/2019 zamítl jako nedůvodnou.
3. Městský soud v Praze svým napadeným usnesením vysvětlil, že vlastníkem nemovitosti, jak sama stěžovatelka uvedla, je společnost X, jejímž jednatelem byl jeden ze spoluobviněných a posléze stěžovatelka. Policejní orgán ve svém napadeném usnesení uvedl, že stěžovatelka neprokázala své vlastnictví k předmětným finančním prostředkům. Předmětné eurové bankovky byly nalezeny v trezoru v domě, kde byla i část ostatních bankovek v českých korunách, a to v různých obálkách i volně. Z takovéhoto uskupení těchto finančních prostředků nebylo možno jednoznačně zjistit, zda se jedná o finanční prostředky obviněného, předmětné firmy či stěžovatelky. Tyto skutečnosti nebylo možno jednoznačně doposud prokázat a vyvrátit podezření, že se mohlo jednat o prostředky, se kterými disponoval právě obviněný a které mohly být nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. Podezření podle napadeného usnesení nadále trvá a nemůže ho rozptýlit pouhé tvrzení stěžovatelky, proto Městský soud v Praze nemohl dospět k závěru o jednoznačném vztahu stěžovatelky k těmto finančním prostředkům.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka argumentuje obdobně jako před orgány činnými v trestním řízení a dále uvádí, že je přesvědčena, že zajištění hotovosti nemá zákonný podklad (odporuje čl. 2 odst. 2 Listiny). Zajištění věci jako náhradní hodnoty za nástroj či výnos trestné činnosti dle §79g trestního řádu lze provést pouze u osoby, která měla povinnost strpět zajištění původní věci (§79g odst. 1 věta druhá trestního řádu) - tedy pouze u toho, u koho se odpovídající výnosy či nástroje trestné činnosti nacházely, event. u toho, kdo se měl dopustit této trestné činnosti. Stěžovatelka nebyla ani obviněna, ani u ní nekončil výnos z žádné trestné činnosti. Závěr soudu, že zajištění náhradní hodnoty musí stěžovatelka strpět, protože byla a je partnerkou obviněného, stěžovatelka považuje za svévoli a popření její osobnosti. Stěžovatelka poukazuje i na to, že má-li rozsah stíhané trestné činnosti přesahovat 138 milionů Kč, mají peněžní prostředky zajištěné stěžovatelce vůči tomu zcela zanedbatelnou hodnotu.
5. K argumentaci soudu, že se stěžovatelce nepodařilo jednoznačně prokázat, že je vlastníkem finančních prostředků a trvá podezření, že prostředky disponoval obviněný, stěžovatelka uvádí, že vlastnictví hotových peněz, nemajících charakter věcí individuálně určených, nelze prakticky prokázat jinak než jejich držbou a svědeckými výpověďmi. Stěžovatelka upozorňovala na to, že zajištěné eurové bankovky jsou její od prvního okamžiku, kdy byly nalezeny při domovní prohlídce. Upozornění se přitom týkalo pouze těchto bankovek. Na žádné jiné bankovky se nevztahovalo a stěžovatelka vůči jiným bankovkám neuplatňovala své vlastnictví ani později. Ze všech věcí zajištěných při domovní prohlídce totéž upozornění učinila pouze u dvou dalších věcí: u diáře a u notebooku Asus. Pokud své vlastnictví vůči zajištěným věcem uplatňovala, činila tak vzácně. Že zajištěné eurobankovky byly její, potvrdil i obviněný.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími i podáním stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, zejména základních práv. Při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, proto Ústavní soud neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací podústavních právních předpisů. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 (N 53/21 SbNU 451) ze dne 29. 3. 2001, III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555) ze dne 10. 3. 2005, III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) ze dne 24. 11. 2004, III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445) ze dne 3. 3. 2005, III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421) ze dne 15. 9. 2005, III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) ze dne 12. 7. 2006, IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303) ze dne 7. 11. 2006, III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) ze dne 1. 11. 2007 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a postupem orgánů činných v trestním řízení včetně obecného soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout rovněž závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012, III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
11. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
12. K námitce stěžovatelky ohledně nerespektování její samostatné osobnosti lze upozornit, že důvod zajištění sporných eurových bankovek nebyl založen na tom, že by snad měl její majetek být zajištěn pro trestnou činnost obviněného, ale s ohledem na to, že se jí nepodařilo dostatečně prokázat, že je majitelkou sporných eurových bankovek. Obecný soud dostatečně odůvodnil, k jakým skutkovým závěrům došel a Ústavní soud tyto závěry neshledal ani svévolnými, ani extrémně rozpornými.
13. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu